Malé hry
Ivan Vyskočil
Tohle se jmenuje Malé hry, kde hláska há ve slově hry je neznělá, takže se tento název vyslovuje a taky znamená Maléry. „Tohle je knížka-scénář hlavně pro ty, kdo si ještě umějí hrát takové malé hry ...“ říká autor knihy v poznámce pod čarou a pokračuje: „Kdybychom hledali srovnání s druhem a stylem divadla, tak by to bylo nejspíš divadlo loutkové. Ale to opravdu pimprlové. Kde je cítit drát z hlavičky a nitě na ručičkách a nožičkách ...“ K této charakteristice stačí již jen dodat, že jde o příběhy mající blízko k černému humoru – příběhy v reálném prostředí s nereálným dějem nebo opačně, dále o příběhy se satirickou tendencí a o příběhy, které chtějí vtipně pobavit.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Asi pro mě nemělo být překvapením, jak blízko měl Ivan Vyskočil k Václavu Havlovi a Franzi Kafkovi, ale bylo. Malé hry (z roku 1967), byť označeny jako novely, jsou opravdu spíš převyprávěné scénáře divadelních her, založené na zachycení absurdity totality a všemocnosti byrokracie. Autor, před jehož záběrem smekám, se projevuje navíc jako skvělý psycholog (což vystudoval) a a znalec češtiny (jeho jazykové improvizace jsou jedinečné).
V postavách praktických vykonavatelů moci stále vidím samotného Ivana Vyskočila v roli hostitele ve výborném filmu O slavnosti a hostech; podobně jako on jsou to lidé laskaví, chtějící pro nás jen dobro, plnící naše přání. Proniknou do našeho domova a pomáhají („Bráškové“), slouží nám a chrání nás („Nejsem si jist“), a to vše tak důsledně, až nám jde o život. V „Návštěvě“ a „Tajném tajném“ dovádí autor vyznění k dokonalosti: lidé se svým absurdním počínáním dostanou sami k sobě. Tajný tajný se domnívá, že by mohl být tajný – jak podezřelé je tedy pro něho např. to, že mu mlékařka nabídne droždí, ačkoliv jindy to neudělala! Ve svém „případu“ dojde k jedinému logickému závěru: objektem jeho sledování je ... (viz výše).
Ivan Vyskočil je brilantní pozorovatel se schopností sdělit své postřehy neotřele, s humorem a kritičností. Malé hry jsou jednou z nejoriginálnějších knížek, jaké jsem četla.
Autorovy další knížky
1990 | Malý Alenáš |
1971 | A jiné povídky |
1963 | Vždyť přece létat je snadné |
1993 | Kosti |
1968 | Chyťte se nebe... |
Scénáře, ve kterých neruší formální zápis po replikách, ale které se i čtenáři jedoucímu třeba v tramvaji objevují před očima hrané na jevišti. Taková soukromá návštěva divadla. Navíc divadla experimentálního, které Vyskočil po svém dovedl k dokonalosti. Nehraje divadlo, hraje si a hraje si "na divadlo". Je to zábavné, chytré a (alespoň pro mě) okouzlující: představte si pět lidí, kteří si vyprávějí příběh, pak si ho začnou přehrávat, ale střídají si role, z tatínka je maminka, z maminky synek a ze synka třeba pes. Nebo soused. Nebo se postaví o kus dál a okomentuje scénu. Představit si příběh takhle už chce trochu soustředění, ale Vyskočil to čtenáři-divákovi zjednodušuje a přibližuje třeba i filmovými sekvencemi.
Hry jako takové zkoumají starou otázku, co je člověk. V kulisách své doby je to hlavně absurditami prostoupené hledání, kdo má nade mnou moc, nad kým ji mám já, co mi můžou oni udělat a co s tím vším mám já společného, ale od filosofie se to zase tak nevzdaluje. A k tomu jsou to příběhy tragikomické, vesele ironické a absurdní v míře srozumitelné a zábavné. Zkrátka se to dobře čte.