Manuál pro uklízečky
Lucia Berlin
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/399198/bmid_manual-pro-uklizecky-lmE-399198.jpg
4
218
218
Jak se vyjádřil jeden z jejích kolegů spisovatelů, Lucia Berlinová (1936–2004) je „nejutajovanějším americkým pokladem“ v rámci povídkového žánru. Její tvorba se hlásí k odkazu A. P. Čechova a Raymonda Carvera a jistě se trefí do vkusu také fanouškům Alice Munroové a Annie Proulxové. Soubor nazvaný Manuál pro uklízečky je výběrem toho nejlepšího z díla této legendární povídkářky. Autorka se svou typickou směsicí humoru a melancholie přetváří všednodennost v nepravděpodobnou krásu, objevuje půvab v jídelnách a veřejných prádelnách amerického Jihozápadu, v domovech severokalifornské společenské smetánky a v titulní povídce například také v perspektivě osamělé uklízečky v jídelně jednoho hotelu v Mexico City. Berlinová píše o rodině, lásce a práci stylem, který je přímočarý, prostý a soucitný. Ženy z autorčiných povídek jsou sice ztracené, ale také silné, chytré a neobyčejně opravdové. Berlinová se vyznačuje brutální upřímností, empatií a humorem – inspiraci čerpala z vlastního života poznamenaného mimo jiné střídáním zaměstnání a alkoholismem.... celý text
Literatura světová Povídky Pro ženy
Vydáno: 2019 , ArgoOriginální název:
A Manual for Cleaning Women: Selected Stories, 1977
více info...
Přidat komentář
Vygooglujte si před čtením život autorky https://www.luciaberlin.com/ a spojte to s vědomím, že její povídky jsou autentické. Ano, seřazené sice bez ladu a skladu, občas syrové, často bez jakékoliv pointy, ale to kouzlo čtení nikterak nepokazí, ba naopak.
Nejsem úplným fanouškem povídek a je pravdou, že z počátku tomu knížka tak i přitakává. Ale pak povídky naberou takový zvláštní spád, vy začnete Luciu mít rádi a nechcete ji nechat odejít…pokud přesto váháte, okuste Přátelé a Mlčení...pěkné počtení!
Kniha, které si velice vážím pro její schopnost vystihnout poetickou, drsnou, hřejivou a zároveň pravdivou esenci života. S hodnocením bych šel rád podstatně výš, jelikož jsem něco podobného v životě nečetl, ale přeci jen musím zůstat na 3 hvězdičkách. Nejsem schopen přesně analyzovat proč. Ze začátku jsem byl z knihy nadšen, ale zhruba od její poloviny jsem necítil absolutně žádnou potřebu se do jejího světa vracet. Dočetl jsem ji tedy především proto, nakolik si ji vážím a nakolik si vážím Berlinové a její osobité a autobiografické výpovědi. Možná magičnost tohoto díla naplno ocením o pár let později, kdo ví... do té doby bude čekat na mé poličce. Určitě se k ní ještě někdy vrátím.
Nemůžu tuto knihu hodnotit kvůli otřesnému překladu (M. Knápkové). V češtině jsem přečetla tři povídky a divila jsem se, co je to za slátaninu. Věděla jsem ale, že spisovatelka je výborně hodnocená u nás i v zahraničí a vyhledala jsem si hlavní povídku v originále (https://www.shortstoryproject.com/story/a-manual-for-cleaning-women/). A ono je to fakt dobré! Půjčila jsem si tedy knihu v AJ a skvěle jsem si početla.
Lucia Berlin navazuje na odkaz Bukowského, deníkovou formou popisuje život nižší střední třídy v Americe, který si sama odžila. Věty jsou krátké a úderné, ale přesto dokáží navodit atmosféru. Ano, nevyhýbá se naturalismu a ‘drsnějším’ tématům (dávám do uvozovek, protože tento pojem je velmi relativní), nic neschovává. K událostem svého života se ale staví bez sebelítosti a s nezúčastněným humorem.
A teď k překladu: povídka Manuál pro uklízečky je napsaná tak, jak autorka a její okolí reálně mluví, s použitím jednoduchých hovorových vět. M. Knapková se s tím neuměla poprat a svým překladem zabila autenticitu dokonale. Do strojené řeči (,,…prsty jí přejížděly po stránce pomalu a bezhlučně…”, ,,po její pravici i levici se na chodníku tetelí odpadky a listí”,) tu a tam našroubuje něco, co asi sama považuje za slang (,,Heleď se, Maggie May, na tomhle světě nejni nic…”). Jinak v dialozích často není poznat, kdo na koho mluví a v překladu jsem dokonce našla věty a informace, které v originále vůbec nezazněly.
Radím všem, přečtěte si knihu v originále. Nebojte se, je to napsané jednoduchou angličtinou a budete mít úplně jiný čtenářský zážitek.
Miluji povídky a má očekávání byla příliš vysoká. Kniha je to bezesporu skvělá, autorka jde v některých povídkách až na dřeň, jinde ale jen klouže po povrchu. S některými povídkami jsem se setkala ve více povídkách. Celkově mi prostě v daném období kniha nesedla, což neznamená, že se k ní nevrátím. Kdyby to bylo možná, dala bych ji do - chci přečíst znovu.
Někdo tady nazval tuto knihu "oddechovou četbou". To není ani náhodou. Povídky čtu celkem nerada, ale tyhle byly vyjímečné, spíše jsem je četla jako sledování životního příběhu autorky a její rodiny. I když ne všechno je autobiografické. Některé povídky mne nezaujaly, ale více bylo těch, které jsem si přečetla dvakrát i vícekrát a přitom na internetu vyhledávala životopisné údaje a fotografie autorky. Bylo zde napsáno mnoho kvalitních recenzí této knihy, je tedy zbytečné psát cokoliv dalšího. Krásné, hodnotné čtení!
Z povídky Domů
“ Co dalšího mi uniklo? Co mi kdo chtěl říct a já to neslyšela? Jaká láska možná existovala a já o ní neměla ani tušení?
Takové otázky nemají význam. To, že jsem vydržela tak dlouho naživu, má jediný důvod - hážu minulost za hlavu. Zavírám dveře před zármutkem a lítostí a výčitkami svědomí. Kdybych je pustila dovnitř, kdybych si dopřála byť jen malinkou skulinku, prásk, dveře by se rozletěly srdce by mi roztrhaly na cucky poryvy bolesti oslepily by mě hanbou rozbíjela bych hrnky a láhve smetla všechny sklenice roztřískala okna potácela se po rozsypaném cukru a rozbitém skle nechávala za sebou krvavé stopy k smrti vyděšená a zalykající se až bych se nakonec naposledy otřásla z hrdla by se vydral poslední vzlyk a zase bych ty těžké dveře zabouchla. A jako už tolikrát bych začala dávat do kupy tu spoušť.
Možná že to není zas tak nebezpečné, když minulost pustíte dovnitř se slovy:“Co kdyby?“ Co kdybych si s Paulem promluvila, než se sbalil a odešel? Co kdybych poprosila o pomoc? Co kdybych se vdala za H.?
Jak tu tak sedím a dívám se z okna na strom, na kterém teď nejsou ani listy ani vrány, odpovědi na každé z těch „co kdyby“ jsou zvláštně uklidňující. Nemohlo k nim dojít, k tomuhle co kdyby ani k tamtomu co kdyby. Všechno dobré i zlé co se mi v životě přihodilo, bylo předvídatelné a nevyhnutelné, obzvláště ona rozhodnutí a kroky,kvůli kterým jsem teď dočista sama. „
Když někdo autobiograficky ale nevtíravě, chmurně ale nikoliv pesimisticky, s odkazy na Čechova a přitom nechytrolínsky, dokáže vystihnout chaotický život v Americe (a ne pouze v USA), může z toho být velká věc.
Má skepse vůči autobiografickým dílům zřejmě vyprchala. Napomáhá tomu i to, že Berlinová využívá více vyprávěcích poloh i jmen, a vlastně se nikdy necítíte přesyceni vypravěčkou. Ta je totiž především výbornou pozorovatelkou a dokáže přímo a autenticky zobrazit jak americké prostředí, tak stručně načrtnout zajímavé postavičky (zchřadlé alkoholiky, budoucí geology, lékaře), které se rozvíjí až v ději. A bez servítek líčí vše („Dětská postýlka, nepoužitá – dítě zemřelo“), v čem mi trochu připomíná např. O'Connorovou.
Čím vším si musela Berlinová projít, je šílené. Neskutečný sociální kapitál této ženy. Divoký život plný chaosu, zvratů a ztrát. A přesto to tragicky nevyznívá. Páč, jak sama autorka explicitně zmiňuje, se neohlíží na minulost (to se jí řekne, že).
Tím, že jsou povídky rozloženy nechronologicky, tak to nelze vnímat jako autobiografii. Osobně jsem spíš vnímal každou povídku zvlášť než jako celek – a v tomto případě myslím, že je to na místě.
V hlavě mi bude rezonovat zejména obraz dědy, zubaře s vlastnoručně vytrhanými zuby, dále povídka Perspektiva, značně se lišící od zbytku, a v neposlední řadě ostře vypointovaná povídka Melina. Ale slabý kus tam není a rozsahem mi povídky vyhovují (od jedné do dvaceti stran, průměrně tak deset).
Bezvadný překlad, který dokázal rozlišit různá prostředí, stejně tak výborně sumarizující doslov.
Jedna z nejlepších amerických knih, které se mi dostaly do rukou (a to říká osoba, které se USA příčí skoro ve všech ohledech). Šmitec.
Policie její auto nechala stát na ulici. Jedna velká promáčklina, rozbité zrcátko. Carlotta zamířila do parku Redwood. Zesílila rádio na plné pecky a seděla v dešti na promáčknuté kapotě. Pod ní se blýštil zlatý oaklandský mormonský chrám. Nad zálivem ležela mlha. Bylo příjemné být venku, poslouchat hudbu. Kouřila, plánovala, co bude příští týden probírat s žáky, sepisovat učební plány, seznam knih, které si bude muset vypůjčit z knihovny.
(s. 47)
„Pamatuješ na Chile, jak nám Rosa dávala do postele cihly?“
„Na to jsem úplně zapomněla!“
„Mám ti najít nějakou cihlu?“
„Kdepak, mi vida, už usínám.“
(s. 228)
Ne úplně můj šálek, i když hodně kvalitní styl psaní. Ale přesto kdo má rád povídkový styl, po této oddechovce může sáhnout
Knížka mě nadchla. Obvykle povídky nečtu, protože knihu mezi nimi odkládám a mám problémy se k ní vrátit. Tahle je ale spíš fragmentárním vyprávěním jednoho příběhu. Chytila mě a já chtěla vědět, co bude následovat.
Manuál pro uklízečky ukazuje syrový život plný překážek. Takový, který nám komplikují tragédie, nemoci i my sami. Ukazuje Ameriku obyčejných lidí, která je uvěřitelná, a proto i lákavá. Nikoho nehodnotí, nemoralizuje a nepovyšuje se. I když jsem nikdy nebyla v Americe, žiji v jiné době a alkoholismus je mi cizí, zdálo se mi to podobné mému životu. Prostě tím, že si na nic nehraje.
Soubor povídek že života, některé zábavné, některé méně. No nebyl to můj šálek kávy. Ja osobne už po takovéhle knize nesahnu.
Skvostné povídky. Plné různých vůní, chutí Mexika, Texasu, ale také podivuhodných lidiček, živočišné příběhy odehrávajcí se v prádelně, nemocnici, odvykačce, záchrance, snad v každé povídce je nějaký alkoholik. Až téměř na konci knihy mi došlo, jak se povídky spojují. Nenechte se zmást obálkou knihy, žádná selanka paniček u bazénu to není. Moc a moc doporučuji. Byla to krása.
Jestli se mi něco líbilo, pak autentičnost povídek. Berlinová si prošla nějaký zaměstnání, v nemocnici, uklízečka a jakmile něco jen nevymýšlíte ze svojí hlavy, ale zasazujete do rámce "vím, o čem mluvím, dělal jsem to x let", jde to hned cítit, alespoň teda pro mě (a já sám si na tom dost zakládám - tahle přímost ale není vždy nejšťastnější volbou pro život). Takže jo, slušné psaní, co neurazí, taková mozaika let, příběhů, situací, lidí, co poznala, ale za mě definitivně nic, co bych označil jako "must-read", nebo v tom našel cokoliv navíc a jsem rád, že jsem se nakonec rozhodl si to nekoupit, když to vyšlo.
Tahle kniha mě osobně příliš nezaujala. Jediné, kvůli čemu jsem vydržel dočíst, byl autorčina lehkost psaní. Jinak mi povídky přišly příliš expresívní a téměř bez děje.
Kniha je mozaikou života, ze které často čouhá ostrý střep. Mrzí mě, že autorka nezažila slávu již za života. Kdyby....
Poprvé jsem knihu odložila. První dvě povídky jsem četla v parku, nesoustředila se a přišly mi nudné. O knize jsem ale slyšela jen chvály a tak jsem tomu dala druhou šanci. A děsně mi to sedlo! Opakující se témata alkoholu, vztahů s matkou, samoty v zdánlivě obyčejných příbězích, detaily, drobnosti, lehce nenápadný humor. No já jsem z toho byla fakt nadšená! Úplně jsem měla pocit, že autorku znám, že mi to vypráví nějaká kamarádka. Hodně doporučuji.
Manuál pre upratovačky nie je len návodom pre život. Kolekcia poviedok je súborom príbehov z rôznych kútov duše autorky a spoločnosti, ktoré sú hlboko pretkané autobiografickými skúsenosťami spisovateľky. V poviedkach sa odzrkadľuje jej skúšané detstvo, alkoholizmus, závislosť na drogách, peripetie zamestnaní a partnerského života. Poviedky ako Môj jokej. El Tim, Carmen a Mlčanie sú výbornou ochutnávkou z celej knihy. Neoplatí sa celé dielo čítať na jeden dych. Je ako dobré jedlo. Skvele sa vychutnáva po kúskoch a na každý deň tri - štyri sústa bohato stačia. Po týždni je však čitateľ nasýtený a poskladá si obraz z kamienkov mozaiky. Ako celok je kniha päťhviezdičkový michelinský chod. Niekomu možno nebude chutiť avšak náročnejší čitateľ, ktorý nehľadá len priemernosť, si určite príde na svoje. Nie je to o ťahaní medových motúzov popod fúzy, ale vtrhne vás do reality, surovej, tragikomickej, jednoduchej a neprikrášlenej. Manuál zložitého života, písaný jednoduchými vetami, však určite odporúčam prečítať.
Kniha mě ze začátku překvapila. Je psaná osobitým stylem, který se jen tak nevidí. Zároveň je upřímný, surový i lidský. v povídkách se autorka věnuje rozpadlým či nefunkčním vztahům, závislostem, chudobě či nemoci a díky tomu vznikají velmi autentické části života různých lidí. Ať už lidmi smyšlených či skutečnými, s kterými se jistě autorka sama ve svém životě setkala. Co mě ale nejvíce oslovilo, čím byly povídky nejvíce nasycené, byla mexicko-americká atmosféra. Z povídek bylo neskutečně cítit jejich umístění, přišlo mi neskutečně reálné a pravdivé.
Skvělá kniha. Krátké, zčásti autobiografické, příběhy, zdánlivě nesouvisející, dohromady tvoří komplexní mozaiku života autorky, který byl plný strastí a těžkých situací. Autorka o nich však píše s lehkostí a vtipem. Obraz nižší střední vesty v Americe, nekvalifikovaných zaměstnání a dětské osamělosti.
Tak toto boli skvelé poviedky- autentické, pravdivé, súcitné a predsa tak reálne aj v roku 2020. Poviedky nemajú nejakú extrémnu poviedku, ako som zvyknutá u Anny Gavaldy alebo Alice Munro, ale tieto poviedky majú svoju silu v celistvosti. Kebyže prečítam jednu tak sa nič nedeje, ale prečítať si celý výber nám dáva ukážku jej života. Väčšina poviedok je autobiografických a my spolu s ňou prežívame jej rôznorodé práce, alkoholizmus, umieranie sestry, spomienky na ťaživú rodinnú minulosť a podobne. V poviedkach, napriek ťažkostiam, cítiť Luciin súcitný tón, nezaneviera na ľudstvo, vždy ide ďalej. Obdivuhodná formulácia, som zvedavá, ako by sa kniha čítala v origináli.
Štítky knihy
povídky americká literatura alkoholismus stěhování rozhlasové zpracování Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2019 |  Manuál pro uklízečky |
| 2019 | Vitaj doma |
| 2021 | Večer v raji |
Skvělá knížka. Dokonce jsem si ji po měsíci přečetl znovu. Nejsem moc na povídky, tak jsem neměl velká očekávání. Jde ale spíše o střípky života jedné ženy, které nejsou řazeny chronologicky. Autorky si prochází těžkým dětstvím, nezdary v manželství, závislostí na alkoholu, prací v různých profesích atd. Nevím, jak moc je to autobiografické, ale je z toho cítit opravdovost. Není to vypočítaný na efekt a je to výborně napsaný. I v těch smutných, těžkých chvílích se dá najít nějaké jiskra naděje a optimismu.