Malé zázraky

01.07.2018 4 z 5

Nedokončená báseň

Kdo uchoval svým očím dětský třpyt
a umí dětsky žasnout nad hladinou
studánky modré, kam jdou pít
bekavé ovce poloninou,

kdo cítí chvění břízy v rukojeti kladiva
a v životě dovede býti věčně žákem,
kdo v knihách plných číslic tajně ukrývá
fialku vonnou pod pijákem,

kdo nosí jaro do laboratoří
na pastelovém dívčím svetříku,
kdo stokrát na prach spálen znovu hoří
jak Fénix, který nezná zániku,

a koho láska, věčný náhončí,
po ostrém štěrku neúprosně honí --
ať za mne tuto báseň dokončí.
Já psal ji pro něho a pro ni.

Jedna báseň krásnější než druhá. Ty hovoří za všechny komentáře.

07.09.2017 3 z 5

Ni.kk.i

Ivan Skála píše krásné básně. Z Malých zázraků mě ale tato nadchla nejvíce:

BUĎ MI....

Buď mi jarem, které zpívajíc
vchází do vsí, zpola spících ještě,
které chodí hlínou oranic
širokými šlápotami deště.

Nožem buď, jenž tepny otevře,
když krev prudkou unést nedovedou,
nebem buď, jež na mne zanevře,
když se oči zamží blankou šedou.

Dálkou buď, jež vábí kroky mé,
buď mi bičem, jenž mne z brázdy zvedne.
A mé hlavě horké, vášnivé
stínem chladivým buď za poledne.

Jestli mne máš ještě raději,
buď mi vším, čím chtěl bych být a nejsem,
nebo aspoň jednou drahou alejí,
jednou cestou, jedním drahým lesem.

Buď mi, buď mi hůlkou z javora,
kterou ten, kdo najde, smí pak nésti,
která dřív, než srdce okorá,
dovede ho k prostinkému štěstí.

Buď mi možností i ortelem,
buď mi nejen křídlem, buď i kotvou.
A kdybych sám pod bolestí klesal něm,
přej mi podělit se s tebou ještě o tvou.

Buď mé touze nad Ithakou dým,
buď mé žízni ojíněným džbánem.
Buď mi toho jitra znamením,
do kterého jednou navždy vstanem.

29.07.2011 3 z 5

WEIL

Měl jsem příležitost být na besedě v s tímhle básníkem, takže si ji živě vybavuji.

Beseda se odehrávala v zimě 1988/9 v Brně, v knihkupectví, kde byl i sál pro výsvavy nejrůznějších umělců a s některými byly pořádány veřejné besedy.

M. Skála mluvil málo, víc za něho odvedl moderátor besedy, dostavila se řada lidí z tehdejších předních lidí v literatuře v Brně, tedy spíše teoretikové či oficiálně uznávaní autoři.

Je mě proto těžké jen tak hodnotit hvězdičkami jako ve škole jeho výbor z básní.
Tehdy byl na vrcholu, dá-li se tak mluvit o tom, že byl nejvyšším šéfem literárního svazu v ČSSR na české straně.

Byl melancholický, velice vážný, když jsem se na něj později ptal Jana Skácela, tak ho nazval zlým člověkem, já byl mlád, takže nemohu nic takového posuzovat, ale Jan Skácel byl významný básník a zajímavý člověk, což dlouho poté uznávalo a rádo se k němu hlásilo hodně lidí z Brna, i když se změny režimu nedožil, ani potom netoužil, jak mi řekl v létě 1989, a zemřel tuším v říjnu, a dneska chápu proč, neb tahle generace zažila víc revolucí a těžších časů.

Poezie je to pro mě vytříbená, a přece ji čtu s pocitem jisté zvláštnosti nad člověkem, který zemřel po revoluci, tedy M. Skálou a v novinách se objevila jen stručná zpráva, že zemřel na lavičce v parku v Praze.

1957	Básnický almanach 1956
1954	Domove líbezný
1950	SSSR v československé poesii
1976	Vzkazy
1962	Zdravím vás, okna

Ivan Skála

Poezie

Komentáře 3

Recenze 0

Hvězdičky 12

Tempo & emoce

Štítky knihy

Autorovy další knížky