Malinový chodníček

25.06.2024

Půvabná knížka veršů, říkadel, hádanek a her pro děti z pera slezského básníka Františka Lazeckého, jehož jsem doposud znal jen jako autora pozoruhodné spirituální poezie, laděné zprvu katolicky, v závěrečné fázi – pamatuju-li se správně – univerzálněji.

Poezii určenou primárně dětem běžně nečtu, proto se necítím kompetentní k objektivnějšímu srovnávání, dovolím si tedy jen pár postřehů. Jako plus Malinového chodníčku vnímám krajové zaměření, dle předmluvy se zdá, že Lazecký hodně čerpal z vlastního dětství a zaznamenal, popř. adaptoval texty, které coby synek vyrůstající v tehdy ještě nevelké dědině Tísek severně od Bílovce, v kopcovitém kraji na pomezí Slezska a Moravského Kravařska (navíc poblíž hned několika jazykových hranic), slýchal a sám odříkával či zpíval.

Minusem je, že texty mají jen tu a tam nářeční prvky, a to spíše v rovině lexikální než hláskové. To jim podle mého názoru jednak ubírá na ryzosti, jednak na půvabu, ale i dokumentární hodnotě (tu samozřejmě děti nedocení, ale vydal-li knížku ostravský Profil primárně pro děti z regionu, pak by jim asi až tak nevadila a nedětští čtenáři by to docenili). Občas kvůli tomuto „pospisovnění“ dokonce haprují rýmy či rytmus, což je už je nedostatek závažný z hlediska každého čtenáře. Mimoto bych uvítal nějakou krátkou závěrečnou poznámku, kde by Lazecký vysvětlil, nakolik jde o autentickou lidovou slovesnost, třebas jím lehce upravenou (myslím, že většinově), a nakolik o jeho vlastní tvorbu, slovesností jen zčásti inspirovanou.

Velkým plusem pak jsou – jakkoli nedovedu posoudit, zda se líbí dětem – ilustrace Lumíra Ševčíka, který z kraje pocházel a nádherně ilustroval i třeba knížky Josefa Strnadla. V Malinovém chodníčku mají některé z těchto ilustrací rozvernost (či jak to nazvat) bezmála surrealistickou. Zkrátka výtvarná úprava knihy se mi líbí jako celek i v detailech.

A ještě poznámka na závěr: při četbě veršovánek o řemeslnících, ale i obecném životě na vsi, zvířatech nebo třeba jídle (pečení chleba v každé chalupě!) si člověk uvědomí, jak vzdálený je nám svět moravskoslezského venkova první čtvrtiny 20. století. A platí to i pro dobu vydání knihy (1979), kdy už to tam bylo v zásadě jako dnes. Ty dědiny už nejsou jinde jen vizuálně (k jejich nesmírné škodě a estetické újmě), ale radikálně se proměnil i způsob života. To samozřejmě není žádná nová ani objevná myšlenka, ale nečekal bych, jak důtklivě ji pocítím při četbě knížky básní pro děti, získané z jedné východočeské knihobudky.