Měsíční zahrady
Steven Erikson (p)
Malazská Kniha padlých série
< 1. díl >
V rozlehlé Malazské říši to vře, podrobené státy téměř vykrvácely během dlouhých let nekonečných válek, čistek a bratrovražedných bojů, a také při srážkách s pánem Měsíčního Kamene. Císařovna Laseen však dál vládne tvrdou rukou s pomocí svých obávaných asasínů. Nyní svůj nenasytný zrak upřela na Darúdžistán, poslední ze Svobodných měst Genabakis, starobylou a ušlechtilou baštu nezávislosti, která ještě vzdoruje. Nicméně říše není jediným hráčem v této hře. Svůj první tah ze stínů učinila ještě zlověstnější síla... Tato skvěle vymyšlená epická sága je zasazená do dokonale ztvárněného světa a uvádí do říše fantasy literatury nový zajímavý hlas. Přináší chytrou a napínavou zápletku, temnou a složitou mytologii, divokou a vrtošivou magii a houf přesvědčivě napsaných postav.... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 2008 , TalpressOriginální název:
Gardens of the Moon, 1999
více info...
Přidat komentář
Abych se přiznal, do knihy jsem se pouštěl jen se sebezapřením. Často jsem narážel na názor, že Malaz je jediná série, který rozsahem překonává Píseň ledu a ohně. A s tím jsem se jako zapřísáhlý fanoušek Písně nemohl smířit. Tak jsem se tedy rozhodl, že tuhle sérii zkusím, abych mohl Píseň hájit. A co se nestalo, podlehl jsem Malazu.
Chápu, že tahle kniha nesedne každému. Erikson se s nějakým vysvětlováním vůbec nezaobírá, prostě vás vrhne doprostřed složitého světa a kvanta jmen, která si musíte pamatovat, budou ten nejmenší problém. Pojmy, rasy, historie, složitý systém magie a záhadný Malazský Pantheon- autor zkrátka dělá, jako byste to všechno znali. A ze začátku je to opravdu peklo.
Ale když vydržíte nějakých 200 stran, vyplatí se to.
Malaz je rozhodně nejlepší série, kterou jsem dosud četl. Jak rád říkám- komplikovanější než Píseň, epičtější než Pán prstenů. A ačkoliv jsou Měsíční zahrady jedním ze slabších dílů série (nebo spíš nejméně dokonalým), pořád je to vynikající čtivo.
Čtyři hvězdy coby kompromis mezi velkorysými třemi, které bych udělila po prvním čtení ani ne tak knize, jako spíš sobě, za statečnost, a mezi pěti, které mám sto chutí Zahradám napálit teď, poté, co jsem se k nim vrátila se znalostmi vyčtenými ze sedmi následujících dílů (jo, ještě mě dva čekají). Napodruhé do sebe prve chaotické žvásty tak krásně zapadly a dodaly Eriksonovi šmrnc, jaký bych donedávna nepovažovala za možný... Tohle totiž není kniha psaná pro čtenáře aka nezasvěcence a narušitele zvenčí - autor ji napsal ze sebe pro sebe (byť třeba neúmyslně), proto mu musí čtenář nejdřív proniknout do hlavy - a to dělá ze série záležitost na nejmíň dvě přečtení. Záleží ovšem, jestli si něco takového může člověk vzhledem k její rozložitosti dovolit.
Tahle knížka u mě odstartovala dlouhý zážitek z celé série Malazu. Není dokonalá a některé z dílů ji předčily, ale je první. Zasloužené maximální hodnocení
Eriksona kdekdo označuje za mezník fantasy. Já přiznávám, že má několik zajímavých nápadů stran magie a chodeb, ale z hlediska vyprávění je to slabé. Každou chvíli se na scéně objeví nový do té doby čtenáři neznámý element, který zcela převrátí stávající situaci a já jako čtenář nemám prakticky šanci na to užít si nějaké napětí, postavy, či se sám podílet na skládání příběhu. Když jsem před asi pěti lety Měsíční zahrady dočetl, hodně lidí mi říkalo, že po prvním přečtení měli podobný pocit, ale když to četli znovu resp. když se ponořili do dalších dílů, najednou se to zvrátilo a všechno do sebe začalo zapadat. Já jim to přeju, ale sám jsem k tomu za ty roky nenašel chuť. Malaz tak pro mě asi bude navždy skončen prvním dílem.
Nemám ve zvyku nedočítat, ale u tohoto si nejsem moc jistá. Moc mě to nechytlo, občas se docela ztrácím, většina postav mě vůbec nezajímá a pár mě jich štve. A tak se tím vším pomalu prokousávám a stále doufám, že se to třeba zlepší, když už sem si v nějakym záchvatu koupila třetinu ságy.
+ Ty fáze, kde jsem se chytala, byly čtivé
+ Měla jsem několik hrdinů (těch nejobyčejněších, dodávám), v jejichž dějích jsem se neztrácela, a ty části byly super.
+ Konečné propojení příběhu
- Ty fáze, kde jsem se nechytala, byly děsivě zmatečné, nudné a dlouhé. Nekonečně dlouhé.
- Moc hrdinů. A ještě víc superhrdinů.
Já jsem se ztrácela. A to jakože opravdu hodně. Nejdřív mi to nevadilo, nakonec, třeba taková Bouřná záře také ze začátku vypadá, že hodlá čtenáře utopit ve jménech všeho a všech, o ději nemluvě, a pak už jen polykáte sliny. Tady jsem se nějak nedostala k těm slinám. Zmatečné přeskakování mezi ději, postavami, šílené množství charakterů superhrdinů a superbohů (a to já, přiznám se, nemusím). Jak se děj přesunul víc na jedno místo, už to začalo být lepší. A lepšilo se to, lepšilo, až k příjemnému a překvapivě sladkému konci. A vůbec, všimli jste si, jak málo postav, důležitých pro děj, tam vlastně umřelo?
Takhle jasných 5 bodů jsem nikdy nedával.
Fantastická, famózní, úžasná kniha. Zpočátku širší děj, ale pouze proto, aby se ke konci všechen spojil. Hned čtu druhý díl a dám všech deset v řadě :)
Nejlepší fantasy a to už jsem jich pár četl..
Hůře se čte a ze začátku nemáte páru o co jde, ale ke konci začne dávat smysl. A čím více dílů přečtete tím větší smysl to dávat bude. Dohromady tvoří nejlepší fantasy ságů co jsem četl.
Tak tohle jsem po 200 strankach vzdal. A to jsem se snazil premahat. Po Abercrombiem to ale byla az prilis velka neosobni facka. Prvnich 150 stran opravdu pusobi jako encyklopedicky prepis udalosti zacinajici nekde zprostedka, postavy pronaseji neosobni, odtazite fraze a vubec veskera drama jsem pouze cetl, ale zadne necitil. A kdyz uz se dej zdal prehlednejsi, zjistil jsem, ze me vlastne dalsi udalosti prilis nezajimaji a k zadne z postav nemam absolutne zadny vztah. Mozna muj zrak na Mesicnich zahradach nekdy v budoucnost preci jen znovu spocine, obavam se ale, ze svuj cas radeji venuji autorum s osobnejsim a intimnejsim stylem psani. Prozatim, pokud fantasy - zlaty Martin, Abercrombie, Sapkowski, Rothfuss ci Sanderson. Slozity svet a propracovana mytologie nenahradi to, co mam na knihach nejradeji - emoce.
Malazská lavina spuštěna a já se těším, že se na ní pěkně svezu. Pane Eriksone, výzva přijata - jdu do toho doufám, že mě nebudete šetřit v dalších dílech minimálně stejně v tomto.
Tak přesně tohle mám rád. Už od začátku to pěkné frčí a autor se netrápil s tím, jestli se občas bude čtenář bude cítit lehce mimo. Veliký svět plný mocností a národů, které se nemají zrovna v lásce. Uprostřed toho všeho smečka secakra drsných chlápků, kteří si získají sympatie každého z nás. Do toho bohové, jedni zvrhlí a zákeřní zlomyslní a druzí zlomyslní, zákeřní a zvrhlí. Všechno se v průběhu pěkně komplikuje a o překvapení není nouze - intriky v intricích jiných intriků. V celém tom kolotoči nechybí mágové, čarodějnice, draci, duchové, .... a tak dál a tak dál. Prostě pořádný FANTASY nášup, který baví a pohltí - už dlouho jsem na něco takového čekal.
No, svět Malazu je obrovský. Postav více než ohromné množství. Od prvních stránek příběh jede a jede. Často se vracíte ke slovníčku a k popisu postav aby jste vůbec pochopili - kdo, co, kde a jak. Když už to začnete chápat a přestanete se ztrácet zjistíte, že příběh utíká ještě rychleji a blíží se k závěru. Nicméně závěr donutí ke čtení další knihy. Těším se na ní a doufám, že ji otevřu, co nejdříve. První knize Malazu dávám tři hvězdy ze dvou důvodů. Tím prvním je absolutní fičák hned od prvních stran a prakticky ani žádné představení zhruba tak milionu postav (ten dojem opravdu máte) a tím druhým ryze praktický důvod. Z důvodu prvního nemohu extra jásat i přesto, že jsem byl spokojený. Věřím ale, že budu spokojený s dalšími knihami více a těším se na další knihy z malazské říše. Proto tři hvězdy, abych příště mohl dát více. Snad.
Jedinou nevýhodu této knihy je fakt, že nemáte čas se vůbec rozkoukat co, kdo, jak a proč ... než o tom totiž začnete přemýšlet, už na té horské dráze jedete z kopce dolů a pomalu zjišťujete, že tato dráha vlastně nemá brzdy. Na těch 567 stranách se toho stane tolik, že si teď po přečtení vůbec nedokážu představit o čem bude těch dalších cca 7500 stran v dalších knihách? Jasně, budou tam intriky, hodně intrik, mraky intrik ... taky asi dost mrtvol, krve, zlámaných údů a temné magie. A to se mi líbí ... a děsí mě to zároveň. Protože tohle všechno zavání těžkou závislostí a já drogy nemám rád ... kecám, samozřejmě. Perte to do mě, pane Eriksone!
Stejně jako Hellrampage jsem si dala Malaz podruhé a chci ho během roku přečíst vcelku, na jeden zátah jsem dala první až pátý díl. Nyní pár slov o tom prvním.
Napoprvé číst Měsíční zahrady bylo peklo, prvních dvě stě stran jsem četla snad čtrnáct dní. Pak už se to jakž takž dalo a rozhodla jsem se dát šanci i druhému dílu. No, a potom jsem byla ztracená... Ale o tom až jindy.
Na druhé přečtení jsem celou knihu zhltla za necelých čtrnáct dní (chci upozornit, že mám čas číst jen ve vlaku zhruba 60 minut za den, pět dní v týdnu, takže nic moc).
Najednou mi totiž všechny ty spletitosti dávaly smysl. Byla jsem již poučený čtenář, nabiflovaný z Malazpedie a obdobných zdrojů, navíc jsem i k postavám měla naprosto jiný vztah, nabytý z dalších dílů. Někdo by řekl, že je na palici číst takové bichle znovu, ale zjistila jsem, že jsem za těch osm let hodně věcí pozapomněla, takže pro mne to bylo velmi napínavé čtení. Nedosahuje sice takové propracovanosti jako další díly, ale jako rozjezd je to parádní kousek.
Mí favoriti: Ammanas, Kotilion, Šumař, Whiskeyjack, Kalam, Líto, Rychlej Ben, Tolar, Toc, Ganoes Paran, Kruppe.
Tohle mi dalo zabrat. V podstatě to bylo něco jako autorova onanie. Já beru, že ten svět je fakt obří, ale nějak se tu zapomínalo na čtenáře. Spoustu informací člověku dojde až po x kapitolách, ale jelikož už si toho člověk moc nepamatuje, tak je mu to jedno. V podstatě by se to dalo přirovnat k prokalené noci po níž si nepamatujete ani prd. Ze všech možných útržků si dáváte dohromady, že ta noc stála fakt za to. Oprcali jste pár vnadných žen/mužů a celkově to bylo fakt legendární. Ale jelikož si to nějak nepamatujete, je vám to šumák. Stejně jako mi byly u prdele skoro všechny postavy. Protože až na výjímky byly ploché až hrůza. Děj ušel, ale o nějakých zvratech, které by člověku urvaly koule se nedá mluvit. Více než beletrii, to připomíná kroniku psanou beletristicky. Jediné co se mnou hnulo byl ten svět. Propracovaný, obrovský a epický. Uvidíme, co další díly.
Malazská říše je nenasytná. Za dobu své existence si podrobila spoustu národů a ohromné území, ale každá expanze má své meze. My se v ději ocitáme zřejmě velmi blízko tomuto zlomovému bodu. Dobývání ještě pokračuje, ale v soukolí říše už to začíná skřípat. Do hry je zapojeno velké množství postav a každá má své vlastní cíle. Kromě lidí se v tomto světě nachází další zajímavé rasy a národy. Do děje se zapojují dokonce sami bohové, tvorové zdánlivě nesmrtelní, či alespoň nezvykle dlouhověcí, s výraznou magickou mocí, kteří už ve všem dělají ale úplný guláš.
Čtenář zpočátku tápe, protože ho nečeká žádný pozvolný úvod, ale hned je konfrontován se všemi podivnostmi a specifiky tohoto světa. Nějaký mocný násilnický šmejd se vtělí do mladé nevinné rybářky, čarodějové císařské armády zkouší pod tlakem experimenty s převtělením duše do loutky, vojáci elitního oddílu se snaží zachovat věrnost říši, která domněle nenápadně usiluje o jejich eliminaci. A že někde někoho zabijí? To ještě nic neznamená. Existuje mnoho způsobů, jak se vrátit zpět na zem...i když některé mohou být pro integritu vaší duše poměrně devastující.
Takže, co vlastně sledujeme? Boj jednoho města o svoji záchranu před rozpínavostí mohutné říše. Vnitřní intriky tohoto města, intriky uvnitř říše, do toho všeho nevyzpytatelné jednání bohů a snahu obyčejných lidí zachovat si vlastní tvář a nezradit své přesvědčení. K tomu všemu se událostmi proplétá ohromné množství magie, tajných dohod, zamlčených pohnutek a nevyslovených plánů. Když pochopíte pravidla této hry, když na ně bez hlubších šťouravých připomínek přistoupíte, čeká Vás velké a napínavé dobrodružství v zajímavě pojatém světě.
"Vždy opatrně zacházej s informacemi, jež vlastníš. Slova jsou jako mince - vyplatí se je shromažďovati" - Kabrňák
Druhýkrát prečítaný prvý diel obrej desaťdielnej ságy od majstra Eriksona. Započal som u seba tak svoj "osobný maratón" (keďže chcem za rok stihnúť prečítať všetkých desať kníh, čo sa mi určite nepodarí), no neskutočne sa teším na ďalšie knihy. Měsíční zahrady sa mi druhýkrát čítali podstatne lepšie (aj keď som pri prvom raze nemal s postavami nejaký väčší problém ako niektorí tu komentujúci - pomohol zoznam postáv, kto kde patrí a slovníček na konci), keďže som už poznal postavy aj z nasledujúcich troch pokračovaní, pri ktorých som aj skončil (a čakal na posledný desiaty diel, ktorý vyšiel na Vianoce 2012). Každá postava je tak špecifická, že by sa o nej mohol natočiť vlastný dokumentárny film a napísať niekoľko kníh - Whiskeyjack, Rýchly Ben, Kalam, Dujek (ktorý mi pripomína môjho deda), Kvítko, Líto, Besana, Šumař, Paran, Líto, Lorn, Toc, Kruppe (tak toto je asi najtajuplnejšia a najzaujímavejšia postava), Anomander, Caladan Chmur a kvantá ďalších postáv. Každá jedna veta má u Eriksona svoj význam, takže je treba čítať pozorne (a v mojom prípade dvakrát, aby sa všetko vstrebalo), pretože sa nejaký malý bezvýznamný detail môže znovu ukázať napr. v tretej knihe a vám to zrazu všetko dopne. Erikson je pre mňa prvým autorom, pri ktorom som bol čítaním uchvátený - samozrejme, nič nevysvetľuje, no všetko do seba tak krásne zapadá, že máte pocit kričať a skákať nadšením. Bitka o Dřevnov bola neskutočná. Doslova som cítil Anomanderovu silu zo stránok knihy. V knihe je toľko scén, toľko súbojov, postavy chodia sem a tam a následne sa stretnú a poznajú navzájom a to je na tom to najlepšie - ako sa (ne)náhodne stretnú. Rozhovory sú na knihe určite to najlepšie. Erikson má v sebe tú vlastnosť, že nedáva do knihy vatu - ak nejaká postava cestuje, jednoducho nudnú cestu preskočí a skočí k ďalšej postave, u ktorej píše zase nejakú jej zaujímavú udalosť. A o použití mágie ako o chodbách, by sa dala napísať diplomová práca. A to nevravím o rasách, ktoré sa od klasických fantasy líšia vo všetkom, no zatiaľ sa neukázali v plnom svetle. Nemôžem prvému dielu dať plný počet, pretože ďalšie knihy sú ešte o triedu lepšie.
Prvé čítanie môže veľa ľudí odradiť, pretože sa tu nezačína klasickým fantasy klišé: "Kde bolo, tam bolo...", ale autor vrhne čitateľa priam do stredu gigantického oceánu a povie mu: plávaj. Buď sa utopíš a odhodíš knihu do kúta, kde sa na ňu bude prášiť alebo budeš plávať a plávať a plávať a nakoniec nájdeš najlepšie fantasy pod slnkom. Nezostáva mi nič iné, než dodať: Nenechajte sa odradiť množstvom postáv! Plávajte! 90%!
"Pracovat pro pobočnici bylo jako být žížalou na háčku. Pobočnice byla háčkem a na druhém konci šňůry byla císařovna. Ať se chlapec hezky kroutí."
"Otáčej se stříbro. Otáčej!"
No...přečetl jsem Měsíční zahrady a Dům mrtvých...a čekal, kdy se ve mě probudí to vesměs všeobecné nadšení...a nic. Postav jak brablenců. Možná, až budu velký, tak to zkusím ještě jednou a prokoušu se dál, ale zatím do toho nejdu.
Jedna z nejnáročnějších fantasy, která ale stojí za to.
Steven Erikson vymyslel unikátní svět, ve kterém nic není nemožné. Kde se bohem může stát kdokoliv. Přiznávám ale, že jsem si musel od prvního dílu dát na chvíli pauzu. Je vidět, že tak propracovaný epos je nesmírně těžké začít. Zvlášť, když Erikson nemilosrdně a bez zbytečného vysvětlování rozjíždí děj, tak spousta začínajících čtenářů to hned vzdá, protože se v knize zkrátka nedokáži zorientovat, což je podle mne škoda, protože tento svět je jeden z nejzajímavějších, co jsem kdy viděl.
Navíc bylo zajímavé si zrovna na první díl vyslechnout názory ze svého okolí, kde to vážně dost lidí hned vzdalo, ale ti co to překousli, tak povídali, že když se překoná ten těžký začátek, tak to stojí za to a s tím mohu jenom souhlasit.
Štítky knihy
draci magie kanadská literatura meč a magie démoni bohové dark fantasy bitvy hrdinská fantasyAutorovy další knížky
2002 | Měsíční zahrady |
2004 | Vzpomínky ledu |
2009 | Vichr smrti |
2012 | Chromý bůh |
2008 | Dům mrtvých |
Čtenář této knihy se musí smířit s tím, že první polovinu nebude vůbec vědět co se sakra děje, a v druhé nebude většinou vědět co se sakra děje. Já jsem byl na začátku trochu zmatený, ale řekl jsem si, že chci vědět více, a s každou přečtenou stránkou jsem si skládal mozaiku pozadí a mytologie. Taktéž pomohlo, když jsem přibližně v polovině knihy objevil, že rejstřík není jen vepředu, ale i vzadu. Důrazně doporučuji všem čtenářům využívat oba dva. Mám trochu obavy z dalších dílů, ale doufám, že se budou rozumně držet děje této knihy a nebudou nějak znatelně odbíhat, aby se ten jakýsi smysl, který měl závěr knihy a vyznění, nevytratil zcela.