Mami, miluju
Aleš Palán , Anna Palánová
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/514699/bmid_mami-miluju-nyK-514699.jpeg
4
88
88
Vztah mezi matkou a dcerou patří k těm nejdůležitějším, ale také nejsložitějším. Co dělat, pokud se mateřská láska vůbec nenastartuje a místo vřelosti přijde odmítnutí? Jak se na vztahu mezi matkou a dcerou projeví, když do něj vstoupí vnější agrese? A naopak, jaké to je bát se devastujícím způsobem o svou dceru? Nechápat ji, ztrácet ji. Je to boj, ve kterém je dovoleno úplně všechno? Rány z takového střetnutí nelze jen tak zacelit. Pětice dívek a žen, se kterými hovořili Aleš Palán a jeho dcera Anna, hledá svou cestu, jak se vypořádat s nákladem těžkostí. Jsou mladé, ale to, co mají za sebou, by vydalo na devět životů. Do těch jejich něco zasáhlo. Možná to byl osud, dispozice, jedno chybné rozhodnutí, hloupá souhra okolností. Poznamenalo to ženy samotné i vztahy, které navazují. Přesto jsou stále dcerami a některé z nich už také matkami. Navzdory všemu se pokoušejí vyslovit: „Mami, miluju.“ Navzdory všemu to samy potřebují slyšet. Fotografie v knize jsou dílem renomované fotografky Libuše Jarcovjákové.... celý text
Přidat komentář
Nevím úplně proč, ale neuměla jsem se do některých příběhů tak položit a prožít si je jako u samotářů.
Možná proto, že řada z nich byla jako články ze Seznamu o ženách, kterým se nedaří zrovna dobře a prostě mě kniha přišla, jak když čtu Seznam zprávy s článkem o ženách na hraně.
Klobouček dolu před těmi, které se snaží s nepřízní něco dělat a nesedí s rukama v klíně.
Četla jsem to jedním dechem. Ale ty osudy jsou hodně smutné. Co mi přijde skvělé je odvaha a energie, s jakou se tázané s osudem perou.
Neumím si představit, že bych se živila prostitucí a mluvila o tom s takovou samozřejmostí jako kdybych byla prodavačka
(SPOILER)
Nerada to píšu, ale tohle byly první rozhovory od Aleše Palána, které mě nenadchly. V Muži, který sází borovici blatku pro mě byli zvolení malíři opravdu zajímaví, tradičně neobyčejně obyčejní lidé, inspirativní, se zajímavými obrazy i fotkami a tak vůbec.V Mami, miluju jsem čekala podle popisu rozhovory o komplikované mateřské lásce, což asi první polovina rozhovorů naplňovala. I ženy mi připadala zajímavé, silné a rozhovory měly spád. Poslední dva rozhovory mi už ale připadaly při nejmenším zvláštní. Takové tlachání, které mi vlastně bylo jedno. A poslední Jana je asi opravdu případ. Třeba se to všechno kolem ní děje tak šíleně, jak popisuje, ale nepřesvědčila mě. Třeba to, že v zimě je v baráku s odstřiženou elektrikou, nemá pomalu na základní potřeby, ale tři dny po propuštění z nemocnice má peníze na takovou věc, jako je fitko?! To jako fakt? A podobných míst byla v rozhovoru celá řada. Navíc mě něčím děsně iritovala, ale to může být i můj subjektivní problém.
K podobě samotné knihy mám podobné výhrady jako ostatní - fotky naprosto o ničem, vůbec tam nemusly být. A drahý křídový papír pro tento formát knihy? Asi taky zbytečnost...
Čili - první Palánova kniha, která nezůstane u mě v knihovně, ale půjde o dům dál.
Život nám všem přináší starosti, problémy. Hrdinky rozhovorů jich měly nadprůměrně. Četla jsem jedním dechem.
(SPOILER)
Taky se mi ty rozhovory nečetly zrovna lehce, ale mám taková témata (=osobní zpovědi a příběhy, rodová prokletí apod.) moc ráda.
- Anička (jízda na koni, pád, šikana ve škole, znásilnění otčímem) "Hrozně jsem chtěla, aby se mě někdo zastal. Bylo by skvělé, kdyby s ním máma vyrazila dveře. Ale ona to neudělala., protože mi nevěřila. Říkám, že jí nic nevyčítám, ale tohle jí odpustit nemůžu. Sama mám dceru, a pokud se na ni někdo jen špatně podívá, tak bych ho snad zabila."
- Aneta (adopce, rebelie proti všemu, drogy, manipulátor) "Věc, kterou máme všichni stejnou, je upínání se. Někoho si najdeme a nalepíme se na něj, i kdyby nám ten člověk nejvíc ubližoval. Já to tak mám odjakživa. Bojím se opuštění."
- Dorota (trans, fotografka, stará se o babičku) "Ignorace" - "Spíš nezájem o skutečného člověka. (...) Nikdy mě plně nevnímala, jen chtěla, abych měla vzdělání, dobrou práci a nedělala problémy. To chtěla po každém."
"Jsem schopná ze sebe zvracet, dřív jsem se i škrábala v obličeji. Jeden z hadů v mé vizi mi řekl, že nosná emoce, která provází celý můj život, je sebelítost. Do té doby jsem nechápala, že to, jak se nemám ráda, jak mi chybí rodina a pochybuju o své dostatečnosti, že to je všechno sebelítost. Pod jediným slovem se skrývá všechno."
- Laura (dluhy, prostituce)
- Jana (pošahaný manžel z Pákistánu, boj o děti, stalking) "Viděla jsem pár pákistánských filmů a připadalo mi, že že v nich jsou všichni permanentně naštvaní, křičí nebo brečí. Ale jim to přišlo normální."
Čekala jsem, že hlavním tématem bude vztah matka-dcera, což nebylo... Ale ty životní osudy byly tak zajímavé, většina rozhovorů mě vtáhla a hodně zaujala. Člověk může děkovat a být vděčný za svoje zázemí a vztahy...
Četlo se to mi chvílema docela těžko. Je to první z Palánových rozhovorů, kde jsem koketovala s odložením......
V rámci dobrovolnictví podobné typy žen potkávám, četla jsem jako inspiraci pro nalezení cesty třeba k současné mamince, co doprovázím. Příliš to nefungovalo - snad motivace k opatrným otázkám?
Pokud žijete ve zdravých rodinných vztazích budete se brodit hlubokým bahnem chybějících mateřských a otcovských vzorů, vztahů a vazeb. A jestli Knižní střípky píše, že vyznění není depresivní, není to pravda. Bohužel. Naděje v lepší příští cítit je, ale často ne moc reálná.
SPOJLER
Přesto, že se mi příběhy žen místy až fyzicky hnusily, nalezla jsem obrovské pochopení příčin transsexuality, které mi dal příběh třetí, kde moje vnímání tranzice velice přesně sedí s výpovědí Doroty. To mě hodně "potěšilo". Není to první výpověď, která v centru problému obsahuje to, co se málo prezentuje - mnohé psychiatrické diagnózy a extrémní důraz na vnější vzhled.
"Tenkrát ve mně něco umřelo nebo se to schovalo hodně hluboko. Začala jsem se za sebe stydět, trpěla jsem extrémní sebenenávistí, takže jsem ztloustla a identifikovala se jako gay. Trvalo dalších dvanáct let, než jsem přišla na to, kdo jsem."
Chybí ti otec? Nebo alespoň role otce?
Myslím si, že taková role je ve vývoji zásadní. Měla jsem kolem sebe různé chlapy, nevlastní otce, ale to mi k pochopení skutečné otcovské role nijak nepomohlo. Když potkám muže, který se o mě zajímá nebo by se zajímat mohl, zaujímám krajně submisivní, až sebenenávistnou roli. Myslím si, že jsem ošklivá a nebudu ho zajímat?"
Stejně bolestný je příběh Laury, která se živí prostituci....
".... vytvořili si milostný trojúhelník. Máma se zamilovala do Terky, Terka se zamilovala do mámy, táta se zamiloval do Terky a Terka nechtěla být s tátou.
To nevymyslíš.
Ne. Jak se máma zamilovala do Terky, tak se vzdalovala tátovi a on začal mámu před Terkou shazovat. Aby se z té situace nějak dostala, tak jí Terka nabídla fet. Člověk si dá jednou, pak podruhé a chce to furt...."
A příběh poslední ? Bolestivá daň za bezhlavý sňatek s mužem s diametrálně odlišnou kulturou. Proč jsme tak nepoučitelné ?
A upřímně, stále méně mi vyhovuje "umělecké provedení" těchto Palánových rozhovorů. Velký formát, pevná vazba, křídový papír. Tyhle intimní výpovědi si zasloužily něco malinko méně honosného. . .a taky, kniha by se snáze četla třeba v šalině :o)
3/4
Tohle téma pro mě bylo zajímavé z pohledu dcery i matky. Říkala jsem si, že ve svém životě nejsem akorát, ale to co dokážou jiné mámy, tak to jsem skoro svatá. Další skvělá kniha, pro mě vždy jistota dobrého čtení.
Téma je velmi zajímavé, ale mám pocit, jako bych se o vztahu matka-dcera v této knize mnoho nedočetla. Jako by to bylo vedlejší téma.
Také mi nevyhovovalo, že dospělé ženy vlastně utikaly před svými problémy tím, že měly náročné dětství. U prvních příběhu jsem alespoň trochu soucitila. U těch dvou posledních jsem pociťovala k hlavním hodinkám notne antipatie. A obzvláště u Jany jsem si říkala, že tato žena už je ale skutečně přehnaná.
Tentokrát mě výběr osobností spíše zklamal.
Rozhovory jsou vždycky pro mě osobně velmi zajímavé, pokud se umí tazatel správně dotazovat a pokud jsou osoby alespoň trochu něčím neobyčejné a odlišné, dá se z rozhovorů vytřískat spoustu přínosných informací. Těchto pět holek, se kterými jsou rozhovory vedeny, zajímavé rozhodně jsou a zaručeně mají co předat, některé příběhy jsou pozoruhodné, jiné trochu obyčejnější, ale i tak z nich občas mrazí a přepadá člověka lítost, čím si tyto dívky a mladé ženy musely projít. Za mě má knížka pár menší nedostatků a chybek, prvním je nedostatečná probádanost hlavního tématu, tedy mateřské lásky. Myslím, že by rozhovory měly být podstatně delší, aby bylo téma opravdu naplněno, je to trochu škoda, myslím, že by dívky měly co říct, kdyby přibylo pár dalších zásadních otázek. Chápu, že každý člověk má jiný vkus na fotografie, ale tyhle, co jsou v knížce nebyly absolutně zajímavé a každá byla stylově jakoby odlišná. Pár z nich bylo povedených, ale myslím, že by se zrovna do této knížky hodil trochu jiný styl. Poslední věcí, která mi vyloženě vadila, je to, že se občas vyskytuje pasáž, kdy jde dívka například telefonovat nebo zkontrolovat jinou osobu a je to v knize zmíněno, vůbec bych toto do osobně do knížky nedávala, strašně mě to vždycky vyrušilo a měla jsem lehce problém navázat na předchozí otázku, ale chápu, že je to snaha o zachování co největší autenticity. Jinak ve finále, až na tyhle drobnosti byla knížka skvělá, vlastně bych ji doporučila úplně každému, kdo má aspoň trochu rád rozhovory
Jedna dobrá matka je lepší než sto učitelů. Mateřská láska nezná hranic. Ale možná ne vždycky.
Téma mateřství je pro mě hodně osobní, celoživotní téma, kterým se zabývám hodně a často o něm přemýšlím, ať už z pohledu vlastního nebo nezaujatého. Zajímá mě to a je potřeba tato témata otevírat. Nemyslím teď nutně ze strany matky, mateřství jako takové obsahuje strašně moc podob - dcera, nechtění dětí, nemožnost mít děti, ať už z jakéhokoliv důvodu, manipulace, nespokojenost v mateřství nebo poporodní deprese, samoživitelky..., to všechno obsahuje mateřství. Je to jednak složité a důležité, ale taky nedoceněné, nepochopené a tabu. A kdyby se o tom víc mluvilo, zároveň by byla společnost víc chápavá a otevřená, mnoho mateřství a matek by na tom byly o mnoho lépe a s nimi i jejich děti. Být matkou v dnešní době, kdy jsou takové nároky a každý ví všechno nejlépe, obdivuju. Ale jestli něco nesnáším, tak ten přežitý názor, že žena, která není matkou, tak její život nemá smysl. Já sice matka nejsem, ale jsem dcera.
Ke knize jsem se dostala náhodou, Aleš Palán mi byl dosud zcela neznámý, ale vnitřně vím, že to přišlo osudově, právě, když jsem to asi nejvíc potřebovala číst. Přišlo to přesně v tu chvíli, kdy mělo, jak kdyby to psali přímo pro mě. Hledala jsem tu odpovědi, pochopení, uchlácholení i vysvětlení. Je to pro mě hodně osobní, přiznám se, že jinak bych tu knihu asi nečetla, zaměřím se i na další autorovu tvorbu, zpracování se mi líbilo, a jsem moc ráda, že jsem měla tu možnost si knihu přečíst, protože těchto knih je tu málo, přitom by se o tom mělo mluvit.
Vztah matky a dcery je to nejdůležitější, ale zároveň nejtěžší a nejsložitější v životě. Matka je někdo, kdo nás ovlivní, formuje a navede na cestu na celý život. Každý potřebuje mámu, a je jedno, kolik nám je, vždycky ji potřebovat budeme. Rozhodnutí být matkou je to nejzásadnější a nejzodpovědnější, bohužel na to žádná škola ani zkouška neexistuje. Být matkou je náročné a ne každá žena je na to dle mého stvořená. Nicméně biologie je to poslední, co z někoho činí matku.
Rozhovory jsou zpracovány citlivě a taktně, ač zvídavě a otevřeně, ale nenásilně a ohleduplně, což by každý novinář měl umět a takový by podle mě rozhovor měl být. Někde to jde až na dřeň, někde ne, všechno to jsou niterné zpovědi, ačkoliv každý to vnímá a popisuje jinak, a o tom to právě je, tíživé, bolestné a deprimující. Každý rozhovor je jiný, každý příběh je jiný, každá žena/dcera/matka je jiná, přesto mají rozhovory něco společné - cit. Jakkoliv ty vztahy byly rozbité, nefunkční a propastné, byl z nich cítit cit, který přesto všechno člověk v sobě má. Měla jsem sice o knize trochu jinou představu, to je pravda, ale tohle zpracování a téma se mi líbilo, zaujalo mě a zanechalo to ve mně stopu. Mám obecně ráda rozhovory a lidské osudy, přijde mi zajímavé sledovat, co všechno je jeden člověk schopný unést, takže tento formát je mi blízký. Četla jsem mnoho náročných a těžkých knih, ale stejně, tohle, asi i proto, že je to tak živé a reálné, opravdové lidské osudy a životy, nepřikrášleně, bez cenzury, upřímné, syrové, přímé, bezprostřední, byla jedna z těch nejtěžších. Z některých mi je opravdu těžko na duši, bylo mi z toho úzko a smutno, zároveň jsem s nimi soucítila a budu to mít v paměti navždycky.
Přeju všem ženám v knize i nám všem ostatním, ať už jste matky nebo dcery, jen to nejlepší do života i do vašich vztahů. Koneckonců všichni si přece přejeme moct říct nebo slyšet: mami, miluju.
Další série rozhovorů, tentokrat s mladými holkami nejen o vztahu se svou matkou a jejich hrozném dětství, které se odrazilo i v jejich další části života. Je to upřímná zpověď, při jejíž čtení mě tedy dost často mrazilo. Pro mě to nebylo jednoduché čtení. Zároveň jsou rozhovory plné síly, naděje a odhodlání jít dál. Za mě opět povedené rozhovory.
Vsechny pribehy spojuje linka matka-dcera, kdy vypraveckou je vetsinou primarne dcera. Co me fascinuje - jak se se svymi osudy dovedly ty zeny popasovat... Posledni pribeh trochu vybocuje, protoze tam je vic akcentovana role materska. Budu to ze sebe muset setrepat, protoze je to silna kava...
Mozna dobre cteni pro ty, kterym chybi srovnani, jak muze taky vypadat vychova...
Samozřejmě všechny rozhovory byly neskutečně silné a bolavé čtení. Otázky šly mnohdy na dřeň, bála jsem se, co se dozvím, protože jsem věděla, že nic pěkného to nebude. Ale i přesto všechno si neodnáším z knihy nijak velké depresivní pocity, byla tam cítit naděje a víra v lepší zítřky. Bylo to velmi smutné čtení, ale zároveň velice poučné.
Celá recenze v záložkách recenzí od Knižní střípky
Po přečtení všech knih rozhovorů A. Palána se obávám, že se tento model už vyčerpává. Domnívala jsem se, že stěžejní téma - vztahy matek a dcer - půjde na dřeň, přitom bylo leckde vyjádřeno jen okrajově. Tentokrát tedy zklamání. Hodnocení pouze slovně.
Další kniha rozhovorů autora, který si tentokrát přizval i svoji dceru, protože se jedná o rozhovory točící se kolem vztahů dcera-matka. Samozřejmě každý ten rozhovor (celkem je v knize 5 rozhovorů) je směřován ke všem otázkám žití (či přežívání) dané ženy, ale ústřední téma je prostě dáno. Knížka se čte velmi dobře, stejně jako kniha Nevidím ani tmu, obě tyto knihy mě oslovily a u obou jsem musela konstatovat jak krásné jsem měla dětství, atd. U spoustu věcí člověku zůstává rozum stát, ale je dobré (a důležité) si o tom mít možnost přečíst. Už teď se těším na nějakou další knihu a tuto stávající můžu doporučit.
Jestli vnímám, že naší společnosti něco chybí, je to empatie, pochopení pro druhé a zájem. Skutečný, opravdový zájem o lidi.
A jestli se tohle všechno dá najít někde v literatuře, je to v rozhovorech Aleše Palána.
Pokud jste někdy byli na nějaké besedě s autorem, je vám jasné, že ten zájem o lidi a lidské příběhy je skutečně opravdový. V kombinaci s autorovou skromností se opravdu nedivím, že se mu lidi otevírají a dostane se s nimi často až na dřeň.
Není tomu jinak i v těchto rozhovorech, ke kterým přizval i svoji dceru Annu, která má podobný talent.
V pěti rozhovorech se ženami řeší jejich životní výhry i prohry, rodinné vztahy, obzvlášť ty k matkám. Další často skloňovaná témata jsou drogy, alkohol, sexuální zneužívání, dluhy, nemoci duše.
Čtení je to neveselé, ale praská bubliny, ve kterých žijeme. A červeně podtrhuje to, že opravdu nikdy nikoho nesuďme, protože často nemáme ani ponětí
Rozhovory Aleše Palána vždycky přečtu velice rychle, protože ty často neobyčejné, zvláštní a bolavé příběhy mě prostě pohltí a nepustí.
Tentokrát kniha obsahuje rozhovory s pěti ženami, které přibližují svůj (často nadmíru problematický) vztah se svou matkou, popřípadě se samy jako matky představují a vykládají o tom, jaké matky jsou a jaké matky by být chtěly.
Často zmiňovanými slovy jsou alkohol, drogy, promiskuita, sexuální zneužívání, dluhy, exekuce, psychické onemocnění.
Nejvíce se mě dotkly třetí a čtvrtý příběh, o transumělkyni Dorotě a prostitutce Lauře.
Na knize spolupracovala i Palánova dcera Anna a musím říct, že její styl vedení rozhovoru mi byl ještě bližší než jejího tatínka, u jehož rozhovorů jsem si i v minulosti nejednou řekla, že bych se chtěla zeptat na něco trochu jiného, než se ptal on, že by mě spíš zajímalo to, co nakonec nezaznělo Fotografie tentokrát nafotila Libuše Jarcovjáková, ale musím přiznat, že mě až tak úplně neoslovily
Hodnocení: 5* z 5*
Stejně jako z ostatních knih rozhovorů Aleše Palána, tak i z této jsem byla nadšená. Určitě doporučuji.