Mandaríni
Simone de Beauvoir
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/25980/bmid_mandarini-WEy-25980.jpg
4
41
41
Román zachycující prostředí levicových intelektuálů v letech padesátých ve Francii. Dvě z hlavních mužských postav zobrazují s jistou mírou transpozice Sartra a Camuse a jedna z postav ženských autorku samu. Autorka se zde na příbězích těchto postav a zejména na zmíněné postavě ženské zamýšlí nad postavením moderní ženy, nad její závislostí na muži a nad její potřebou oprostit se od tuhých společenských konvencí. Takto se dochází k tzv. "mandarínskému štěstí", které vede k rozporům a konfliktům.... celý text
Přidat komentář
Je to velice čtivá kniha, neumím však posoudit jestli je úplně nutné ji hodnotit. Nic nezešeřelo a ačkoliv se na to člověk dívá v kontextu doby a chápe že má kniha něco cosi odžito, jeji znění a tón neubírá současnému čtenáři nic. S tím samozřejmě že ví co se chystá číst. Psychologie postav i prostředí je ukázkou jisté až geniality autorky, která byla schopná psát bez příkras a přesto s citovou invencí. Obraz který vytvořila je zajímavý tím že vytváří dojem jakéhosi bezčasí, ačkoliv dbá pečlivě na důraz toho co bylo autorčiným záměrem. Zachycuje světla dané doby, hloubku s povahu lidských duší, a skutečnost toho že jejich určitá podoba a pravidla jsou neměnná v čase ( ať už dopředu ci nazad).
Necítím se povolána knihu hodnotit. Dala bych jí 5 hvězd protože pro mě to byla četba nesmírně bohatá, i když možná něčím jiným než Mandaríni nabízí. Nemusíte z člověkem úplně s ním souhlasit, nemusíte mít stejné pohledy na věc a přesto si můžete rozumět a můžete spolu vycházet. Může vás obohatit, aniž by jste to vy sami nebo on věděli. Simone je duše jejíž hlas z minulosti má nebývale příjemný tón a člověk je rád že se s ním setkal.
Velmi velmi osobní hodnocení 5*
Opus magnum slavné francouzské profesorky filosofie a intelektuálky. V provonání s ostatní tvorbou této autorky bych Mandaríny označil za její umělecký vrchol, ve kterém se spojuje hluboká znalost psychologie, filosofie, politiky. Tento román líčí osudy francouzské levicové inteligence po skončení druhé světové války, jejich naděje, plány, avšak také drsnou realitu vedoucí k deziluzi a hledání morálních východisek. V ústřední postavě psychoanalytičky Anny, jedné z nejlépe vykreslených postav románu, autorka promítá své životní zkušenosti a světonázor
Přečetla jsem teprve polovinu knihy a už teď vím, že druhá polovina nemůže moje mínění v žádném případě změnit. Jsem jí plná jako karafa přetékající vínem. Někdo přede mnou psal, že je román vyčpělý, já cítím naopak extrémně silnou spjatost s dnešním světem a se svým životem obecně. Je to román o lásce, o společnosti, o kultuře, o světě, o nejhlubších vnitřních pohnutkách. A nebere si servítky, to je to zásadní. Bez obalu mluví o nejrůznějších tématech včetně sexu a tím vystupuje proti jeho (i v dnešní době) dosti tabuizované povaze. Láska při prvním čtení a první kniha, kde si zakládám řady záložek a podtrhávám celé odstavce.
Bývá zajímavé, když filosofové a filosofky píší vedle filosofických textů také romány, povídky nebo poezii, dodává to jejich dílu jako celku nový rozměr. Román Mandaríni je zajímavé čtení z prostředí francouzských levicových intelektuálů v poválečné Francii (tedy z prostředí, které Simone de Beauvoir důvěrně znala). Během války lidé toužebně hleděli na období po válce jako na zlatý věk, kdy se vše vrátí do idylických předválečných kolejí. To se ale v žádné rovině života nestalo. Minulost nejde vrátit. Sny, že vše bude jako dříve, přináší pouze zklamání a rozčarování.
Mandarini se dobře čtou, ale za ta léta poněkud vyčpěli. SdB umí psát a to o zajímavých věcech.
Problém je, že dílo zoufale zastaralo. Sny, morální dilemata a mindráky francouzské intelektuální elity poloviny 20. století sice mají potenciál k vybudování solidního dramatu, o to však autorce nejde a až na pár náznaků je zde děj spíš na obtíž. A tak jsme svědky krizí - krize žen, levicových intelektuálů, pocitu Francouzské velikosti etc. Bohužel ( bohudík ), mnohá z těch témat mně nemile překvapily patetičností a ufňukaností ( bů bů Francie je sama bů ).
Opravdu těžko hodnotitelná kniha. Já dávám čtyři hvězdičky za miliony drobných vět, nad kterými jsem musela dlouho přemýšlet-to na knihách miluju. Stejně jako to, když na mě kniha působí tak, že se mi ještě dlouho převaluje v hlavě a vytváří mi v ní takový ten příjemný a podnětný zmatek. Ztráta jedné hvězdičky za občas opravdu příliš zdlouhavé pasáže.
Tlustá kniha. Dlouhý příběh. Nekonečné handrkování Levice a Pravice a Komunistů a SSSR a Ameriky. Kdo nás slabé Francouze zachrání? Máme ještě nějakou sílu?, sílu měnit svět, zastávat se utlačovaných... co je to za bestii ten de Gaulle nahoře?
A co máme po těch létech v odboji dělat? dát se do služeb politiky, novinařiny, hlásat pravdu hlásat lži
Dokážeme ještě žít a nezapomenout na ty mrtvé milence
na hrobech jim pokládat věnce a těla jejich vrahů?
Nesnáším knihy o politice, nesnáším prázdné tlachání intelektuálů neschopných cokoliv změnit. Zatímco u nás se tyto hovory odehrávají u piva, tady pijí whisku.
Ale ta kniha v sobě něco má, během dvou týdnů jsem ji zhltl a i přes nudnější pasáže, je tu pár obrazů, které zůstávají. A aj ta politika může být aspon z části nenudná.
Po dvou měsících mi hlavou bleskla myšlenka pronesená jednou z postav:
Když pekař prodává své pečivo nacistům, nic se neděje, když spisovatel napíše pár řádků pro nacisty, hned je z něj kolaborant.
Poměrně složitě napsaná kniha. Oceňuji však dva odlišné pohledy na situaci a na život v podobě myšlenek dvou postav - navíc muže a ženy.
Hodně povedený po/náhled nejen do atmosféry poválečné Francie, přesněji řečeno do francouzské poválečné levice, ale i do nitra ženy, jež se hodlá vnitřně osvobodit navzdory svému okolí, i se všemy problémy, těžkostmi a "nevýhrami", jež to přináší. Je to silně niterní a přemýšlivý román, který se hodně věnuje tomu uvnitř člověku, tomu spojení jeho činů s tím, co jim přechází, tedy rozhodnutí, uvědomění, vnitřní souhlas. Trošku mě pobavilo zdejší uvedení žánru jako Román pro ženy. Ne že by to ženy nemělo bavit, naopak si myslím, že spoustu z nich to může vnitřně, duševně jen posílit a osvobodit (to Beauvoir docela uměla), ale určitě to žánrově není román pro ženy, stejně, jako to není horrorový román. Okamžitě to upravuji.
Štítky knihy
Francie francouzská literatura levice emancipace Goncourtova cena
Autorovy další knížky
| 1966 |  Druhé pohlaví |
| 2021 | Nerozlučné |
| 1967 | Mandaríni |
| 1970 | Zlomená žena |
| 1969 | Paměti spořádané dívky |
tesne pod vrcholom som to vzdal. do konca knihy mi zostalo cca 50 strán, ale už na to nemám silu. toľko ospevovaná autorka, filozofka, údajne osobnosť, ktorá ovplyvnila myslenie 20. storočia... ale toto je mizéria.
tak neuveriteľne ufňukané existenciálne prplanie sa vo vlastnom živote, toľko sebaľútosti, toľko očividnej neschopnosti reálne vnímať svet, až sa to nedalo zniesť.
navyše archaický preklad plný dôkazov neznalosti vtedajších reálií Francúzska a USA... za všetko stačí nevedomosť o basebale, ktorý sa tu ponúka ako basketbal... aha, chýba tu slovenský preklad, ktorý ešte pred českým spáchala Hana Ponická a vydal to Slovenský spisovateľ v roku 1966. a že by sme v roku 1966 nepoznali ekvivalent slova building? (v preklade je niečo ako „prechádzala som popri buildingoch...“, co tím chtěl básník říci?)
utrpenie.
žiaľ, nemyslím si, že nový preklad by tento opus vylepšil.
i keď sa to tvári ako fikcia, po malom pátraní viete hlavné postavy premenovať a dostanete tak kroniku povojnového Francúzska. ale faktografia by bola hádam zaujímavejšia.
nuda.
málokedy som taký ustatý po pokuse čítať knihu. aj preto som ju už odložil a iste sa k nej nevrátim, rovnako ako k autorke. nech si čnie, koľko chce. tragický a depresívny existencializmus nie je nič, čo by mi rozširovalo obzory.