Malý život
Hanya Yanagihara
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/345671/bmid_maly-zivot-Fha-345671.jpg
4
1022
1022
Když se čtyři spolužáci z vysoké školy v Massachusetts přestěhují do New Yorku, aby se pokusili prorazit, jsou bez peněz, ztracení a kupředu je pohání jen jejich přátelství a ctižádost. Je tu laskavý Willem, začínající herec; bystrý, občas krutý malíř DžejBí, který se chce prosadit ve světě umění; utrápený architekt Malcolm, nešťastný ve špičkové firmě; a rezervovaný, geniální, tajemný právník Jude, kolem něhož se jejich životy otáčejí… Malý život je příběh o sexuální orientaci, zneužívání a sebepoškozování, o lásce a obětavosti, krutosti a neschopnosti bojovat s osudem.... celý text
Přidat komentář
Bude to takové neuspořádané a se spoustou spoilerů!
Kniha je to rozhodně velmi dobrá, ale během čtení jsem opakovaně narážel na věci, které mě vyloženě vadily, některé až iritovaly.
To, že všichni v knize jsou „megaúspěšní“ (jedna z postav, herec s popularitou na úrovni Leonarda DiCapria), vydělávají velké peníze, kupují byty a domy, cestují po celém světě, navštěvují drahé restaurace, budiž.
To, že jsem ještě nečetl knihu, kde se tolikrát opakuje: promiň, omlouvám se, mrzí mě to, je mi to líto, budiž. Jednu chvíli jsem byl dokonce v pokušení začít tato spojení počítat.
Ale největší problém pro mě byl Jude.
Autorka mu opravdu „naložila“. Jako by nestačilo, co zažil v domově a pak s bratry. I po útěku na „svobodu“ s Lukem peklo pokračuje. Absolvuje jakési „turné“ po motelech Spojených států (nikdy by mě nenapadlo, jak je jednoduché získat pedofilní klientelu, prostě někam přijedete, dáte řeč a klienti se jen hrnou) a když i tohle skončí, je ale potřeba se někam bez prostředků přesunout. Naštěstí jsou tady řidiči kamionů, jenže...
Jenže i mezi řidiči kamiónů je spousta podivných existencí, takže vás sice svezou, ale rozhodně to nebude „zadarmo“ a když už i tohle všechno máte za sebou, usnete venku na parkovišti, probudíte se v autě a zjistíte, že vás unesl nejen pedofil, ale i sadista. A tím to zdaleka nekončí! Trochu jsem to zlehčil, ale to množství útrap mě přišlo až úchylné.
Juda všichni mají rádi, všichni ho milují. Např: „ a copak by tě někdo mohl nemít rád?“
Dost dobře si ale nedokážu představit, že bych měl mít rád někoho, kdo mi opakovaně lže, kdo ke mně není upřímný, o jehož minulosti prakticky nic nevím. A to všechno Jude představuje.
Autorka prostě, na můj vkus, moc „tlačí na pilu“. Když úspěch, tak pořádný, když peklo, tak nepředstavitelné, když smutek po ztrátě milované osoby, tak maximální. A tak Jude měsíce a měsíce a stránky a stránky truchlí a truchlí, nepřijímá hovory, nereaguje na SMS, vyhýbá se společnosti, dny se snaží přežít a prospat, je otupělý, je na prášcích (v práci je kupodivu i nadále maximálně výkonný), hodiny tráví sledováním fotografií, pořizuje si jejich několikeré kopie a ukládá je do několika sejfů, žaluje výrobce vozu, žaluje výrobce bezpečnostních pásů, výrobce airbagů, majitele půjčovny, žaluje řidiče (ten má chronicky nemocné dítě, soudní spor rodinu zničí, ale jemu je to lhostejné, ať přijdou o všechno, ať je to zničí, chtěl je zanechat bez naděje).
Spoustu výše uvedených výhrad zmiňuje doslov. A sám jsem trochu na rozpacích, co si o knize myslet. Jde o „autorskou vypočítavost, o vršení vypjatě srdcervoucích výjevů, o trpitelský kýč?“ Nevím, rozhodně, ač jsem „stará plačka“ tak jsem byl k jakémukoliv dojetí nad osudy Juda a jeho přátel naprosto imunní. Ale přes to zdánlivé množství výhrad, které ke knize mám platí, možná trochu paradoxně, že se jedná o velmi dobré čtení.
Komentář píši zcela bezprostředně po přečtení. Podle mě snad není ani ve fyzických silách se k takovému dílu nevyjádřit. Tohle se musí přečíst, i kdybych mluvila o Malém životě do aleluja, tak se mi nikdy nemůže podařit shrnout všechny podněty, myšlenky, pocity, otázky, zkrátka všechno, čím kniha překypuje, co by v potenciálních čtenářích mohla zanechat (a že zanechá).
Malý život je zážitek. Je to kniha, která jak Vás jednou chytne, tak už nepustí. Ne třeba ve smyslu, že byste ji celou přečetli v rozmezí několika hodin, kolikrát jsem ji musela přivřít a několik vteřin zhluboka dýchat, ale zkrátka Vás nepustí ani na jednom kroku. Kamkoliv půjdete, tak půjdete s Malým životem. Začnete na něj myslet při čekání na zastávce, těsně před spaním, hned po probuzení, při pohledu z okna, při zavírání dveří bytu, jako kdyby se ve Vás doopravdy zaklínil nějaký nový maličký život.
Dle mého názoru vyžaduje přečtení této knihy klid a absolutní soustředěnost, které ovšem netřeba dosahovat nějakým krkolomným způsobem, stačí si najít tiché prostředí, případně utišit okolní svět hudbou ve sluchátkách, a o zbytek vtažení do příběhu a věnování mu veškeré pozornosti se už postará autorčino mistrné psaní. Prokažte si laskavost a udělejte vše proto, abyste si z Malého života mohli odnést co nejvíce, vžít se co nejvíce do jednotlivých postav. Tuto knihu nevidím jako vhodného adepta na čtení kdesi po hromadné dopravě, už jen pokud se chcete vyvarovat uslzeným tvářím všem na očích.
Zpravidla slzy příliš neroním, ale tento román… to je, jak se říká, jiné kafe. V několika pasážích jsem cítila jednou menší, jednou větší tlak v očích, ale stále chybělo poslední „postrčení“ k propuknutí v pláč. To ovšem přišlo na straně 628 (čteno v originále, Macmillan Publishers International, 2016) ve stokrát větší intenzitě, kterou bych přirovnala víc než k postrčení, ke srážce ze skály rovnou na špičky kamenů. Vůbec nejhorší na tom je, že by se nemělo jednat ani o až tak překvapivou situaci, někdo by ji mohl dokonce očekávat, ale v mém případě, ačkoliv se mi za normálních podmínek daří předvídat vývoj příběhů vcelku spolehlivě, to byla absolutní kudla do zad zničehonic. Rána, jejíž možnou existenci jsem kompletně opomněla, protože mě Yanagihara dokázala oddílem „The Happy Years“ zviklat takovým způsobem, že mi nějaký podobný scénář vůbec ale vůbec nepřišel na mysl. Těm šťastným letům jsem prostě v jednu nepozorovanou chvíli začala bezmezně věřit a vytržení z nich byla ta nejtrpčí ledová sprcha.
I když člověk obecně hned při zahájení čtení, o to víc četl-li už nějaké recenze, nečeká šťastný konec, tak se pořád najdou pasáže (a není jich málo!), ze kterých budete ze země sbírat jak vlastní bradu, tak odpadané kusy srdce.
Ač se podle mého autorka věnuje nějakým postavám více než jiným, tak jsem knihu zavírala s pocitem, že žádná postava, a její malý život, nezůstala opomenuta. V nějakých kapitolách se dříve představené postavy sotva vyskytují, ale ve výsledku do sebe to, co z jejich osudů bylo viděno, zapadne tak bravurním způsobem, že si každá z nich najde ve Vašem srdci přesně to jedno místo.
Rovněž cítím potřebu zmínit kompozici knihy! Malý život je vyprávěn v jakýchsi útržcích, mozaikách, které přeskakují z jednoho času do druhého, nikde vlastně nezačínají, nikde vlastně nekončí, z jedné vzpomínky se plynule přechází do druhé, všechno se odehrává napůl v přítomnosti, napůl v minulosti, a přitom se to všechno děje přímo teď a tady před Vašima očima, snad podvědomě se jednotlivé události skládají tak, jak jdou za sebou, že ve výsledku máte dojem zcela komplexního, chronologického příběhu. Nemluvě o několika proloženích epistolární formou, které románu vdechují ještě další rozměr z pohledu první osoby, nepočítáme-li občasné Judovy niterní rozmluvy.
Pokud se nebojíte děl, která už nikdy nedostanete z hlavy, tak Malý život neodkládejte. Nenechte se „odradit“ možná nesrozumitelným začátkem, kdy jste rovnou po hlavě vrženi do situace s řadou postav, ve kterých se zprvu jednoduše nemůžete vyznat. Později zjistíte, a netrvá to nikterak dlouho, že postavy nejsou ani v nejmenším repetitivní nebo napsané podle jednoho mustru. Naopak, každá z nich je tak typická svá, že si je za chvíli i jen při výčtu jejich jmen dokážete zcela hmatatelně vybavit se vším, co k nim patří.
Smekám, tleskám, polykám slzy a jejich zaschlé cestičky stírám z tváří. Obrovské dílo, na které nikdy nezapomenu a v následujících několika týdnech budu mít neustále v útržcích před očima.
Pokud je Malému životu vytýkána nerealističnost a přehnanost, tak je možná radno míti na paměti to, co se (mimo jiné) snaží kniha sdělit: nikdy nemůžeme vědět, jak se věci ve skutečnosti mají, a kolik úspěšných právníků skrývá pod rukávy saka šrámy na zápěstích.
Tato kniha je opravdu čtenářsky těžká. Líbila se mně; přestože je zvláštní to říkat, protože čím si Jude prošel, bylo šílené.
Jsou námitky, že je nereálné, aby se něco takového stalo jednomu člověku. I kdyby to nereálné bylo (což podle mě není), tak to příběh v žádném případě nekazí. Právě naopak, ta koncentrace zabraňuje tomu, aby se utrpení rozmělnilo a působilo banálně, nebo přinejmenším ne tak zle.
Kniha mě pohltila od prvních stránek, a byl to přesně ten vnitřní boj — nechci už vědět víc vs. nutkání číst dál. Opravdu to stojí za ty emoce. Velmi doporučuji.
Táto kniha mi dala taký emocionálny kopanec ! Také pocity som nezažila pri čítaní už riadne dlho - možno pri knihe Strácam svoje ja /Lisa Genova/
Je to zároveň tak smutné, desivé, krásne, silné....
Ak sa ma niekto bude pýtať na tip na čítanie, budem odporúčať túto knihu.
Pri najbližšej návšteve knižnice, ak bude dostupná, si požičiam jej prvotinu Lesní ľudia.
Ďalšia kniha, ktorá ma rozplakala. Musím priznať, že do deja som sa dostávala nejako ťažko, postupne, asi tak po prečítaní prvých 100 strán. Nechápala som hodnotenia, ja som sa nevedela do knihy včítať......potom to prišlo. Úplne super vykreslené priateľstvo a láska. Nestretla som sa s takou bolesťou a strachom ako prežíval Jude. Takže veľmi ťažko sa ho dalo pochopiť....Krásne a smutné...
Silné... začátkem jsem se musela trošku prokousat, ale naštěstí vydržela a stálo to za to.. smutek, beznaděj, ztráta důvěry a její budování, slabosti, ale taky spousta přátelství, víry v člověka, lásky, nadějí a síly člověka...
Beznadějné, bezútěšné počteníčko, chvílemi je vám mdlo, chvílemi horko, něco je třeba rozdýchat a knihu zavřít...už dlouho jsem nečetla nic tak silného, tak opravdového, tak smutného...
Autorka je veľmi zručná štylistka, možno by nemusela zachádzať až do takých podrobností, ale čítať Malý život bol nezabudnuteľný zážitok.
Toto bola po dlhej dobe jedna z najlepších a najsilnešjích kníh. Viem, že pre niekoho mohol byť dej tzv. "vysávač emócii" a že to mohlo pôsobiť akoby autorka nasilu chcela rozplakať čitaľa hromadou neuveriteľných situácii, ktoré sa fakt len náhodou mohli stať jednému človeku. Ak sa však zamyslíte nad tým, aké jednoduché je niekoho problémy nevnímať alebo ich prehliadať a že je jednoduchšie a veselšie si vyberať len pohodlných známych, tak vám ozaj príde smutno nad životom ako takým. Sila priateľstva, beznádej, manipulácia s ľudským vedomím, netradičnosť a emotívnosť príbehu - to všetko vás pohltí na nasledujúcich 700 či koľko strán. Na konci vám napadne, že ste prežili (ne)jeden náročný ľudský život, malý život a zbytočný vo vesmírnom kolotoči, a predsa tak dôležitý pre mnohých ľudí. A ak si myslíte že "toto sa ozaj nemohlo stať"...skutočne?
Uff.... Tak som to teda dočítal a bola to pomerne náročná záležitosť. Musím sa priznať, že som z toho jak emočne, tak fyzicky vyčerpaný. Nasledujúce tri, štyri knihy asi budú ľahšieho žánru.
Do knihy jsem se pustila plna očekávání i ohodlání navzdory tušení smutného příběhu. Bohužel jsem ale musela po první kapitole knihu odložit. Před spaním a s malým dítětem k tomu jsem tak těžké čtení nezvládla.
Krásná, velice smutná kniha. Autorka si vybrala skutečně těžké téma, které musí nutně zasáhnout každého, kdo má srdce a aspoň trochu se umí vcítit do bolesti a trápení jiných. To, co se stalo hlavnímu hrdinovi v dětství je naprostá hrůza, smutný je i fakt, že i když byl úspěšný a dařilo se mu v profesnim životě, nedokázal se mít rád, ocenit své úspěchy a opakovaně sám před sebou zklamal. Neustále si ale říkám, že kdyby včas dovolil, aby mu byla poskytnuta odborná pomoc, možná by příběh skončil jinak. Je naprosto šílené, jakým způsobem procházel svůj život, jak se opakovaně ničil, trestal a zase znovu bojoval. Z knihy tak pro mě vyznívá, že se jedná o celoživotní boj, který byl ale předem prohrán, byla jen otázka času, kdy k tomu dojde.
Intenzivna kniha, ktora vyvolava emocie. Trochu ako filmy Larsa von Triera - viete, ze su to vydieracky, ale nemozete si pomoc. Nie je mi celkom jasne, o com presne mala kniha byt - vztahy /ak to malo byt o nich/ na mna posobili nerealne a vyfabulovane, rovnako ako osudy protagonistov - obrovske uspechy vs neskutocne utrpenie. Mala som problem s udrzanim pozornosti pri poslednych stranach - kniha ma vycerpavala a priznam, zvraty ci tragicke osudy protagonistov som miestami sledovala uz s otupenim. Napriek tomu - kniha je vyborne napisana a preto si urcite pockam aj na dalsi Yanagiharin pocin.
Nejnáročnější kniha, jakou jsem kdy četla. Bravurně napsaný příběh o přátelství, lásce, sebevědomí, potřebě někam patřit a někomu patřit. Bohužel také o stinných stránkách lidské mysli, o sebepoškozování, o síle minulosti, o vině a odpuštění, a to hlavně sama sobě. Velmi rozsáhlé dílo, ale já se nenudila ani jeden odstavec, každé slovo se mi zdálo být na správném místě. Od knihy jsem ale musela několikrát odejít, protože jsem nedokázala unést tíhu emocionálního vypětí, nedokázala jsem pokračovat, dokud jsem to trochu "nevydýchala". Je to silně depresivní kniha, přiblížila mi důvody a účinky sebepoškozování. Zároveň je to ale kniha o lásce a její síle a o naději, kterou dává, a o pomoci, kterou se nemusíme bát přijmout od milovaného člověka. Bohužel i o žalu, který cítíme, když ji někdo nechce nebo neumí přijmout a my sledujeme, jak toho druhého ztrácíme. A je i o těch nejhorších ztrátách.
Knihu rozhodně doporučuji, ale s upozorněním, že to není zábava, je to náročné a místy strašné čtení, je to pro tu chvíli v roce, kdy jste dostatečně silni, abyste snesli cizí utrpení. Pro mě rozhodně jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla.
Tak poďme na to. Nenávidím túto knihu. Emocionálne ma úplne vyčerpala. Možno až príliš. A čo je príliš, je aj jej dĺžka, chcelo byť to tak o 200 strán menej, lebo niektoré scény už sa opakovali dookola a bolo to zasa príliš rozvláčne. Posledných 100 strán som sa nevedela dočkať konca. Príliš dlho som ju čítala a často s ňou bojovala, lebo som ju príliš často musela odkladať, lebo ma príliš rozrušovala a bolo mi z nej fyzicky zle. Príliš som začala uvažovať o tom, že okolo nás žijú iba samí úchyláci. Už nikdy viac ju čítať nebudem, ani ju nikomu nebudem odporúčam, všetkého je tam príliš...
Keby kniha nebola dobre napísaná, nedala by som ani 3*, no vždy zvažujem všetky aspekty, takže 4* so cťou. Inak nerozumiem komentárom, že kniha je nádherná. To môže napísať jediné nejaký masochista, asi som divná. Pri knihe som neuronila ani slzu, plakali asi všetci okrem mňa. Dej a jeho vývoj sa už niekde v polovici stal pre mňa priehľadný a predvídateľný, čiže veci, ktoré sa diali som očakávala a nechali ma chladnou. Jediný, koho mi bolo naozaj ľúto, bol Harold. Faktom zostáva, že na príbeh určite nezabudnem, aj keby som chcela.
Ak sa vám zdalo, že som príliš často použila slovo "príliš," skúste si zrátať, koľko ráz v Malom živote povedal Jude "mrzí ma to."
Ze začátku jsem se vůbec nemohla začíst, ale postupně se mi kniha dostávala více a více pod kůži. A když jsem dočítala poslední stránky, plakala jsem, že už končí.
Velice silný příběh, krutý ale zároveň krásný. Náročné na přečtení a následní vstřebání. Stojí to za to aspoň jednou přečíst
Tak tohle bolelo...
Kniha mi ležela v knihovně pár let a já jsem se stále nemohla odhodlat, abych se do ní pustila. I přes velmi pozitivní recenze jsem si říkala, že příběh čtyř přátel na 600 stranách nemůže být moc poutavé čtení. Nemohla jsem se mýlit víc. Četla jsem ji dlouho, občas si odskakovala k jiným knížkám, protože tohle vstřebat bylo těžké. Pral se ve mě pocit, že už bych to chtěla mít za sebou, s lítostí, že bude konec. Přesto, že je příběh čím dál víc tíživý a vy "naprosto přesně víte", jak skončí, pár stránek před koncem jsem se na chvilku odvážila začít doufat...
Není to asi kniha pro každého a vlastně nevím, komu ze svých přátel bych ji doporučila. V mé duši ale zůstane na dlouho.
Neskutečně smutná, tíživá, přenádherná kniha.
Sonda do běžného života v New Yorku s tajemným Judem, z jehož postupně odhalovaného příběhu se vám bude svírat hrdlo a do očí drát slzy. Ale dá se to.
A pak to přijde - těch posledních 120 stran.
Ještě nikdy mě kniha tak nerozložila - dočetla jsem a brečela ještě dalších dvacet minut.
Nejvíc na tom bolí uvědomění, že tohle se doopravdy děje. Mnohem častěji, než si jsme ochotni připustit. A stejně se svět nezboří.
A tak nám připomene, jak hrozně malý ten náš lidský život je.
Štítky knihy
přátelství homosexualita New York umění láska zneužívání rodina studenti chudoba, bída sebepoškozování
Jeste u zadne knizky jsem nemela takoveto rozporuplne pocity. Dokonce jsem vahala mezi tim, dat jednu hvezdu nebo pet (dat tri je polovicaty kompromis, ktery neodpovida realite). Tu knizku jsem nenavidela i milovala zaroven. Podobny pocit jsem mela treba u filmu Prolomit vlny - a ten jsem dlouho radila ke svym nejoblibenejsim. Proto tedy nakonec pet hvezdicek tehle knize. Je tak strasne smutna, nenecha vas chvili vydechnout, utrpeni se vrsi na uboheho Juda stale dal a dal, je to nesnesitelne, ale nelze prestat cist. Vlastne ano. Je to snad prvni knizka, ktera se mi libila, a kterou jsem nakonec odlozila (tuto dokonce tesne pred koncem - uz jsem proste nemohla dal, pohar pretekl, toho utrpeni nakonec uz bylo prilis. Ani jsem vlastne nebyla zvedava, jak to dopadlo.) Pres to vsechno je to kniha, ktera mi v hlave zustane uz naporad. A mozna si na stara kolena nekdy tech poslednich cca 50 stranek prectu..