Mandolína kapitána Corelliho
Louis De Bernières
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/318134/bmid_mandolina-kapitana-corelliho-U1t-318134.jpg
5
574
574
Na svojráznom Iónskom ostrove býva doktor Jannis, miestny lekár samouk, so svojou na tie časy nekonvenčne vychovanou dcérou Pelagiou. Je obdobie druhej svetovej vojny a na ostrov prídu talianski okupanti. Toto dianie zasahuje najmä Pelagiu. Zamiluje sa do talianskeho okupanta, dôstojníka a hudobníka, ktorý býva v ich dome, kapitána Antonia Corelliho.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2006 , Slovart (SK)Originální název:
Captain Corelli's Mandolin, 1994
více info...
Přidat komentář
Je velmi záslužné od autora, že nám zprostředkoval kousek historie zemí, které kdysi vytvořily základy evropské kultury. Jenomže slovo "kultura" se nějak neslučuje s tím, co se mezi Řeckem a Itálii dělo v průběhu druhé světové. Mussolini, který se vzhlídnul v Hitlerovi, spěchal také uzurpovat. Vybral si Řecko, ale narazil a německá armáda musela vypomoct. Když nakonec Itálie před spojenci kapitulovala, část italské armády, která zůstala v Řecku, byla rozkazem Hitlera zabita. Podle nich nešlo o válečné zajatce, ale o zrádce : tisíce italských vojáků bylo odzbrojeno a postříleno a nikdo jim nepomohl.
Knížka není jenom o válce Italů v Řecku, ale i o válce dobra a zla v člověku, kde národnost není rozhodující. Antonio Corelli válčit v principu nechtěl, chtěl rozdávat hudbu a užívat života, ale patřil k okupační armádě. Každá z hlavních postav románu prochází určitým vývojem, zaujímá osobnější postoj k válce a k situaci, do které se dostala a ze které za války není úniku. Mandolína nepomohla, možná kdyby tisíc klarinetů...
Podle některých historiků válka v Řecku rozhodla o výsledku války celé, zapříčinila totiž několikaměsíční skluz v plánovaném vpádu německé armády do SSSR, boje o Moskvu pak probíhaly i v krutých zimních měsících a následný vývoj nebyl už pro Němce příznivý, i když do konce bylo ještě daleko...
Fašismus i komunismus jsou zrůdné ideologie. Knížka má hloubku, nutí k zamyšlení, dává “pocit” Řecka. Ale co je mně to platné, když první půlka se skoro nedala číst (přesněji mně se nedala číst), vytrvala jsem jen proto, že čtenáři viz níže ujišťovali, že později to bude lepší. Druhá polovina je poutavější. Konec tak trochu přitažený za vlasy. O občanské válce v Řecku si budu muset přečíst víc.
Tahle knížka mě štvala tím, jak jeden čas z ní byli všichni odvařený. Brala jsem to za milostnou červenou knihovnu a film s Cagem, který jsem taky neviděla, mou nechuť nějak utvrdil. Navíc já ten jih nějak nemusím no. Prostě nic pro mě. Pak se ke mě dostala nejnovější kniha od Bernierse a strašně mě bavila tím stylem. Obyčejný vyprávění, popisy, často dost cynickej humor, nečekaný jen tak mimochodem zvraty...čte se to prostě samo. Tak jsem dala šanci i tomuhle a nezklamalo to. Nebyla to úplná bomba, ten člověk prostě umí psát a zaujmout. Jen tu zabitou Psipsinu mu neodpustím teda.
Úžasná knížka, která je stejně tak veselá a komická, jako smutná a tragická. Je třeba se prokousat přes začátek, který mi připadal dost náročný vzhledem k velkému počtu postav, spletitosti historických událostí atd. Často jsem se dobře bavila, některé vtípky doktora a jeho dcery na adresu kapitána byly opravdu dobré. Ve druhé půlce naopak převládaly spíš ty negativní emoce. Často si na děj knihy vzpomenu a přemýšlím, kolik takových Pelagií a Antoniů za války bylo.
P.S. Stejnojmenný film má s knihou bohužel jen pramálo společného.
První čtvrtina příběhu je taková poměrně nezáživná. Chvíli trvá, než si zvyknete na politiku, lidi, prostředí, způsob myšlení a takovou pomalost zpočátku poklidného života.
Slunce svítí, olivy rostou, šneci se líně plazí. Na cestě kuna, co jí děvče považuje za zvláštní kočičku (odteď pro mě budou všechny kočičky zvláštní :)). Doktor a jeho dcera.
Pak:
Na obzoru okupanti… změna perspektivy. Hromada cizích lidí, strach, pak zase ne.
Náklaďák s děvkami, přátelství.
„Tady byl táta za války.“
Později zákaz vycházení, nedostatek jídla, šnečí polévka (z popisu mi bylo blbě, holt neznám hlad), vystouplé kosti a vlasy prokvetlé šedinami, časem.
Kněz s vidinou konce. Ohně a puch spálených kostí.
Rodiny, které dostanou prach, jenž spíš jejich blízkým nepatří... ironie, prachu byly celé náklaďáky, dal se rozdávat spíš než chleba.
Anděl na padáku, přestože pozorovatel význam druhého slova nezná.
První čtvrtinu vydržte, pak to vážně stojí za to. Několikrát jsem se i rozesmála, jak se mnohdy absurdní situace, vtipné momenty, nebo jejich kombinace, vynořovaly z útrob autorovy představivosti.
Potěšilo mě také, že nejde vyloženě o nějakou prvoplánovou romanťárnu. Na mě celek působil spíš opravdově, než naivně ve stylu "holka se zamiluje do vojáčka, ale ten musí jít."
Asi takhle:
Když si prohlížíte staré černobílé fotky, co vidíte?
Šedo-černé rozesmáté/vážné/zasněné... obličeje, zastavené v okamžiku, kdy někdo zmáčkl spoušť. Lidé na nich budou už napořád strnulí a stejní. Mám jich plnou krabici a polovinu lidí na nich ani neznám. A co víc, už mi nikdy nikdo neřekne, kdo ti lidé byli. A o tom, že byli skuteční, mám důkaz – koukám na něj. Přesně takhle působí tento příběh. Jako Pelagiino album a její pohnutí, když ho po x letech znovu prohlížela a vybavila si vzpomínky související s jednotlivými fotkami.
Ale zkuste si představit, že byste dokázali sledovat další vteřiny poté, co vznikl snímek:
- krok stranou
- někomu vítr načechrá vlasy
- moře vyplivne dvě, tři vlny, zmizí stopy v písku, nad hlavami lidí přeletí racek
- nádech, úder srdce a slunce hřeje
- člověk, který byl předtím v záběhu, uskočí. Stisknout spoušť o vteřinu později, měl by šanci, že se na něj za x desetiletí zapomene.
- kočka odskočí z vyhřátého kamene a vrhne svůj stín o půl metru dál
Ale to my už nevidíme. Není to smutné?
A představte si, že těm, co mají nějakou představivost, tohle vrtá hlavou. Stará místa, mrtví lidé, fiktivní světy a neskutečné příběhy, které se klidně mohly stát, protože někdo zmáčkl spoušť o vteřinu dřív.
Foťáku, pušky? Není to jedno. Oboje zastavuje čas.
Film je krásný, ale sladký. Kniha mě fakt dostala. Není to žádná milostná slátanina. Opravdu úžasné počtení.
Velmi čtivá kniha, až na poněkud zdlouhavý začátek. Kdysi jsem viděla její filmové zpracování, ale už jsem si nepamatovala detaily ani závěr příběhu. Těším se, až si film znovu pustím a porovnám ho s knihou.
Kniha se nečetla úplně snadno, ale okouzlily mě popisy malého řeckého ostrava, jeho svérázných obyvatel a jejich někdy banálních a někdy dramatických příhod. Přesto že jde o knihu, v které hraje důležitou roli láska, rozhodně nejde o červenou knihovnu. Bylo pro mě zajímavé se dozvedět, jak válka postupně ovlivnila a nakonec výrazně změnila život i na zapadlém řeckém ostrůvku.
Člověk by řekl, že o druhé světové válce už nemůže být napsáno nic nového, ale tenhle příběh mě upřímně dostal. Pravda - kniha má pomalejší rozjezd, ale vyplatí se překousnout ty pasáže, v nichž se zdánlivě nic neděje a dočkat se příjezdu Antonia Corelliho. Moc pěkně napsané!
Přiznám se, že na začátku mě absence kapitána Corelliho trochu štvala, ale po dočtení se ukázalo, že právě ten úvod byl nejlepší. Na rozdíl od filmu knížka na lovestory válkou rozdělených milenců nestojí, v tomhle případě jde o skvěle vykreslený obraz malého řeckého ostrůvku, skládačku drobných příběhů „obyčejných“ lidí. Drsné i poetické.
Jak již bylo uvedeno - pomalý rozjezd, je třeba vytrvat.
Celkově kniha plná emocí, smutku, radosti i vtipu.
Navíc bonus v podobě řeckých reálií a historie.
Doporučuji i audioknihu ve skvělém podání L. Mrkvičky :-)))
Pokud něco napíšu (a to se může snadno stát), tak to bude vypadat nějak takhle - Mandolína se mi totiž trefuje přesně do vkusu, jako se papakis trefoval do kapitána. Například mě oslovuje krásným humorem, který zprostředkovává především doktor svým obratným a někdy ostrým jazykem, a vytváří tak jednu stranu knihy - tu s jasnou oblohou a teplým mořem. Nad stranou druhou jsou ovšem mračna a krutý mráz a ukazuje tragickou kapitolu řecko-italské historie, která se u nás příliš neotevírá. Mnohem více se učí o občasné válce ve Španělsku, přitom ta řecká o mnoho "menší" nebyla.
Mandolína perfektně balancuje na hraně tragikomedie, takže nepůsobí jako fraška, ani není příliš přecitlivělá. Zásluhu na tom mají skvělé a uvěřitelné postavy, od kapitána až po psipsinu a několikero dějových linií, lišících se svým stylem. Příběh je silný jak polední kefalonské slunce a dokáže jak zahřát, tak bolestivě popálit. Všechno to pak doplňuje pár paprsků absurdna. Překlad je skvělý a líbí se mi ponechání mnoha výrazů v původním znění, se slovníkem na konci, což mi přijde vždy lepší, než nějaký násilný překlad za každou cenu.
Můžu doporučit každému, kdo si rád popláče s úsměvem na rtech, nebo se usmívá s pláčem na očích. Také doporučuji cestovním kancelářím, já bych jel hned.
Moc krásně napsáno, autor ukazuje tímto dílem, jak až krásná může literatura být, jak barvitě, zajímavě, geniálně lze slovem zachytit, "malovat" svět. Lidé jsou tam ve své dobrotě, prostotě moc milí a díky úžasným drobnůstkám, které může citlivě přidat je geniální spisovatel, je to všechno tak přirozeně malebné a také reálné, živé. Prostě umění je tohle. A aby toho nebylo málo, život několika generací a novodobá historie ostrova Kefalonie. A ještě láska, vztahy a statečné činy.
Moc příjemné čtení (pokud se to dá o knížce s válečnou tématikou říct). Válka v italském podání vypadá místy jako fraška, místy jako nesmyslná tragédie. Chvílemi se na ni dá zapomenout, ale nakonec dopadne i na řecké ostrovy. Co nebo koho nezvládají ničit nebo zabíjet Němci, hravě a se zápalem dorazí šílení řečtí komunisti. Je to příjemně vtipná, ale taky smutná knížka se silnými ženami.
Opět přečteno v rámci Čtenářské výzvy, v tomto případě zvoleného titulu nelituji. Krásný a místy dojemný (ale upřímně) román, do kterého jsem sice měla problém se začíst, nakonec jsem se ale nemohla odtrhnout. Trochu zdlouhavý a popisný úvod tu ovšem je opodstatněný, navodí atmosféru a seznámí čtenáře s místem a postavami. Pak se objeví kapitán Corelli a příběh dostává spád i vtip. Poslední část mi pak připadala trochu jako jiná kniha. Množství událostí, velké časové období,... Osudy se ale nakonec hezky uzavírají a vysvětlují, ačkoli místo pro domýšlení konce příběhu zůstává.
Trvalo dlouho než jsem knihu dočetla, ale stálo to za to. Kromě toho, že se mi potvrdilo, jak je válka odporná věc a že lidé k sobě umí být neuvěřitelně krutí, ale i laskaví, doplnila jsem si znalosti o historii Řecka (hlavně z Wikipedie, ale to se taky počítá, ne?)
Kdysi jsem viděla film, ale už jsem si ani nepamatovala jak skončil, takže to vlastně bylo, jako bych se s příběhem setkala poprvé. První polovina knihy pro mě byla obtížně překousatelná. Na jednu stranu oceňuji, jak krásně popisně dokáže autor přiblížit krajinu, atmosféru doby, dějinné události nebo osobnosti. Na druhou stranu ale té popisnosti bylo v této knize na mě příliš.
Druhá polovina už měla spád, konec knihy přeskakoval desetiletí jako Železník překážky na závodišti. Nemít knihu ve Výzvě na 2019, abych ji asi během první poloviny odložila. Ale teď už vím, že by to byla škoda.
Krásným jazykem napsaná kniha. Plno myšlenek, řecké slunce a dlouho to působí jakoby žádná válka ani nebyla. A pak vtrhne do života hlavních hrdinů a je to síla. A je ironické, že ty nejhorší věci se dějí ke konci války a po ní.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno ostrovy Řecko války hudební nástroje romance otcové a dcery
Autorovy další knížky
| 2002 |  Mandolína kapitána Corelliho |
| 2005 | Ptáci bez křídel |
| 2001 | Válka o zadnici Dona Emmanuela |
| 2002 | Seňor Vivo a drogový baron |
| 2004 | Nezvladatelné dítko kardinála Guzmána |
Filmová verze knihy mě doteď míjela, takže jsem neměla konkrétní očekávání. A co jsem dostala? Nahlédnutí do zpočátku idylického života řeckého ostrova, kdy zkrátka pocítíte zoufalou touhu sbalit kufry a jít si válet šunky k moři. Obzvlášť, když čtete v zimě. :D Na druhé straně seznámení s kapitolou nejčernější novodobé historie Evropy, která mně osobně nebyla tak známá.
Kniha jako taková byla zábavná, většinou se četla dobře. Oceňuji vyprávění částí příběhu z pohledu různých osob, prokousat se však politickými bylo náročnější a trochu nezáživné. Válečné kapitoly mě velmi zaujaly. Vztah Pelagie a Corelliho byl spíše milý, v jiných knihách jsem zažila mnohem větší jiskření, než u nich. Více mě bolel Carlův život. Myslím si, že u něj byla nakonec i nejvíce rozvinuta jeho psychologie, přestože nešlo o úplně hlavní postavu. Závěr byl na můj vkus zbytečně zdlouhavý a upřímně, nemám ráda konce typu "Já myslel".