Měsíční zahrady
Steven Erikson (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/5346/bmid_mesicni-zahrady-GlI-5346.jpg
4
969
969
Malazská Kniha padlých série
< 1. díl >
V rozlehlé Malazské říši to vře, podrobené státy téměř vykrvácely během dlouhých let nekonečných válek, čistek a bratrovražedných bojů, a také při srážkách s pánem Měsíčního Kamene. Císařovna Laseen však dál vládne tvrdou rukou s pomocí svých obávaných asasínů. Nyní svůj nenasytný zrak upřela na Darúdžistán, poslední ze Svobodných měst Genabakis, starobylou a ušlechtilou baštu nezávislosti, která ještě vzdoruje. Nicméně říše není jediným hráčem v této hře. Svůj první tah ze stínů učinila ještě zlověstnější síla... Tato skvěle vymyšlená epická sága je zasazená do dokonale ztvárněného světa a uvádí do říše fantasy literatury nový zajímavý hlas. Přináší chytrou a napínavou zápletku, temnou a složitou mytologii, divokou a vrtošivou magii a houf přesvědčivě napsaných postav.... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 2008 , TalpressOriginální název:
Gardens of the Moon, 1999
více info...
Přidat komentář
Malazská kniha padlých – 1. diel
Steven Erikson. Spisovateľ z Kanady, známy predovšetkým fantasy sériou Malazská kniha padlých. Dostal som sa k nemu cez skvelú knihu Radujme se, radenú k sci-fi, ale je v nej podstatne viac…
„Ve vysávání ostatních není žádné hrdinství.“
Čo napísať k prvému dielu Měsíční zahrady? Nie je to čítanie pre každého, to rozhodne. A ak čakáte ďalšiu fantasy rozprávku, ste na zlej adrese a Števkovi Eriksonovi sa vyhnite na sto honov. Na jeho dielo si treba nájsť čas, vytvoriť náladu, dostať chuť a predovšetkým – mať odvahu popasovať sa s jeho svetom, teda so svetom Malazskej ríše. Sám som hľadal odvahu takmer rok. Priznám sa, najprv som zvažoval iba nakuknúť, ako už viackrát predtým, ale po niekoľkých stranách som sa do toho zažral a povedal si, že tentokrát to dotiahnem do konca. Budem sa opakovať – nie je to ľahké čítanie, toto chce maximálne sústredenie, pretože inak sa vám to vypomstí. Viackrát som sa v texte vrátil dozadu, využíval vysvetlivky a doplnky na začiatku i na konci knihy, študoval priložené mapy. Jedno je isté. Buď si knihu zamilujete, alebo ju navždy zavrhnete po niekoľkých stránkach. Chce to trpezlivosť…
„Společnost je místo, kde se rodí tyranie - těla i ducha.“
Malazská ríša dobýva svet, tentokrát je na rade kontinent Genabakis a jeho mestá. Za týmto cieľom sa cisárovná Laseen neštíti oklamať a obetovať aj najvernejších. Zrada, intrigy, bohovia a mágia na každej stránke tejto bichle, ktorá v roku 2022 dostala novú fazónu vďaka nadšencom okolo pražského vydavateľstva Planeta9 a ja musím pred ich prácou sňať z hlavy pomyselný klobúk – všetka česť!!! A už sa teším na druhý diel – Dům mrtvých...
Většina komentářů tady je přesná. Opravdu dost čtenářsky náročná a nepřístupná záležitost. Autor prdí na nějaký postupný představování svýho světa a jeho pravidel, spíš se jím sám opájí a nějakej čtenář ho zajímá asi jako hodnota HDP v Botswaně. Má ovšem štěstí, že jím vymyšlenej svět je opravdu zajímavej, špinavej i pestrej, krutej i laskavej, osázenej spoustou rozličných ras i propracovaných charakterů.
Nicméně, musim uznat, že ta přehršel jmen, míst, ras a událostí na mě - nazdory častýmu listování zpátky na rejstřík postav a mapu - díky bohům za ně - byla trochu moc a po cca dvou stovkách stran jsem knížku odložil. Na dobrý dva měsíce.
Ovšem, jak to tak bejvá, nedalo mi to spát, a po mým návratu do Malazu, jsem zbytek zfouknul během dvou dnů a na konci - po vpravdě monumentálním finále - byl opravdu zvědavej, co bude dál. Moc se mi líbí naprostá nejednoznačnost postav. Každýmu se dá svým způsobem fandit a popravdě si nevybavim nikoho, koho bych vyloženě neměl rád. Akorát mi přišlo, že si autor není úplně jistej v kramflecích, co se týče dynamiky mezi postavama v milostnejch linkách. Zatímco Kvítko a jeho nesmělý teenage oťukávání s Kalistou a s Apsalar působí fakt věrohodně, tak to osudový zahoření mezi Paranem a Besanou mi přišlo fakt šup-šup, i když je to dobrá linka.
Svět sám o sobě je fascinující a já z něj opravdu chci poznat víc. A, i když to asi bude pár let trvat, jsem odhodlanej - aspoň zatim :) - tuhle monstrságu dotáhnout do konce, protože po pouhým jednom díle mám dojem, jako bych jí to dlužil :)). Apropos, respekt autorovi doslovu, vyhajpovat na další díly se mu povedlo dokonale. Takže nashle v Domě mrtvých. Doufám, že si Planeta9 pohne. :)
Ať se teprve rozhodujete, zda do čtení této knihy jít, nebo jste ji už přečetli, Bůh s vámi všemi!
****
Měsíční zahrady jsou bez pochyby jedním z největších počinů v žánru high fantasy a naprosto právem. Celé je to zcela originální, od světa, po pojetí magie až po postavy. Dost často se mi stává, že jsou mi postavy napříč knihami a autory tak nějak povědomé a zažívám pravidelná déjà vu. Nikoli zde, čtení Eriksona bude jako znovu se učit plavat, jezdit na kole a psát velké psací ypsilon.
Měsíční zahrady jsou taky jednou z knih, která má čtenáře na zcela opačných pólech; buď jste z toho celí hotoví a milujete to, nebo to dočtete s pocitem, že jste se místo těch dlouhých hodin strávených četbou, mohli věnovat raději něčemu užitečnějšímu, nebo se třeba naučit, jak opravit traktor. Tahle ambivalence, domnívám se, je zapříčiněná nesmírně zvláštním stylem psaní a celkovým pojetím, jak příběh čtenáři podat. Celou dobu vlastně vůbec nevíte, co se to do pr**** děje, pomalu ani kdo je kdo, kde a kdy se postavy nachází a o co jim jde. Nesnažte se nic pochopit, nic předvídat, někoho si oblíbit nebo se jednoduše jen snažit orientovat. Chvilku jsem při čtení zvažovala tři možnosti, a) buď jsem s IQ na úrovni účastníků Výměny manželek, b) autor si dělá celou dobu srandu a hledání hlubšího smyslu je marná snaha, nebo c) autor trpí závažnou psychickou poruchou a celá kniha je jen výsledkem neléčených neuróz.
Ať už budete patřit k jednomu, či druhému pólu, dříve nebo později každý při čtení zažije ten prvotní wtf moment, kde se bude lámat chleba a rozřazovat do Nebelvíru, nebo Zmijozelu. Já sama jsem Zmijozel. Ne, že bych neměla dost odvahy číst další díly, ale zcela upřímně bych raději opravovala nějaký ten traktor. Kdo však bude po prvním díle v Nebelvíru, měl by si zapnout bezpečností pásy a připravit se na neskutečně dlouhou cestu, oproti které bude Frodova cesta do Mordoru vypadat jako procházka po nedělním obědě.
Měsíční zahrady byly několikatýdenní napínavá jízda plná nepředvídatelných zvratů, hojnost barev, charakterů a zemí. Autor vás rovnou hodí do děje, mezi hromadu postav, do cizí země a dramatického dění, kde se vy sami musíte zorientovat vlastním úsilím. Nezdržuje se žádným vysvětlováním, kdo je kdo a jaký má ke komu vztah, to všechno zůstává na čtenáři. Není to žádný laciný román, kde se vám podstrojuje, zážitek si musí čtenář pořádně zasloužit. Nejlépe tím, že přestane lpět na tom, aby měl všechno pod kontrolou. To tady snad ani nejde. Když se ale poddáte plynutí obrazů a přestanete se snažit děj uchopit, kniha vás vtáhne jako kouzelná země a už se jen těšíte na každou další stránku. Proud děje je poměrně těžko předvídatelný, a tak nikdy nevíte, co vás čeká za rohem. Stejně tak mne fascinoval autorův vypravěčský styl, je tak přesvědčivý, že si připadáte, jakobyste se dívali na film, osobitý a nevtíravý.
Knihu hodnotím jednoznačně kladně a určitě nezůstanu u prvního dílu.
Tady ještě podotýkám, že se považuju za oddaného příznivce realismu, zejména literatury 19. století. Fantasy jsem se doteď plánovitě vyhýbala a nebýt dcery, Měsíční zahrady bych si nepřečetla. Což by byla ohromná škoda.
Měsíční zahrady je kniha, ktorú budete milovať alebo nenávidieť, kniha pri ktorej sa budete baviť alebo nudiť. Prečítal som si veľa komentárov a či pozitívne alebo negatívne, každý jeden komentár mal v niečom pravdu. Je to kniha pre silné žalúdky, ľuďom, ktorým nevadí dlhý rozbeh a hlavne im nevadí veľký počet strán. K Eriksonovi som sa dostal len vďaka dotlaču, ale už dlho som ho mal vo wish liste. Neľutujem toho. Páčil sa mi príbeh. Zo začiatku som nevedel komu fandiť a ako to bolo u Abercrombieho, nie každá postava je konkrétne kladná či záporná a preto je príbeh plný zvratov. Páčil sa mi popis bohov. Mágia tu je vybalancovaná a nesmrtelný bohovia sú nakoniec smrtelný. Zo všetkých postáv som si nakoniec obľúbil Páličov mostov. Super partia sabotérov. Ich úseky sa mi čítali najlepšie. Odporúčam prestávky pri čítaní, aby sa informácie usadili v hlave. Hlavne nečítajte na začiatku knihy zoznam mien. Zbytočne vás to popletie a každá postava sa časom zapíše do mozgovej kôry pri čítaní.
Steven Erikson je zmrd...a já mu na to taky nalít.
...a další příběhy čekají...
Do téhle knihy jsem jednoduše musela vyrůst.
Zpočátku jsem měla chuť knížku zahodit. Byla jsem zmatená jako včela ve městě, bezradná jako ryba na suchu. Tolik jmen a odkazů do minulosti, o které jsem nevěděla vůbec nic, náznaky magie, která mi nedávala smysl...
Polovinou knihy jsem se prokousávala fakt dlouho, abych v půlce zjistila, že se najednou nemůžu odtrhnout a chci vědět víc, protože toho pořád vím tak málo.
Díky bohu za seznam jmen na začátku a rejstřík na konci. Ač tedy musím uznat, že v postavách se časem dalo krásně vyznat - každá z nich má svůj vlastní charakter, specifické rysy chování i uvažování, jedinečnou příběhovou linku, která spoustu naznačí, málo vysvětlí... a donutí tak netrpělivě čekat na další díl.
Ač tedy už všechny vyšly, já si s chutí počkám na ta nová, krásná, pro oči lahodná vydání od Planety9. Protože takhle vymazlenou edici najdete jen málokdy.
(A já už začínám pomalu chápat tu oblíbenost v hate-to-love romantice. Protože přesně to jsem právě prožila.)
Fantasy normálně nevyhledávám, a ani nemám příliš rád. Martinovu Píseň ledu a ohně jsem si oblíbil, protože jde vlastně o historický román s prvky fantasy, kterými autor velmi šetří. To, v čem je dobrý, je v budování komplexního světa a psychologie postav, kde se magie a nadpřirozeno odráží kdesi na pozadí, a přestože jsou pro děj zásadní, rušivě nevyčnívají. Bohužel tato sága asi nikdy nebude dokončena. Při hledání možné náhrady mi byla doporučena Malazská kniha padlých. Napoprvé jsem si přečetl prolog a řekl si, že ne. V dubnu jsem v knihkupectví zahlédl nové české vydání Měsíčních zahrad (které je nádherné po typografické stránce, opravdu kniha, se kterou si nakladatel vyhrál) a jako by mi říkalo: „zkus to znovu, kup si mě!“. Koupil jsem. Po padesáti stranách jsem byl v pokušení toho nechat a už se ke knize nikdy nevracet: tam, kde Martin svůj svět pomalu buduje, tam nás Erikson hází rovnou doprostřed dění, nic nevysvětluje, s ničím se nezdržuje. Nakonec jsem si řekl stop a znovu: blok a tužka a dělat si poznámky, a hlavně, nějaké základní věci si nastudovat na The Encyclopedia Malazica. Zdá se, že Malazská kniha padlých je příkladem toho díla, které od vás opravdu vyžaduje hodně úsilí, na druhou stranu, čím víc jí ho dáte, tím více se vám nakonec čtenářsky odmění. Chápu, že to není čtení pro každého, a úplně souzním s těmi, „co to nedali“. Ale po přečtení celé série (v angličtině, kam jsem přesedlal), mohu říct, že promyšlenější fiktivní svět s tak komplexním příběhem jsem zatím nečetl. Není to asi sága pro každého, ale pro mě bez debat pět hvězd.
Naprosto úžasná fantasy! Není hluché místo, v postavách se dá vyznat a zase jich není tolik k zapamatování.
Tolik politických a jiných intrik už jsem dlouho nezažil. Je to skvělá kniha a těším se až budu číst další díly.
Měsíční zahrady byly dlouho v mém seznamu TBR. Chvílema jsem si říkala, co na tom tolik lidí vidí. Jenže pak jsem se dostala za druhou půlku a onen prazvláštní svět za mě dostal šťávu poznání. Jde o úvodní knihu do světoznámé série, představení skvěle vybudovaného světa, který funguje. K postavám jsem si zatím ten vztah nevytvořila, ale zaujaly mě. O bizardní situace v knize nebyla nouze. Přesto ve finále vážně tak nějak všechno začne dávat smysl a začne Vás zajímat, co dál. Kniha asi není pro každého, ale ti, co si k ní cestu najdou - asi litovat nebudou. Čeká nás dobrodružná cesta a zlí jazykové tvrdí, že Erikson je zmrd, který nám ještě ukáže. Těším se na to, ale nemám odvahu do tohoto světa vkročit ihned po dočtení. Počkám si až Planeta9 vyleze s druhým dílem nádherně zpracovaného vydání. To první se povedlo - kniha je nádherňajs.
....................................................................................................................
Aktualizace po druhém čtení:
Všechno dává větší smysl. Už tak trošku víš, do čeho jdeš a přeci tě mnohé překvapí. Postavy už bereš jako svoje staré dobré známé a proto s nimi trošku víc trpíš, nebo naopak, skáčeš radostí.
Několik drobností tě překvapí, jako bys to četla poprvé.
Svět je stále temný, ale tak nějak zábavně. Neodcházíš s depresí. Naopak se těšíš, až se do něj vrátíš. Při druhém čtení musím přiznat, že mi přijde, že kniha nemá řád. Odbíhá tam, kam se jí zrovna zachce a čtenáři to vážně ztěžuje. Nabízí spoustu postav, které vás buď zaujmou nebo ne. Ale určitě zmatou. A pokud se třeba jako začínající fantasta, chceš vrhnout do jedné z nejslavnějších sérií, nemusí ti Maláz úplně sednout. Nebo tě přesvědčit v tom, že je to tak dobré, jak se říká. Když jsem sepisovala do svého čtenářského deníku děj knihy, pod nosem se mi objevil úsměv šílence. Celý tenhle smotanec slov totiž opravdu smysl dává, ale všema těma odbočkama a tunelama, skokama v čase se zdá, že vlastně žádnou hlavní linku nesleduješ. Bavilo mne to o dost více než poprvé a díky skvělému hudebnímu podkladu (Two steps from Hell - album Myth) mi přirůstá Maláz čím dál tím víc k srdci.
Ale i tak po opáčku a přečtení druhé knihy si myslím, že jsem knihu napoprvé přecenila a tak snižuji o jednu hvězdu oproti minule.
Těším se na další knihy.
Život je moc krátký na to, abych četl knihy, které mě nebaví. Obvykle dávám knize sto stran, aby mě dokázala zaujmout. Měsíční zahrady jsem dočetl do půlky a s čím dál větším odporem se ke knize vracel, až jsem ji zcela odložil. Navždy.
Malazská kniha padlých mi byla přímo doporučena na základě toho, jaké fantasy mám ráda. Navíc to nové vydání je nádherný, takže bylo jasno. Tohle musím číst.
A tak jsem si knihu koupila, otevřela a začala číst - a byla jsem zklamaná. Ne moc, to ne, ale stejně jsem zklamaná byla. Kniha se mi táhla, přeskakovalo se v ději i o několik let nebo kontinentů. Příběh sledoval až příliš postav. Navíc tam někdy postavy odkazovali na minulost, na místa, na postavy - které ale nebyli vysvětleny. Minulost tam nebyla popsána, ale odkazovalo se na ni, tak jak jsem to měla chápat? Přiznávám, že takhle zmatená jsem z žádné knihy nebyla. Alespoň co si pamatuju. A to já s množstvím postav, střídáním pohledů či času obvykle nemám vůbec žádný problém.
Tak jsem četla a četla a ještě v půlce jsem byla šíleně zmatená, ale už jsem si začala zvykat.
A tak jsem četla dál a dál, posledních tak 200 stran už jsem zhltla na jednou. A ano, stále si to ponechalo tu zmatenost, ale už mi nevadila. Vítala jsem ji.
Tahle kniha je prostě psaná jinak. Jako by to byl příběh, legenda. Jako by to bylo psané pro lidi z toho světa a ne pro nás. Jako by to počítalo s tím, že jsi od tamtud, tudíž znáš aspoň trochu historii toho světa, i staré a nové bohy, či významné osobnosti.
Ale postupně jsem si zamilovala styl, jakým je tenhle příběh psán.
Postavy… je jich tam spousta. Rozhodně se vyplatí ten přehled, který je hned na začátku knihy. Je jich tu spousta, přesto má každá svůj specifický charakter. A taky hodnost. Jo u toho se prozměnu hodil ten slovníček na konci knížky. Ale ke všem postavám obecně: chovali se lidsky. Teda aspoň ty postavy, které jsou lidmi.
Děj byl náročný, spletitý. Přesto mám teď s trochou odstupu pocit, že se tam toho zas tak moc nestalo. Ale co čekat, vždyť tohle je první asi z deseti dílů.
A ten svět ahh… jo, prostě jsem se zamilovala. Je nádherně vystavěný. Je celistvý, prostě mu nic nechybí a je popsán víc než jen dostatečně. A teda taky dobře, že je tu mapa. Pardon, vlastně dvě.
Fungování magie ještě tak docela nechápu, ale je tam. A je zajímavá. Těším se, že se o tom dozvím víc v dalších dílech.
Zkrátka všechno výborný. Navíc tohle nový vydání je pastva pro oči. Nádhera.
Prostě, jak už jste možná pochopili - zamilovala jsem se.
K Eriksonovi prostě musíte dozrát, rozhodně není pro všechny.
Po několika letech jsem se vrátila k Měsíčním zahradám (skončila jsem u Lovců kostí) a protože jsem od té doby načetla mraky fantasy knih, užila jsem si je podstatně víc a znovuobjevila geniální kouzlo Malazu. A opět mu propadla na celé čáře. Eriksonova fantazie je úctyhodná. Všechny pocity z knihy jen těžko můžu vyjádřit slovy.
První díl je takový úvod do komplikovaného světa Malazu, kde zuří válka nejen mezi smrtelníky, ale i mezi bohy. Ano, ze začátku budete mít problém se zorientovat. Erikson vás prostě hodí do moře a je na vás zachytit se lana.
Dám vám radu – nesnažte se všechno zapamatovat, nesnažte se svět úplně pochopit po pár stránkách. To přijde samo. Jména a názvy se začnou opakovat a vy postupně odhalíte, jak to celé funguje. Postavy jsou propracované, osobité, žádná není vyloženě „kladná“ nebo „záporná“ (až na zřejmé výjimky) a právě to dělá svět realističtější.
Střet bohů a smrtelníků (zvlášť co se týče Parana, který na ně měl fakt… napsala bych štěstí, ale nechci přivolávat Oponn... měl na ně zkrátka smůlu) jsem hltala, jak napínavé a čtivé to bylo. Běhal mi mráz po zádech. Kotilion a Stínupán patří rozhodně k nejzajímavějším bohům a vlastně i nejlepším postavám vůbec. A zatímco z některých bohů jde strach, jsou i tací, se kterými rádi pokecáte u ohýnku (Kruppe x K’rul). :)
Pro mistra Kápě, jak já miluju Paliče mostů!
Whiskeyjack, Rychlej Ben (kdo by nemiloval někoho, kdo je pro bohy osinou v zadnici, že?), Paran, Klátil, Kalam… Číst o jejich skupince bylo jako vrátit se domů. Člověk si snadno představí, že s nimi sedí u stolu, popíjí pivo a hraje karty (a ne ledajaké! Z výkladu balíčku mrazí). Naopak linka Kvítka s asasíny mě spíš nudila.
Pobočnice Lorn… do teď nevím, jestli se mi líbila, nebo ne. Měla světlé chvilky, ano. Ale smrt si zasloužila, o tom žádná. T'lan Imass si mé sympatie naopak udržel.
Konec, kde se všechny dějové linky propojí, byl prostě bravurní. Postavy se konečně setkají, akce střídá akci a já se dychtivě vrhám na další díl.
Myslím že z této knižní série by byl skvělý seriál s působivou fantasy linkou. Co se týče knihy samotné za mě je brilantně zpracovaná nicméně dalo to zabrat především organizace v ději a názvech. Humor, postavy, prostředí i nápady mě nadchnuly.
Vzhľadom na priam odstrašujúce komentáre (nielen tu) na prvý diel Malazskej knihy padlých som pristupoval k tomuto prológu k sérii s veľkým rešpektom, a vlastne som sa dlho rozhodoval, či to vôbec bude stáť za tú námahu. Ono to ale vo výsledku nie je vôbec také náročné či zmätočné čítanie, ako by sa mohlo zdať. Jasné, človek prvých 100-200 strán mierne tápe, postavy sa mu v hlave miešajú, udalosti sú nejasné a motivácie a pohnútky postáv sú viac než tajomné. Ale po tomto úvode, keď si kniha sadne a nájde tempo, keď už postavy nepribúdajú, ale autor sa im venuje v ďalších kapitolách podrobnejšie, sa začnú veci vyjasňovať a príbeh a svet konečne dostane tretí rozmer.
Ono je vlastne obdivuhodné, ako autor nemrhá slovami na nekonečné opisy miest, krajín a postáv, ale čitateľa rovno vrhne do stredu deja, poskytne minimum informácií a nechá na ňom, aby sa zorientoval. Vďaka tomu kniha neuveriteľne odsýpa a až do konca nestráca dych, ale samozrejme aj vyžaduje zvýšenú pozornosť, lebo zdanlivé maličkosti, spomenuté okrajovo či vyčítané len z kontextu medzi riadkami, majú veľký dopad na pochopenie celého sveta. A že ten svet je poriadne bohatý a naložený rasami, vojnami, božstvami, klanmi, cechmi a alianciami, o tom autor presviedča na každej strane. Za mňa Měsíční zahrady ako úvod epickej ságy fungujú skvele, pretože predstavia trojrozmerné postavy a odhalia dostatok z mytológie, aby čitateľ bol neustále zaujatý (to, že existujú rasy staršie ako bohovia, a že bohovia vedia zomrieť a pravidelne sa miešajú do udalostí smrteľníkov, má úžasný potenciál).
Silné 4 a napriek plánovanej čitateľskej prestávke po tejto vyčerpávajúcej fantasy idem rovno na Dům mrtvých.
Tak jsem si před čtením stáhla ukázku, že to zkusím. A můžu říct, že tohle je z těch knih, co všichni strašně chválí a mě to nic neříká. Zvládla jsem přečíst 40 stránek a rozhodla se skončit. A to se vzdávám nerada, obvykle bojuji, ale nač se trápit.
Přišlo mi to dost syrové, neosobní. Sice mám ráda bohaté příběhy, zvládnu i ty rozvleklé, ale tohle mě vůbec ničím neoslovilo. Děj mě nevtáhl, osoby nezajímavé. A ani jsem moc nechápala, v jakých místech se vlastně pohybuji. Chápu, že po takových pár stránkách je brzy soudit, ale chybí mi nějaká jiskra... Takže s čistým svědomím můžu tuhle sérii smazat ze seznamu...
Štítky knihy
draci magie kanadská literatura meč a magie démoni bohové dark fantasy bitvy hrdinská fantasyAutorovy další knížky
| 2002 |  Měsíční zahrady |
| 2004 | Vzpomínky ledu |
| 2009 | Vichr smrti |
| 2012 | Chromý bůh |
| 2008 | Dům mrtvých |
S touto knihou jsem se mučil asi rok, vždy jsem se k ní vrátil, abych zjistil, že to prostě nejde. Rozhodl jsem se proto k této knize napsat komentář. Mám přečtených mnoho knih od fantasy po různé žánry, ale toto bylo skutečné, bolestivé utrpení, i když jsem se stále dokola přemlouval mít knihu rád.
Děj je absolutně zmatený a nejasný. Vůbec jako čtenář nechápete, co se děje, proč se to děje, děj nemá hloubku a vážnost, skáče sem tam, postavy (včetně toho, že jejich jména často působí lacině, až směšně) jsou plytké, nezajímavé, nedokážete si je dobře představit, nechápete zcela jejich pohnůtky a jsou vám tak naprosto ukradené. Co se dialogů týče, ty běží na stejné notě - vůbec nic vám neobjasní. Nemá smysl zabíhat do podrobností, prakticky nic kromě základního povědomí jen tak nepochopíte. Snažit se můžete...
Častá obhajoba, že je nutné si knihu přečíst vícekrát (s tím, že pokaždé naleznu nové spojitosti) spíš naopak vypovídá o tom, jak špatně a nešikovně je to napsané, ačkoli to má potenciál, kdyby se to celé uchopilo jinak. Jako čtenář přece nechci číst knihu vícekrát nebo se vracet dozadu (nebo si pročítat na internetu vysvětlivky), jen proto, abych ji vůbec nějak pochopil. Kniha by se měla číst jedním dechem, utvořit si o ději a situaci nějakou představu, přemýšlet nad postavami a jejich osudy, bát se o ně nebo je třeba nenávidět atd... Tady nic z toho nefunguje, protože tak moc nechápete, co se děje, že je vám ve výsledku vlastně všechno jedno a po dočtení zjistíte, že jste zbytečně ztráceli čas něčím, co nemá cenu. Místo toho, abych začal v průběhu čtení získávat větší zájem, stal se opak a na konci žasnete nad tím, že jste sice přečetli knížku, ale nemáte páru o čem je.
To že autor pro tuto sérii vymyslel pro mnohé zajímavý, rozsáhlý a komplexní svět, je sice hezké, ale nedokázal to správně uchopit a napsat to tak, aby vynikly všechny přednosti. Je mnoho autorů, kteří své rozsáhlé světy a desítky postav dokáží skvěle popsat a úžasně odvyprávět příběh. A ať už je příběh často jakkoliv složitý, čtenář ho pochopí, protože autor přemýšlí i nad tím, že to ještě někdo kromě něj bude číst.
Bohužel musím konstatovat, že je to prakticky první kniha, kterou jsem dočetl s obrovskou nechutí a pouze z povinnosti, když už jsem si jí koupil. Pokračovat dalšími díly už určitě nebudu. Řadím se tak mezi ty, kterým kniha skutečně nesedla.