Mandolína kapitána Corelliho
Louis De Bernières
Na svojráznom Iónskom ostrove býva doktor Jannis, miestny lekár samouk, so svojou na tie časy nekonvenčne vychovanou dcérou Pelagiou. Je obdobie druhej svetovej vojny a na ostrov prídu talianski okupanti. Toto dianie zasahuje najmä Pelagiu. Zamiluje sa do talianskeho okupanta, dôstojníka a hudobníka, ktorý býva v ich dome, kapitána Antonia Corelliho.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2006 , Slovart (SK)Originální název:
Captain Corelli's Mandolin, 1994
více info...
Přidat komentář
"Samozvané nadřazené rasy, zpité Darwinovým učením a nacionalistickou propagandou, zmámené eugenikou a svedené mýtem, již promazávaly kolečka vražedných strojů, které se brzy vrhnou na svět, už tak do morku kostí unavený nekonečnou pitomostí a opovrženíhodnou nadutostí." (str.27-28)
Je fascinující, jak se věci dějí stále dokola, snad jen jména vůdců se mění. A stejně tak se opakuje onen syndrom vařené žáby. Lidé tak dlouho nevěří, že může dojít k nejhoršímu, až již není cesty zpět a jsou donuceni projít přes peklo války a krvavých událostí.
Tahle kniha měla u mne poněkud pohnutý osud. V jistém období jsem hltal téměř každou knihu autora, jihoamerická trilogie mě nadchla a "Ptáci bez křídel" je pro mě osobně vrchol jeho tvorby. A nějak jsem kapitána Corelliho odkládal, až jsem jej definitivně odložil poté, co jsem viděl film. Už je to docela dost let a já , díky letošní výzvě, knihu vytáhl a přečetl. Film už jsem pozapomněl, což bylo dobře, jen mi stále před očima naskakoval ten Cageův psí výraz.
Nicméně kniha je skvělá, při jejím čtení si člověk uvědomí absurdnost válečného běsnění hodně intenzivně. Typický Bernières. Ptáci bez křídel jsou v mém hodnocení o něco výše, nicméně i zde volím plný počet.
Krásný příběh zakazane lásky z doby druhé světové války..některé pasáže byly tedy těžší na cteni, ale na druhou stranu jsem se u knihy i zasmala.Vrele doporučuji
Začátek mne příliš nenadchl, skoro jsem zvažovala, že knihu odložím, ale aniž jsem přesně postřehla kdy, ocitla jsem se docela vtažena v prostědí i ději. Plasticky popsaná krajina, postavy prokreslené v detailech a zachycené s lidskými nedostatky a drobnými zlozvyky, ostře kontrastující zlomy v ději, romantika na pozadí brutality a válečných hrůz, to všechno vytvořilo nádherný koncert pro mandolinu a řeckou duši.
Takhle psát, tak to je sen.
Měla bych se zajímat o další oceněné knihy Britského společenství, jestli tuto úžasnou knihu něco překoná. Řekla bych, že možná další od téhož autora.
Dvě noci jsem dumala nad vyznáním, všechny se mi zdály nevhodné z důvodu obsahu. Jak můžu napsat něco v čem by byl pocit mimořádné ušlechtilosti, když se tu i brutálně válčí.
Mám dojem, že nic tak přesvědčivě obsažného, jako je tento dokonale vygravírovaný životní příběh, jsem zatím neposlouchala, ( v tomto případě jde o audioknihu, mistrně načtenou od L. Mrkvičky 5*), a to mám toho už hezkou řádku přečtenou.
Skutečnost v neskutečně bohatém vyobrazení s detaily, co rve city na cáry a zas poté z jejich kousků tvoří ornament. Je zde vše, co tato doba mohla pro drama nabídnout, i tu sílu a moc Řeckých božstev.
Citace: Po válečném pustošení; "Zemětřesení..město v plamenech...,rozběsněné výkřiky kněze... On ovšem božstvo nezapřísahal, aby ustalo, on mu lál, chrlil všechna zapovězená slova ..."To jsem tě dost nemiloval ? Ty nevděčnej smrade, ty ďáblovo lejno"... Hluboké zadunění mu bylo odpovědí.... kakofonie hřmotu, nahodilé zvonění zvonů, vzdouvající se země.... rozrušený gigant."
Asi bych neměla odvahu zhlédnout film, aby se mi zážitek nenarušil. Za to četbu hodnotím na * z drahokamů.
Doporučuji.
Začátek knihy mi dal trochu zabrat, spousta politikaření a cizích výrazů (které se dají ale dohledat ve slovníčku). Jakmile ale do Kefallénie připutuje kapitán Corelli, tak potom je to paráda. Krásný příběh o lásce, síle přátelství, rodinných poutech, ale i zrůdnosti války a jejích následků. Pelagia, její otec Jannis a kapitán jsou skvělými hlavními hrdiny, ale mým největším hrdinou byl Carlo.
Je mi líto - odkládám. Táhlý děj, politika,italské výrazy, které se musí hledat v rejstříku.
Na túto knihu som sa tešila, ale mala som problém ju dočítať. Prvých 130 strán bolo pre mňa utrpením, potom sa dej rozbehol a ako tak som sa začítala. Posledných 100 strán som mala opäť problém a myslela som, že knihu odložím. V knihe sa nachádzajú zdĺhavé opisy, ktoré keby boli skrátené, knižka by sa čítala ľahšie.
Opět jeden z příběhů z nekonečné čekačky na mém seznamu "musíš přečíst!" ... až prostě jednoho dne zasáhla vyšší papírová moc a moc hezky mi přihrála tohle vyprávění na noční stolek ;) dobře, v začátku jsem si trochu zaplavala... historie... politika... záložka mi z toho šla kolem... pak zaklepe kapitán a je to samé hihi a haha... ano, příjemné čtení... proč ne... ALE... pak vyrazí dveře válka, která se neptá a s nikým nemá slitování... s nikým, chápete to?
Mělo to být přeci příjemné čtení... hihi a haha... a vy i v těch nejvypjatějších chvílích okusujíc záložku očekáváte ten lepší scénář... pak padne výstřel a vám se zastaví srdce... bez pardonu... vracíte se zpět třikrát a hledáte něco, co vám uniklo... takhle přeci ne... takhle to nemohlo být... sakra, sakra, sakra... a už se vezete... s úzkostí obracíte stránky... ožmoulanou záložku měníte za novou... za další... a za další...
Až se s duší na jazyku doplazíte k posledním stránkám... ehm... se kterýma jsem měla malounko problém, ale což... i tak jsem z toho příběhu vylezla celá ožmoulaná a pomuchlaná...
Nakonec musím napsat-moc hezká a výjimečná kniha. Zpočátku mi to přišlo jako nekonečná limonáda: dva milující se lidé, blížící se svatba, idylka na ostrově, rozvleklé popisy, lehce vtipné příhody a dialogy. Říkám si, ti Ptáci bez křídel byly jednoznačně lepší. Ale pak se do děje najednou přimotala válka a dostalo to nevídaný spád, děj byl najednou plný zvratů. Snad poprvé za život se mi stalo, že jsem se bála číst dál, a to když se blížila poprava italských vojáků-podobně jako když v kině zavřete oči před nějakou nechutnou scénou. Ty postavy mi prostě tak přirostly k srdci, že jsem o tom nechtěla číst. Opět musím zmínit perfektní práci překladatele, který má opravdu lví podíl na výsledném dojmu.
Nemohla jsem se začíst, nemohla jsem se začíst, nemohla jsem se začíst... asi to na mě bylo moc utahané, nevím. Bohužel pouze tři hvězdičky.
Vřele děkuji uživatelce Kachora a S. Kingovi za vysvětlení proč jsem románová a nikoli povídková :o)
Miluji vytvořit si s knihou vztah!! A tuto se mi tolik nechce opouštět!
Velice blízký je mi Carl. Jakoby stěžejní postava románu. Tolik jsem se na počátku bála, jak se autor vypořádá s jeho orientací. Zvládl to s taktem, jemností a láskou.
Chtěla bych mít ve své rodině doktora Jannise pro jeho zemitou moudrost a přímočarost, Lemoni, která je světélkem příběhu, Antonia, kterého bych obdivovala? Pelagii bych chtěla za sestru.
Autor je mágem v popisu lidskosti a odsouzení tragiky války a jejích následků.
Rámec historických souvislostí je jasným bonusem.
"Myslíme, že city a vztahy jsou středobod vesmíru a tím, kvůli čemu slunce ráno vychází" píše Kachora. A ono ANO. Myslím si já.
Zároveň však nám asi život také musí nakonec ukázat, jak jsme nicotní a titěrní v knize lidstva. Jinak bychom si sami sobě přerostli přes hlavu jak Hitler, Mussolini a další!
Louis de Berniéres je velice lidsky vyzrálý autor s jemným humorem.
* Samozvaně nadřazené páry, zpité Darwinovým učením a nacionalistickou propagandou již promazávají kolečka vražedných strojů, které se brzy vrhnou na svět už tak do morku kostí unavený nekonečnou pitomostí a opovrženíhodnou nadutostí.
* Už to tak na světě chodí, že čest rodiny se odvozuje od chování ženy.
* Pokud někdo a zvlášť jeho dcera, vypadala tak panensky a sladce, jistě někde tropila neplechu a vyváděla darebnosti.
* Aby ženská dosáhla svého musí buďto plakat, sekýrovat nebo trucovat. Musí se obrnit trpělivostí a dělat to celá léta, protože je pouze postradatelným majetkem mužů a s těmi lze stejně jako s balvany, pohnout až po velmi dlouhé době.
A závěrečné provázání nacismu s komunismem? Nikdy nekončící varování jak snadno se sebestřednost a sebeláska stává zlem, které se snadno šíří a obětuje lidskost, aby zkusilo znovu porazit lásku a pravdivost člověka.
8/8
Nejsem románový člověk - jsem netrpělivá, všechno chci hned, hned vědět, hned si vzít, hned mít... Mandolína mi snad jako první kniha v životě ukázala, jaké to je, číst něco dlouhého, mnohovrstevnatého, muset se ke knize vracet a především chtít se k ní vracet, ačkoliv to stojí spoustu času. Nejtrefněji to vystihl zřejmě S. King, který napsal na přebalu jedné své knihy, že s románem si člověk utvoří vztah. Buduje ho, vrací se k němu, něco to stojí. To je to, proč jsem (a nejspíš z většiny budu dál) povídková, případně novelová. Ovšem právě na Mandolíně jsem si zakusila poprvé upřímnou radost z té "románové dřiny".
Milovala jsem snad všechny ty jednotlivé postavy. Jak byly vykreslené, do každé se dalo platonicky/přátelsky zamilovat. Interakce mě ale bavily spíš třeba mezi Pelagií a doktorem Jannisem, Corellim a Lemoni... z nějakého důvodu jsem ale nepropadla citu mezi Corellin a Pelagií. Na můj vkus bylo věnováno příliš málo prostoru, stránek tomu, jak se sbližovali, co spolu prožili... prostě jsem jim to moc nevěřila. Nicméně tyhle pocity jsem měla zhruba lehce za polovinu knihy. Pak jsem ji přestala brát jako lovestory, ale víc jako "kroniku Kefallénie a jejích lidí", a moje dojmy se změnily. Možná prostor věnovaný těm dvěma byl záměrem, a ne opomenutím, že "ženský chtěj ať láska kolem stříká". Možná měl ukázat, že si myslíme, že naše city a vztahy jsou středobod vesmíru, že jsou tím, kvůli čemu ráno slunce vychází a ono vůbec. Život nám umí krásně ukázat, jak jsme nicotní a z našeho pohledu zásadní příběhy jsou jen titěrnými poznámkami pod čarou v knize lidstva, přírody, Země...
Oceňuji velmi milý konec bez patosu.
* Kdybych jenom žil svůj život u vědomí smrti, všechno mohlo být jinak.
*Provinilec si přeje pouze jedno - aby mu ostatní rozuměli, protože pokud mu rozumějí, aspoň zdánlivě mu odpustili.
* Proč nosí Italové kníry? Aby měli nějakou památku na své matky.
* Láska je přechodné šílenství, vybuchne jako sopka a potom opadne. A když opadne, musíš se rozhodnout. Musíš zjistit, zdali se vaše kořeny propletly takovým způsobem, že váš rozchod není vůbec myslitelný. ... Ale někdy korunní plátky opadnou a ty zjistíš, že kořeny nesrostly.
* Nikdy se člověk víc neodhalí, než když je nemocný nebo zraněný. Tehdy se projeví jeho kvality.
* Když odejdou lidé, které jste milovali, musíte žít za ně. Dívejte se na svět jakoby jejich očima. Vzpomínejte, co říkávali, a říkejte to sám.
* Zahrada, v níž sedíš,
nepotřebuje květy.
Vždyť květ jsi ty
a jen hlupák nebo slepec
to nevidí.
Úchvatny a monumentální protivalecny román, velmi citlivě a láskyplně popsané naše lidickovstvi se všemi starostmi a láskami a potřebami, odsouzení stupidního zla, jež sice dokáže slavit úspěchy, ale když narazí na lásku a přátelství, je poraženo. Pro mne obrovský literární zážitek s mrkrahujcem naprosto souhlasím
No, tak tohle jsem opravdu prožíval. Politické a popisné části, byly pro mně naopak osvěžující a dosti zajímavé, oproti vztahu ústřední dvojice. Janis výbornej. Mandrase jsem měl rád a přišlo mi, že si s ním autor zahrává, jen kvůli výměně pozice. A dost se na něm tedy vyřádil. Nejcharismatičtější postava, pak pro mě byl Carl, který trpěl na všech frontách a ustál to, až do konce. Nicméně v té "druhé části" příběhu, už mě začal zajímat i osud těch dvou a byl jsem napnutý, jak struna na ..ehm.. prostě jsem trpěl za Pelagii a nemohl jsem pochopit proč může být někdo takový idiot, ale po krátkém zvážení, mi došlo, že vlastně může. Ten příběh má v sobě tolik ode všeho, že je to až neuvěřitelné. Přesto všechno si myslím, že kniha mohla být kratší. To je má jediná výtka.
Na knihu jsem se velmi těšila, bohužel jsem trochu zklamaná. Film jsem viděla už dávno a naprosto mě uchvátil. Ale do knihy jsem se nemohla začíst. Asi poprvé lituji, že jsem nečetla knihu před filmem. První polovina mě nebavila, dlouhé nudné pasáže, teprve v druhé polovině se příběh začal rozvíjet uceleně. Jistě, je dobře napsaný, skvěle přeložený, obsahuje spoustu zajímavých informací, které se v dějepise neučí a o kterých jsem neměla ani zdání. Mě to ale opravdu moc nebavilo a také jsem knihu četla nekonečně dlouho.
Nádherná kniha, ze které je vám místy pořádně špatně. Je to jako na houpačce - chvíli si užíváte výšin krásy a humoru a o pár stránek spadnete do bezedných hlubin zmaru a beznaděje. Málokterý autor umí tak skvěle namíchat komediální i tragické prvky, prostřídat styly v jednotlivých kapitolách podle situace a ústřední postavy a do toho zakomponovat faktické události tak, že si je budete pamatovat mnohem lépe než ze školy. Jen ten závěr mne trochu zklamal - prostě se mu nedalo moc věřit.
Nejdříve jsem viděla film a nevím, jestli je to dobře nebo ne. Kniha a film v začátku souhlasí, ačkoliv ve filmu není tolik "politikaření" (pro neznalého nudné a nejasné) a lépe se člověk zorientuje v kdo-co-proč. Překvapilo mě, jak moc se liší závěr a přiznám se, že jsem ho proplakala.
Co je ale nutné vyzdvihnout, tak jazykovou dokonalost a PERFEKTNÍ PŘEKLAD Viktora Janiše. Souhra jak autorových, tak překladatelových nadprůměrných jazykových schopností zajistily čtenářský požitek! Kniha pro "gurmány".
Čtení téhle knihy jsem odkládala už dlouho.Vlastně jsem si jí naplánovala do letošní Výzvy - Žánr,který běžně nečtete.Válečné a love-story - to jsou přesně témata,při jejichž avizu knihu ani neotevírám.Ale v tomhle případě by to byla skoro urážka.Krásný,místy dojemný,laskavý příběh Pelagie a jejích blízkých,někdy bohužel i velice krutý mě chytil za srdce a na večery se čtením jsem se začla těšit.Jen některé pasáže - nazvala bych je politické - trochu nudily.I tak se k Mandolíně budu vracet - a film si radši nepustím,alespoň ne v dohledné době.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno ostrovy Řecko války hudební nástroje romance otcové a dcery
Autorovy další knížky
2002 | Mandolína kapitána Corelliho |
2005 | Ptáci bez křídel |
2001 | Válka o zadnici Dona Emmanuela |
2002 | Seňor Vivo a drogový baron |
2004 | Nezvladatelné dítko kardinála Guzmána |
Na knihu jsem se dlouho chystala a po zveřejnění témat Čtenářské výzvy 2019 jsem měla důvod po ni konečně sáhnout a ihned jsem věděla, kam ji použiji.
I přes příběh a styl psaní, který tu komentovat nechci, jelikož je o tom napsáno vše v komentářích pode mnou, jsem se nakonec rozhodla jsem pro tři hvězdy:
Za prvé jsem od knihy dle ohlasů čekala asi trochu více (možná je to dáno i tím, že před tím jsem dočetla Vyhnání Gerty Schnirch, které mě naprosto dostalo).
Zadruhé některé pasáže mne bavily méně a mnohdy to nebylo lehké čtení, které ještě ztížilo husté a drobné písmo.
Zatřetí, v závislosti na vydání (husté, malé písmo) se mi kniha četla špatně, pomalu a tím příběh postupně ztrácel na intenzitě. Mít jiné vydání, více rozvolněné, tak pravděpodobně hodnotím lépe.
(Hodnoceno vydání z r. 2000, ISBN 80-7257-208-3)