Mami, kdy už konečně umřeš?
Martina Rosenberg
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/281818/mid_mami-kdy-uz-konecne-umres-bNc-281818.png
4
106
106
Autorka v knize vypráví svůj příběh o tom, jak se nastěhovala ke svým rodičům, aby se mohla starat o svou matku, která trpěla demencí. Snažila se dělat všechno správně, ale musela se vyrovnávat s tím, že její matka se pomalu, ale jistě začala stávat neznámým člověkem. Žena, kterou kdysi milovala, už zmizela, najednou tu místo ní byla dementní osoba, která trápila své okolí záchvaty agrese. Jednoho dne se Martina přistihla, že říká: „Mami, teď už můžeš jít. Prosím, jdi už.“ Martinin příběh není ojedinělý...... celý text
Literatura faktu Biografie a memoáry Příběhy
Vydáno: 2016 , PortálOriginální název:
Mutter, wann stirbst du endlich?, 2013
více info...
Přidat komentář
Velmi zajímavá kniha, člověk vidí, že jsme jen obyčejní lidé, kteří také potřebují pomoct.
První, co lidi na knize zaujme je název. A tak to bylo i u mne. Tato kniha je prostě těžká četba. Nicméně mně dala možnost vidět něco, co jsem do té doby nevěděla. Jistě, všichni víme, že něco podobného existuje, ale ruku na srdce (a hlavu na špalek) - kdo ví, jak se o člověka s demencí starat? Jaké to je? To asi není téma, na které se zeptáte kamaráda, který si s vámi večer sedne na pivo... Ať už bude názor jakýkoli, doporučuji přečíst.
Kniha se četla dobře, ale přišlo mi to spíše jako autorčino fňukání, než upřímnost. Samozřejmě jsem si vědoma toho, jak je psychicky náročné starat se o člověka trpícího demencí, ale doposud je spousta lidí, kteří se o své nemocné rodiče starají sami, bez pomoci pečovatelské služby a kompletně jim to rozhodí život. Opravdu mi to přišlo místy až přes čáru a autorka na mě bohužel občas působila bezcitně.
Velmi smutný, bohužel častý příběh rodin ve stejné nebo podobné situaci.. Smekám před autorkou, že to všechno zvládla.. I před manželem, který musel projevit neskutečnou míru trpělivosti.. A mnoho lásky... Krásná kniha...
Kdo nezažil nepochopí, kdo neztratil svobodu z důvodu péče o milovaného člověka, ani zdaleka netuší ( nemůže tušit, soudit, nemůže hodnotit), o čem je ta kniha. Kniha není silná coby literární dílo pro běžného čtenáře, ale silná svou Výpovědí, pro ty, kdo ví...a možná se potýkají se stejnou otázkou, stejným obviňováním, stejnou bezmocí...! Bože, jak já jsem se tam poznávala, přesto že péčí trávím dobrovolně od počátku už 13 rok. A to na to nejsem sama.
Tak nejak nevim co si o knize myslet. Na jednu stranu se mi libi autorcina upimnost, na stranu druhou to neni vubec nic prulomoveho jak si mozna autorka mysli. Celou dobu me opakovane napadalo, ze nejde vubec o matku, ale o dceru a jeji prani, aby matka uz nezila.
Smrt je dnes stale tabu, ale urcite situaci nepomaha truchlit nad tim, ze nekdo jeste neumira...
Tuto knihu jsme přečetla jednim dechem za jeden den,nemohla jsem se od ní odtrhnou.Je v ní přesně co jsem od knihy očekávala.Něco podobného jsem zažila ve svém životě,proto jsem se v ní našla DOPORUČUJI.
Celkem drsné čtení. (A to se jedná o rodiče, kteří mají vlastní dům, úspory, penzi, peníze na pečovatelky, péči o domácnost atd.)
Pomoc rodičům ve stáří je samozřejmá, ale autorka podle mě strašně přebírá zodpovědnost i za pocity a blaho svých rodičů. A "napravit" život rodičů z pozice dítěte prostě nejde.
Četla jsem ji kvůli čtenářské výzvě 2018. Knížka Mami, kdy už konečně umřeš? zmíněná v knize Tajný deník Hendrika Groena. Měla jsem z ní trochu strach,ale nebylo to tak hrozné. Četla se dobře. Smutný příběh k zamyšlení.
Velmi osobní zpověď - u autorky si cením, že nezastírala své nedostatky a chyby, což se v těchto případech často stává. Naopak zachytila své pochybnosti, nechuť, vyčerpání a strach o sebe samu, což v takové situaci jistě napadne každého, ale málokdo je ochoten to na sebe prozradit. O to věrohodněji celý text působí. A vůbec nevadí, že autorka není spisovatelka, jak se tu často zmiňuje. Už je, ne? Když napsala knížku...
Proč je smrt takové tabu? Jaké to je když se vám vaši blízcí mění před očima k nepoznání? Když vás už vlastní matka nepoznává a otec trpí hlubokými depresemi, protože ztrácí svou životní oporu, ženu, která se o něj celý život starala. Příběh o lásce a péči o nemocné rodiče. Příběh o zoufalství, vzteku a pocitu marnosti. A o tom, že sebeobětování není ta správná cesta. Kde je hranice, za kterou už nemůžeme jít, protože víme, že by nás to zničilo?
"Mami, umři už. Prosím Tě. Už můžeš jít... "
Jak je tu už někde psáno, ano taky se zabývám v oboru, se setkávám s touto nemoci a spousty dalších. Není to nic příjemného, je to velice smutné dívat se na někoho koho máme rádi, jak se mu pomalu ale jistě začíná víc a víc ztrácet paměť, že ani ke konci nepozná své děti, jejich jména. Sama vím jaké to na vlastní kůži je, chcete tomu člověku pomocí, ale můžete se snažit sebevíc stejně nic nepomůže. Autorka napsala knihu velice pěkne, vím jak těžké to pro ni muselo být. Má můj obdiv a stojí za přečtení
Knížka byla smutná. Napsána stylem, kterej se dobře četl. U konce jsem si i poplakala.
Není to promyšlené literární dílo. Je to život sám. A ten dovede být někdy pořádně krutý, když Vám ze života pomalu, ale neúprosně den po dni i několik let odchází Váš nejbližší člověk, který přestává být tím, kým celý život byl! Chcete věřit, máte strach, jste zoufalí, bojíte se, doufáte, přemýšlíte o životě a smrti, žijete ze dne na den ......
Čtyři hvězdy za statečnost autorky a za to, že popsala to složité několikaleté období, které prožívala společně se svými stárnoucími rodiči postiženými duševními chorobami. Pracuji se seniory a tak se s tímto tématem běžně setkávám. Po stránce literárního zpracování to opravdu není žádný vrchol. Spíš je to kniha o tématu, které v literatuře není příliš často zveřejňované včetně surových pocitů autorky, která vše, o čem píše, prožila a prožívala řadu měsíců. Vše se odehrává v Německu, kde sociální systém funguje jinak a vůbec společnost sama o sobě. V českých poměrech bych tuto samou situaci, celý příběh viděla jinak. Jinak zkušenější spisovatel by knihu obohatil o více detailů, popisů, propojení, což mi někde i chybělo. Ale to je možná i v tom, že řadu situací a pocitů aktérů znám. Je potřeba psát o nemocech stáří, o nemocech duševních, o těch, kteří jimi trpí i o těch, kteří se o ně denně starají. Ale je to těžké a těžko uchopitelné. Pravda, pocity, emoce, smrt, strach..... atd. To jsou věci, které máme všichni v sobě a jen málokdo třeba se stářím, smrtí a nemocemi umí zacházet.
Depresivní,ale velice silný příběh,který napsal život,což je mnohdy ten nejlepší vypravěč. Když jsem knihu objevila a přečetla si název,zhrozila jsem se,ale teď po přečtení se nedivím. Z relativně zdravých lidí se jako mávnutím proutku stali úplně jiné bytosti a začalo trápení jejich i jejich blízkého okolí. Nedovedu si představit ty pocity a duševní stavy,kdybych musela tuto situaci řešit já. Autorka toto všechno vykreslila dobře a knížka mě nenechala ani na chvíli klidnou.
Zadny literarni skvost to samozrejme neni - je to dost narychlo spichnute amaterem. Ale tematicky je to dost unikatni a rozhodne dulezite. Zvlast kdyz se s podobnou situaci dokazete ztotoznit, respektive vite, ze podobnym osudem prochazi nekdo take a ze je to vlastne nakonec bezne a "normalni", jen je to proste tabu a nemluvi se o tom!
Mami, kdy už konečně umřeš?
Knížka má velice smutnou až depresivní tématiku. Starat se o 80ti letou matku s demencí a otce, který má změnu osobnosti je velice těžké. Autorka má k tomu ještě teprve dceru v základní škole a měla by se v tomto období věnovat spíše jí. I přes veškerou pomoc pečovatelské služby je to pro ni nezvladatelné. Tady je také vidět jaké důsledky může mít pozdní mateřství. Člověk se potom ocitá ve velmi obtížné situaci.
Ač je téma závažné , knížka je napsaná velice amatérsky a proto se mi docela špatně četla. Také síť sociální péče je v ČR jiná než v Německu a taky možná naše mentalita a empatie je někde trochu jinde.