Mami, kdy už konečně umřeš?
Martina Rosenberg
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/281818/mid_mami-kdy-uz-konecne-umres-bNc-281818.png
4
103
103
Autorka v knize vypráví svůj příběh o tom, jak se nastěhovala ke svým rodičům, aby se mohla starat o svou matku, která trpěla demencí. Snažila se dělat všechno správně, ale musela se vyrovnávat s tím, že její matka se pomalu, ale jistě začala stávat neznámým člověkem. Žena, kterou kdysi milovala, už zmizela, najednou tu místo ní byla dementní osoba, která trápila své okolí záchvaty agrese. Jednoho dne se Martina přistihla, že říká: „Mami, teď už můžeš jít. Prosím, jdi už.“ Martinin příběh není ojedinělý...... celý text
Literatura faktu Biografie a memoáry Příběhy
Vydáno: 2016 , PortálOriginální název:
Mutter, wann stirbst du endlich?, 2013
více info...
Přidat komentář
O knižke som sa dozvedela z filmu Tancuj Matyldo. 7 rokov som mala možnosť prežiť s človekom s ALZH. Vôbec, ale vôbec to nie je jednoduché. Pre jedného človeka nadľudský výkon. No, táto kniha ma neoslovila a ani neodporúčam ako návod pre rodinných príslušníkov, ktorí sa starajú o príbuzného s demenciou. Pre mňa, ktorá to mám už za sebou, je tento príbeh pripomenutím si neľahkých udalostí a utvrdením, že som v tom nebola sama a aj ostatní prežívajú náročné chvíle.
Kniha je spoveďou dcéry starajúcej sa matku postihnutú demenciou a popisovaných je 99 % jej pocitov a trápenia. Autorka je z nemeckého prostredia. Sociálny systém v Nemecku a v našom postkomunistickom zriadení je neporovnateľný. Či sa jedná o finančné príspevky, alebo sociálnu výpomoc. U nás môžeme o tom len snívať.
Pre čitateľov v podobnej situácií predovšetkým odporúčam podporné skupiny pre príbuzných trpiacich demenciou s prednáškami odborníkov v rôznych oblastiach (sociálnych pracovníkov, neurológov, psychológov, psychiatrov, právnikov.... )
Autorka nič také nepopisuje, pravdepodobne ani nič podobné neabsolvovala, ak by áno, veľa problémov by spracovávala inak a veľa problémom by predchádzala.
Nemám právo ju súdiť, ale obsah knihy vyznieva veľmi sebecky a egoisticky. Týmto nechcem povedať, že nemáme brať ohľad na seba. Je nesmierne dôležité byť v pohode a hlavne sa starať aj o svoje psychické zdravie. Nezabudnem na slová neurologičky: „Je váš život menej cenný ako život vášho brata, prečo máte svoj plnohodnotný život obetovať jemu.“
Autorkina matka bola po celý čas v domácom prostredí. Ja som bola nútená, s veľkou obavou a výčitkami, po 3 rokoch dať môjho brata do sociálneho zariadenia. Trvalo mi 1 rok, kým som sa s tým zmierila. Spätne to neľutujem. Našťastie sme vybrali dobré zariadenie.
Ak chcete podporu v starostlivosti o človeka s demenciou, v tejto knižke ju, podľa mňa, nenájdete. Iba sa utvrdíte v beznádeji a sebaľútosti.
Môj život s bratom trpiacim ALZH bol v konečnom dôsledku obohacujúci o porozumenie, pokoru, trpezlivosť, empatiu.
Knížka mě hodně zaujala, protože jsem se sama starala o maminku a také pracuju s lidmi s demencí. Je určitě důležitá jako náhled pro lidi, kteří s danou problematikou nemají zkušenosti. Ale je přece jen na můj vkus osekaná.
úžasná kniha pro ty, co něco podobného zažívají a ví, že někdo chápe jaká je to hrůza starat se o psychicky postižené seniory. Horší byl otec, s těmito lidmi jsou větši problémy, protože nejsou zbaveni svéprávnosti, nejsou na první pohled nemocní a při tom znepříjemňují a ztěžují svému okolí život víc, než nebožáci postižení demencí. A jestliže někdo píše, že se děti musí starat o své rodiče, tak neví o čem mluví a nikdy soužití s takto postiženým rodičem nezažil.
Obdivuji autorku, že dokázala napsat svůj příběh. Je to těžké, když onemocní blízký člověk. Rodiče se o své děti starají celý život a děti by jim měli tu lásku a starost oplatit, když zase potřebují oni. Je to těžké. Rodiče nás vidí růst, uživat života a mi zase vidíme své rodiče stárnout. U každého je to stárnutí jiné. A když onemocní, musí děti řešit tuhle situaci, která není vždy lehká. Skláním se před každým, kdo se stará o své rodiče.
Naprosto bezcitný název mě zaujal po této knize sáhnout, i když jsem očekával úplně jiný příběh na jiné téma, ale i tak velice zaujalo. Nedivím se, taky bych si to asi v dané situaci přál, sám bych to nezvládl žít a starat se o dementní osobu. Velmi depresivní kniha plná rozporuplných emocí. Obdivuji sílu pečovatelek, které to mnohdy ale také nedávají. Můj celoživotní strašák, takhle bych dopadnout nechtěl. V domovech důchodců i v nemocnicích v posledním stádiu před smrtí se o umírající nepostarají, spíše je dorazí, kdo by se o ně staral a financoval? Stát a zdravotnictví ušetří peníze, je to taková schválená nepřiznaná eutanasie. Vyšší počet nedávám proto, že kniha na mě působila psaním dost amatérským způsobem, hůře se četla, kdyby byla psána formou románu, dal bych plný počet.
Mně název této knížky připadá strašný! Děti by se měly postarat o své rodiče tak, jako se rodiče starali o ně v jejich bezmocném dětství. Autorka svou upřímností bohužel nezapře svou sobeckost. Chápu, že je to náročné, sama jsem to zažila, ale ona místo vlastní péče využila bohatý sociální systém a přesto postrádala trpělivost a neustále si sebestředně stěžovala. Všimněte si (je to překladem?), že slovo maminka je v celé knížce jen jednou. Studené, německé, smutné.
Ani ne zpověď, spíš vyprávění autorky, které jde až na dřeň. Přistěhovala se s rodinou do domku svých stárnoucích rodičů, kde se posléze stará o matku trpící demencí a o svého otce, který se cítí být upozaděn a stále si stěžuje, že jeho si nikdo nevšímá.
Po delší době už autorka otevřeně přiznává svou nervozitu, svou nechuť mít rodiče stále ve středu svého zájmu, ve dne i v noci myslet na to, co se u nich právě děje. Přiznává svou únavu, vyčerpání a starost i o své zdraví. Určitě každý podle věku a zkušeností bude jinak nahlížet na její chování , ale kdo nezažil, neměl by soudit.
Musím ocenit a moc poděkovat za to, jak u nás funguje domácí hospicová péče, pomohla i nám v nejtěžších chvílích.
Přečtení knihy moc doporučuji, je silná svou výpovědí a myslím, že je přínosná pro všechny čtenáře bez rozdílu věku.
Knížka na mě tu a tam vykoukla na databázi knih, ale nějak jsem se k ní nemohla dostat - až dnes jsem měla štěstí v knihovně a za podvečer byla přečtená, název je tedy hrozný, ale téma zajímavé a kniha velmi poutavá, naštěstí nebyla moc ufňukaná a některé pocity muselo být pro autorku těžké si přiznat, to obdivuji.
(SPOILER) Těžký příběh dcery starající se o dementní matku, která se po ztrátě své osobnosti proměnila v prázdnou tělesnou schránku, a stále více nemocného sobeckého otce, který odmítá pochopit, že se svět netočí jen kolem něj. Obdivuji autorku, že danou situaci přežila, neutekla a dokázala napsat knihu o tématu, o kterém většina mlčí a dělá, že umírání neexistuje.
Velmi čtivě napsaná kniha. Tuto knihu bych doporučila každému si přečíst. Nikdy nevíme, kdy se do takové situace můžeme dostat. Touto knihou si můžeme trochu představit, jak to může být velmi těžké a depresivní, i když svou rodinu milujeme nade vše.
Sileny pribeh, ale takovych je tolik, ze si to nedokazeme predstavit. Kniha je psana hezky, ale ke konci uz mi to prislo hodne roztahane. Kazdopadne doporucuji.
Poprvé jsem četla knihu s takovým tématem jako je demence. Kniha je smutna, ale ze života a pravdiva. Nedokážeme si představit jaké to může byt starat se o příbuzného s demenci, ale autorka svým příběhem vypráví jak je to obtížné a kolik ji stoji síly se postarat.
Dost depresivní kniha - nejen o umírání, ale také o těch, kteří o umírající pečují.
Německý sociální systém versus pečující - v Německu se kniha stala bestselerem a určitě má potenciál oslovit čtenáře i u nás - hledejme tu odpovědi na otázku, jak bychom chtěli prožít své vlastní stáří, ale také inspiraci v tom, jaké sociální služby bychom měli chtít a jak by to také mohlo tady u nás lépe fungovat.
Místy až neskutečná výpověď dcery, která přihlíží kruté formě nemoci své vlastní matky. Poté i otce. Nemyslela jsem si, že by někdo mohl slova názvu knihy vyslovit, ale po přečtení jsem pochopila. Nemoc je nemilosrdná a okolí starající se o nemocnou osobu je ve velmi těžké situaci. Neumím si to představit, ale po přečtení se mi ulevilo, vše má jednou svůj konec. Je to spojení péče, psychického vypětí i byrokratických povinností. V knize najdete každý aspekt situace od začátku po konec.
Knížka mě, jako asi většinu, zaujala svým názvem. Starám se o taťku, tak jsem si říkala, že to může být zajímavé. V mnoha myšlenkách autorky jsem viděla ty své. Moc ale nerozumím některým jejím postojům, jednáním. Taky sociální a zdravotní služby jsou v Německu v mnohém odlišné. Přiznávám, že k dočtení knihy jsem se už musela nutit. Dala bych 3,5 hvězdičky, kdyby to šlo..Nějak jsem s tím nesouzněla, ale každý jsme jiný.
Autorka otevírá velmi upřímně téma, o kterém se příliš nemluví. Kniha se mi líbila, myslím, že by si ji měl přečíst každý.
Knížka má velice smutnou až depresivní tématiku. Starat se o 80ti letou matku s demencí a otce, který má změnu osobnosti je velice těžké. Autorka má k tomu ještě teprve dceru v základní škole a měla by se v tomto období věnovat spíše jí. I přes veškerou pomoc pečovatelské služby je to pro ni nezvladatelné. Tady je také vidět jaké důsledky může mít pozdní mateřství. Člověk se potom ocitá ve velmi obtížné situaci.
Ač je téma závažné , knížka je napsaná velice amatérsky a proto se mi docela špatně četla. Také síť sociální péče je v ČR jiná než v Německu a taky možná naše mentalita a empatie je někde trochu jinde.
Velmi zajímavá kniha, člověk vidí, že jsme jen obyčejní lidé, kteří také potřebují pomoct.
Mami, kdy už konečně umřeš?
(SPOILER) Emočně velmi silná kniha. Člověku se může zdát, že kniha působí velmi sobecky a egoisticky. I já jsem si občas řekla, jestli to nepřehání. Jenže každý se se svým osudem vypořádá jinak a péče o dementní lidi není vůbec lehká. Notabene, když jsou to rodiče. Sama pracuji se seniory, vím jaké to je starat se o tyto nemocné a opravdu to vůbec není lehké. Já mám výhodu, že můžu jít vždy do klidu domů. Nedokážu si představit být v tom v podstatě neustále. Autorka má můj velký obdiv a 5 hvězdičku dostává za to, že mamince ,,pomohla k jejímu konci a byla u ní. Málokdo si dokáže vůbec představit jaké to doopravdy je.