Malá Dorritka
Charles Dickens
Román původně vydávaný na pokračování v letech 1855–1857. Jde o sociální satiru na nešvary viktoriánské společnosti, hlavním předmětem kritiky je instituce vězení pro dlužníky.
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 1954 , SNKLHU - Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a uměníOriginální název:
Little Dorrit, 1857
více info...
Přidat komentář
První kniha od Dickense, která se četla sama. Četl jsem výtisk z edice Knihovna klasiků, na první pohled jsem si u téhle tenké knížky říkal, že bude mít tak maximálně tři sta stran. Omyl, skoro tisíc a papír, který se snad musel odfoukávat, abych ho omylem nenatrhl. Příběhově pěkné, pro mě zajímavější první polovina knihy, která se většinou odehrávala ve věznici či chudinských čtvrtích. V druhé části mě asi nejméně upoutalo putování v cizině, naštěstí román se potom vrací do starých známých míst. Jsem zvědavý na BBC adaptaci.
Pro mě je to klasika a krásný milý, smutný příběh, sic to autor pojal příšerně zdlouhavě.
Šíleně dlouhá kniha, 890 stránek, množství sociální kritiky, která se dá klidně převést na dnešní dobu. Humor jako Pratchett, což mě překvapilo, jen P. ho má dotažený do absurdity. Ale u Dickense jde vždycky o ten styl psaní, pomalý, propojení postav, jejich vykreslení...
Ke knize jsem přišel tak nějak jak "slepej k houslím", a to v jejím nejnovějším vydání z r. 2018. Jelikož co se týká knih, mám rád výzvy, tak když jsem tu cihlu viděl, tak jsem se rozhodl, že si ji přečtu.
Je to beze sporu jedno z klasických děl anglické literatury. Dickens vytvořil asi celkem věrný obraz poměrů té doby a místy velmi komické karikatury určitých postav zároveň. Hlavně v druhé části knihy na mě převážná část Dorritovy rodiny působila jako karikatura sebe sama, jako ukázkový příklad toho, když si někdo hraje na někoho kým není a řadí se ve společnosti někam, kam jaksi nepatří. Dickens dokázal vytvořit zajímavý úkaz, kdy se u mě při čtení střídaly takové pocity, kdy mě to velmi bavilo s těmi, kdy bych to občas vzal a hodil proti zdi:). Některé části či celé kapitoly mi přišly jako vcelku zbytečné, kdyby tam nebyly, tak by se asi nic nestalo, bylo to místy takové ve stylu "jak popsat několik stran a neříct vlastně vůbec nic."
Docela často se mi stávalo i to, že jsem úplně nepochopil význam té či oné věty tak, jak byla napsána, jako by tam chybělo či přebývalo nějaké písmeno či slůvko, a tak nějak nevím, mám-li to přičíst na vrub tiskovým chybám nebo to má opravdu tak být, je pravda, že Dickensův jazyk je občas docela svérázný.
A v neposlední řadě musím přiznat, že některé kličky dějové zápletky jsem asi ne zcela pochopil.
Knihu nezatracuji, jsem rád, že jsem si ji přečtet, ale nevím, jestli na ni někdy najdu znovu tu správnou náladu.
Příběh jsem znala se seriálu, přesto mě kniha bavila. Skvělé byly i protiklady, které do děje vložil autor. Stojí za přečtení
Dorritka se sice nevyrovná Oliverovi Twistovi, ale jsem ráda, že je u něj i holka hlavní hrdinka.
Neuvěřitelně dojemný příběh s neuvěřitelně poutavě vykreslenými reáliemi, které knihu postavili na můj osobní piedestal už dávno, byla jsem ochotna s ní strávit na poprvé snad i půl roku a číst ji pořád dokola, některé úseky se odevzdaně dostanou pod kůži a pro mě je Dorittka taková sázka na jistotu. jenže já mám obecně ráda Dickense, takže nejsem patrně dosti objektivní:)
Celá kniha je velice kompaktní, v rámci pod jaké poklice nahlíží a do jakých srdíček vkládá to či ono. Vyjádřil se pevně jasně a neuvěřitelně krásně.
Autorovy další knížky
| 1966 |  Oliver Twist |
| 2010 | Vánoční koleda |
| 1960 | Nadějné vyhlídky |
| 2015 | David Copperfield |
| 1961 | Kronika Pickwickova klubu |
V knihobudce jsem našla jen druhý díl (starší vydání bylo rozdělené na dvě knihy), ten jsem chroupala dlouho a na dvakrát. Přesto bych si Dorritku jednou chtěla přečíst v plné palbě a s lepší pozorností.
Druhý díl Dorritky vypráví o životě rodiny, která náhle nabyla veliké bohatství a změnila svoje třídní postavení i vystupování. Autor je známý svojí prací s charakteristikami, prolíná je i do jmen postav a poukazuje na sociální nešvary své doby. Možná je to mojí socio- a psychoanalytickou zkušeností, ale jednání postav mě nijak neburcovalo, měla jsem s nimi soucit.
Kniha je to hutná, nejednou jsem se ztratila ve významu vět. První polovina se táhla, ale druhá chytila nečekaně dramatický spád. Moje lajdáctví jsem tak dostala sežrat a polovinu velkého rozuzlení jsem nepochopila. Alespoň mám při dalším čtení co objevovat.