Malý Alenáš
Ivan Vyskočil
Malý „Správce snů“ má práce nad hlavu. A to né z toho, že je malý. Ostatně tak malý už není. Roste z toho… a pak když je unaven, vydává se k moři… pak dál kouzelnou říší snů a vyprávění, abychom i my našli cestu. Takže tedy šťastnou cestu a nashledanou v krajině snů! Kouzelné dobrodružství pro čtenáře od 7 do 70 let, které představuje dnes již klasický text, plný slovních hříček a paradoxů, potěší jistě každého.... celý text
Přidat komentář
Znáte ten pocit, kdy si nějaký text zamilujete v určité fázi života, považujete ho za dokonalý a pak máte, s odstupem času a zkušeností, čas jej číst znovu s obavou, že už to třeba nebude ono? Díkybohu je Malý Alenáš skvělý i po letech. Už celkem jistě vím, že podobně jako jiné ikonické texty se mnou zestárne. A jsem za to nesmírně ráda.
Na to, jak je to krátké, jsem to musela číst hodně dlouho. Tady je nutné nejen vnímat, ale někdy i studovat každé slovo, aby si tu vymazlenost slovních hračiček člověk užil až u žil...
Já vůbec nechápu, proč se ke mně tahle krásná knížka dostala až teď. Povinná literatura pro každého milovníka češtiny!
Čekala jsem pohádku pro děti, ale myslím, že dnešní děti by knížku neocenily. Zato já jsem si ji báječně užila. Moc mě bavily hrátky se slovy, při čtení jsem se usmívala i smála. Doporučuji každému, kdo má rád češtinu a její záludnosti.
Snoopi, děkuji za tip. :)
Bylo to takové příjemné si hraní, čtení, snění. Čekala jsem, že to přečtu za večer, ale vyžadovalo to soustředění, aby mi neunikl nějaký slovní vtípek, či hříčka. Závěr takový ukrojený, urychlený. Myslím, že mohli snové klidně fungovat jrště několik stran navíc.
"Major Votický má za to, že zjistil, že nemluvňata normálně nemluví - a mluvit nesmějí! - protože znají jakési tajemství. Tudíž nemluví - a mluvit nesmějí! - aby to tajemství nevyzradila. Až když tajemství zapomenou, když už vlastně není o čem mluvit a co říct, přestanou být nemluvňaty. Začínají se učit mluvit s těmi a od těch, kdo dávno nevědí."
To je taková nádhera. Ještěže je ČV a díky ní se dostanu občas i ke knihám, na které bych normálně nenarazil. Což je divné, protože Alenáš je přesně můj šálek čaje. Vybroušený jazyk, hra se slovy a významy, do toho zdánlivě dětinského vyprávění sem tam vypadnuvší myšlenka, která člověka omráčí. Přestože název ke Carrollově Alence zjevně odkazuje, styl vyprávění mi na mnoha místech připomněl spíš Bukukururunu. Navzdory tomu bych se silně zdráhal označit Alenáše za dětskou četbu. Samozřejmě, že ten příběh je vlastně pohádkový, ale ta záplava odkazů a dvojsmyslů musí spoustu dětí spíš odradit. Kdo si cestu jako dítě najde budiž, ale brát to jako školní četbu pro prvňáčky? Toho bych se asi dost bál.
Ale já se královsky bavil a čtení si užíval.
Namlsaly mne zdejší recenze, tak jsem knihu půjčila. Oceňuji autorovu hravou češtinu, ale pokusila jsem se to číst dětem před spaním, a svorně nás první tři stránky vůbec ale vůbec nebavily :-( Těžko se dětem držela pozornost, spousta slov pro ně byla těžká a nechápaly a vlastně to byla nuda. Třeba se k ní tak za 5-10let vrátíme a dáme jí ještě šanci.
Přečteno také v rámci čtenářské výzvy, asi nejsem tak úplně cílový čtenář, nebo už jsem z toho nějak vyrostl.
Občas se díky Čtenářské výzvě dostanu ke kouskům,po kterých bych jinak nejspíš nesáhnula a po každé takové knize jsem za výzvu zase o kus radši! A jednou z takových je Malý Alenáš. Sch jak krásný je nás český jazyk! Jak vtipný a hravý a tvárný. Četla jsem úryvky i dceři a smály jsme se obě. O co je kniha utlejší, o to je na obsah bohatší.
Laškování s jazykem je tady naprosto okouzlující, dostalo mě, jak neskutečně kreativně lze s češtinou pracovat, jak vtipné to celé dokáže být a jaký smysl může mít něco, co se na první pohled tváří jako náhodné navršení nonsensů. Málem bych i zapomněl na to, že se vlastně pohybuji ve světě dětské literatury, tak osvěžující a rozradostňující tahle jednohubka byla.
Je to knížka pro děti? Je to knížka pro dospělého čtenáře, který miluje slovní hrátky a hříčky, i když si sám již nehraje? Je to knížka pro samotného autora? Takové otázky ve mne probouzely stránky tohoto zajímavého počinu. Zůstanu ale asi u Devatera pohádek a Dášeňky.
Báječná kniha, nejen pro malé děti a jejich rodiče - své místo určitě najde u každého milovníka češtiny.
Autor čerpá z bohatých zdrojů své fantazie a nenechá nás na pochybách ani ohledně šíře své slovní zásoby: nabízí nám úžasné a téměř neskutečné hrátky se slovy, významy a slovními spojeními. Namíchal vskutku chutný koktejl, kdy se labužnicky vyžívá ve všemožných kombinacích a variacích jazyka. Nadšeně odhaluje jeho krásy, přičemž je znát, že právě tahle hra ho nesmírně baví, a nebojí se ani slov vlastní výroby: sníváček, snínek, zdátko...
V textu místy využívá principu výstavby pohádek, paroduje názvy, poukazuje na různé známé fráze, zvláště dovedně pracuje se synonymy, homonymy či homofony.
Skvěle jsem se bavila, pořád jsem se usmívala a moje dychtivé očekávání toho, s čím protentokrát přijde na další stránce, vždycky splnil na víc než sto procent. Také se mi moc líbí grafická stránka knihy a to, jaké obrázky jednotlivé kapitoly uvádějí. Jen je škoda, že knížečka je tak malá a prostě "kapesní".
"Jak byl celý zaražený, napadlo ho, že je hřebík. "To se musím vytáhnout, když jsem hřebík!" řekl si. A jal se vytahovat, vytahoval se a vytahoval, že kdyby byl hřebík, musel by být už dávno vytažený, ale on ne. "Když se stále vytahuju, tak to nejspíš nebudu hřebík, nýbrž tričko!" pomyslil si. Bylo z toho všecek naměkko. A cítil se jak vajíčko. Pak byl zvadlý a přišlo mu, že je salát. Byl ušlý a měl se za zisk. Až z ničeho nic byl svěží. A hned volal: "Já jsem svěží, já jsem s věží! To já nejspíš budu kostel! Ne, ne, spíš radnice!" A byl z té radnice bezradný. Takhle semlel, na co přišel. A omílal to, omílal, až z toho svého omílání byl dočista omýlený. Načež se sesypal a prohlásil o sobě, že je krupice. A s tím, že je krupice, usnul. Naštěstí! Protože jako krupice se mohl dostat do pěkné kaše."
"On zkrátka spravuje sny. A spravuje je všelijak. Hlavně ovšem spravuje sny pochroumané. Ty odchroumává. Potrhané záplatuje, když to je co platné. Navinulé rozvíjí, zamotané rozmotává, pomačkané žehlí, přetrhané navozuje, rozložené skládá, hloupé z dálky zdraví, růžové zelení - komu se nelení, tomu se zelení! - líné kárá... A píše rozvrhy zdání. Kdo do zdání, s čím do zdání, kdy ze zdání a zda ten, kdo se zdál, se zdá dál tam, kde se zdál, či zda se zdá zas o kus dál... Odstraňuje kazy, odevzdává vzkazy, dává příkazy, sbírá důkazy, sleduje úkazy, prohlíží průkazy, ruší zákazy, vyplňuje výkazy, přijímá odkazy, chrání od zkázy a nákazy..."
"A v tom vidí krásné nové jízdní kolo. Opírá se o boudu. Krásné, nové, nablýskané! Řídítka a sedlo. Panečku, to by mi sedlo! A jak okukuje kolo, to si přímo koleduje, aby na něm někdo jel. Kouká kolem, vůkol nikdo. Ještě trochu okolkuje a hup! Už je na kole a uhání v jednom kole s větrem o závod! Po lázeňské kolonádě - kde se tu najednou vzala? - a dál kolem Kolína, Koloděj a Zákolan, přes Kolovraty, Kološvár a Colorédo ho unáší kolo do Bacháně nad Piplavou."
Krásně napsaná, útlá knížečka. Úžasná práce s mateřským jazykem. "V Lysé nad Labem, tam se nadlabem." Tohle by ve škole měla být doporučená četba.
Čas od času je fajn uvědomit si, jak je krásný ten náš mateřský jazyk. A tahle útlá knížečka nám ho představuje v úžasném světle. Autorovo lehounké hraní se slovíčky a jejich významem, prvoplánová naivita, z které se posléze vyklube hlubokomyslné poučení, je bezvadné.
Velmi milé pohádkové příběhy.
Jsou někdy až střeštěné a humorné.
Autor do pohádek vepsal věci, které děti nechtějí slyšet od rodičů. Pohádky o zodpovědnosti, o učení, o darebačení a špatných věcech, které jsou potrestány a jiné.
Kniha je doplněna krásnými ilustracemi.
Mazlivě krásná práce s jazykem. Poetické krátké vyprávění, které by se mělo, dle mého soudu stát povinnou četbou.
Malý Alenáš je správcem v krajině snů, ve které zajišťuje ostatním snům nerušenou práci - tedy to, aby se zdály správnému snivci.
Na knize je skvělá především autorova práce s jazykem. :-) - Celý jsem se sesypal - to budu asi krupice.
"Takhle si tedy Malý Alenáš to svoje vítězství nad postrachem, kazisnem Libušem věru nepředstavoval. Představoval si, že to bude velká sláva a on, vítěz, bude nej nej....
Aha!
Malý Alenáš pochopil.
A došlo mu taky to, že on, vítěz, je teď vlastně za Libuše odpovědný! Aby nebyl darebák, aby se naučil zdát. V tom že je - anebo bude - teprve vítězství."
Malý Alenáš žije v krajině snů a je správcem snů. V krajině snů žijí sny - postavy, například Docent Pusínek, a Malý Alenáš se stará o to, aby se každý sen zdál tomu správnému „snivci“. Taky ke konci honí zlí sen jménem Libuše (je to ten Libuše). Je to hodně zmatené, vtipné a plné slovních hříček, moc se mi to líbilo.
Autorovy další knížky
| 1990 |  Malý Alenáš |
| 1971 | A jiné povídky |
| 1963 | Vždyť přece létat je snadné |
| 1993 | Kosti |
| 1968 | Chyťte se nebe... |
“Je malý, ale náš. Chápeme.
Ne nechápeme! Je Malý Alenáš! “
Fantaskní a absurdní novela plná slovní ekvilibristiky líčí osudy docela malinkatého človíčka jménem Alenáš, kterému je svěřen nesmírně zodpovědný úkol. Je totiž jmenován správcem a opravářem snů. Autor maximálně využívá všech grafických i fonetických možností a zvláštností českého jazyka.
Způsob vyprávění připomíná pohádku; ale přesto je to kniha určená hlavně dospělým.
Pohádkový je i jednoduchý hlavní děj jednotlivých epizod; děj je však přehlušován proudem slovních hříček. Myslím, že množství hříček bude důvodem, proč se tato knížka nečte vůbec tak lehce, jak by se při prvním nahlédnutí mohlo zdát.