Malý hrdina a jiné povídky

26.05.2024

Vydání z rok 1926 u Kvasničky a Hampla v Praze obsahuje tři díla. První z nich je povídka Malý hrdina, která zaznamenává jednu z nejdůležitějších epizod v životě člověka, jeho přechod z dětského světa do dospělosti. Dostojevského technika vyprávět příběh perspektivou dospělého, který se vrací do jedné klíčové životní epizody v jeho dětství umožňuje mu vyprávět příběh částečně s dětskou naivností, a částečně také může již retrospektivě mluvit ze zkušených životních pozic dospělého vypravěče. Např.:

"Jsou ženy, které jsou jako milosrdné sestry v životě. Před nimi nemusíme nic ukrývati, co se skrývá a bolí v duši. Kdo trpí, ten ať jde k nim směle a ať se nebojí, že je bude obtěžovati, ač málokdo z nás zná, co nekonečně trpělivé lásky, soucitu a shovívavosti může se skrývati v některém ženském srdci. Celé poklady sympatie, útěchy, naděje se skrývají v těch čistých srdcích, tak často také zraněných, protože srdce, které mnoho miluje, mnoho trpí, ale kde jest rána úzkostlivě zakryta před zvědavým pohledem, poněvadž hluboké hoře nejčastěji mlčí a skrývá se. Je neudiví ani hloubka rány, ani její hnis, ani její zápach; kdo k nim přistupuje, jest již jich hoden. Ostatně už snad se rodí k vznešeným činům." (s. 15-16)

Díky této strategii je nám možno zažít nejenom in persona pocity dětského hrdiny, ale zároveň i reflexy těchto pocitů a událostí, které malému hrdinovy byly přece jenom tenkrát ještě dosti skryty, ale vypravěči, jenž se ohlíží jsou již dobře pochopitelny. Vůbec dětští hrdinové Dostojevského jsou možná až příliš přehlíženi, ale zrovna i tato povídka dokazuje, že Dostojevský byl nejen výborný pozorovatel myšlení a chování dospělých ale i dětí.

Druhé dílo je, ač nazvané povídkou, spíše novelou o jednom skandálu v maloměstečku Mordasově. Hlavní prim zde hraje touha po moci. Novela je plná intrik, zrad a vůbec plna blbečků, chytráků a vypočítavých lidí, ale také charakterů litujících a snažících se očistit od svých hříchů. Je nutno říci, že celá novela je prodchnuta humorem, který na první pohled nemusí být zřejmý, ale je tam. U autora, o kterém se často píše, jako o pozorovateli temných stránek lidské duše, by to někdo nemusel vůbec čekat. Pravdou je, že nejen tato novela, ale i jiná díla Dostojevského (např. Krokodýl, Ves Štěpančikovo) se dají číst jako díla humorná s hlavní složkou ironie a satiry.

Třetí dílo je po povídce a novele krátká báseň, nutno podotknout, napsána v roce 1854, tj. v roce propuštění Dostojevského z vězení a probíhající Krymské války. Nejsem politik ani historik, ale báseň je právě prodchnutá politickým děním a historickým vývojem vztahů mezi Ruskem, Osmanskou říší, Francií atd. Číst ji dnes bez tohoto kontextu, musel bych přiznat, že vlastně nevím, zda by neseděla nálada básně i do dnešních dnů. Báseň má silné propagandistické a nacionalistické prvky. Těžko říct, co vše se tehdy honilo hlavou Dostojevského, a těžko ho za to soudit. Abych se k tomu mohl vyjádřit kvalifikovaněji, to bych musel toho napsat o básni mnohem více, aby má slova později nemohla být tak snadno zneužita. K tomu tento komentář neslouží.

27.01.2024

Povídku Malý Hrdina napsal Dostojevskij ve vyšetřovací vazbě v Petropavlovské pevnosti (1848), těsně předtím, než byl odsouzen k trestu smrti. Po carské milosti následoval jeho desetiletý pobyt na Sibiři – takže povídka mohla vyjít až v roce 1857, kdy byla vyhlášena úplná amnestie a Dostojevskij měl zase – po deseti letech – možnost publikovat.
Až v roce 1859 pak vyšly Dostojevského romány Strýčkův sen a Vesnice Stěpančikovo a její obyvatelé – ale to už je jiný příběh...