Mám klepátko od nehlídaných zahrad
Zbigniew Herbert
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/544965/bmid_mam-klepatko-od-nehlidanych-zahrad.jpg
4
1
1
Rozsáhlý výbor z poezie jednoho ze zásadních polských básníků Zbigniewa Herberta připravil a přeložil Josef Mlejnek. Herbertova nezaměnitelná poetika, opřená o klasické vzdělání i výtvarnou citlivost, je dnes už dědictvím 20. století, stále však inspiruje svým nesmlouvavým postojem, nedůvěrou k myriádám obrazů nebo zacházením s emblematickou maskou-postavou pana Cogito.V českých překladech se básnické dílo Zbigniewa Herberta objevilo poprvé už na konci padesátých let především díky Vlastě Dvořáčkové, básníku Miroslavu Holubovi, který se s Herbertem osobně znal, nebo Miroslavu Červenkovi. Naopak eseje se dočkaly vydání až mnohem později. Nový výbor je také osobním pohledem Josefa Mlejnka na Herbertovo dílo – některé básně již česky vyšly a nyní jsou publikovány v novém překladu.... celý text
Přidat komentář
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2010 |  Barbar v zahradě |
| 2008 | Ze země pana Nikoho |
| 2000 | Epilog bouře |
| 1965 | Studium předmětu |
| 2016 | Labyrint u moře |
Básník a esejista Zbigniew Herbert (1924–1998) patří k nejvýznamnějším polským básníkům 20. století, vedle Czesława Miłosze, Wisławy Szymborské, Tadeusze Różewicze či Adama Zagajewského. Nový český výbor z jeho básní, nazvaný Mám klepátko od nehlídaných zahrad, vyšel jako na zavolanou v době, kdy jsem se chtěl k Herbertovi vrátit – mám doma starší výbor z básní Epilog bouře a četl jsem i tři jeho esejistické knihy Barbar v zahradě, Zátiší s udidlem a Labyrint u moře. Takže jsem si přečetl výbor nový. Obsahuje básně ze všech devíti Herbertových sbírek: Struna světla (1956), Hermes, pes a hvězda (1957), Zkoumání objektu (1961), Nápis (1969), Pan Cogito (1974), Zpráva z obleženého města (1983), Žalozpěv k odchodu (1990), Rovigo (1992), Epilog bouře (1998).
Herbertova poezie je jasná, srozumitelná, ale jen zdánlivě jednoduchá; strohá, umírněná, okořeněná žertem a ironií; realismus se v ní prolíná s estetismem. Vychází z kulturní tradice minulosti, sleduje epochu totalitarismu a konzumní modernosti, vyjadřuje obavy o osud světa i o poezii samotnou, ptá se po poznání, po morálce, po hierarchii hodnot a po postavení člověka. Své pocity a úvahy básník často vkládá do úst pana Cogito, jehož jméno zvolil podle známého Descartesova výroku "Cogito, ergo sum".
Ocituji alespoň z jedné z jeho nejúžasnějších básní Zpráva z obleženého města (1982): "zůstalo nám pouze místo sepětí s místem / ještě máme v paměti ruiny svatyní přízraky zahrad a domů / přijdeme-li o ruiny nezůstane nic (...) // ti jichž se dotklo neštěstí jsou vždy sami (...) // hledíme do tváře hladu tváře ohně tváře smrti / do nejhorší ze všech tváří – do tváře zrady // a jenom naše sny zůstaly nepokořeny"