Manželské vraždění
Éric-Emmanuel Schmitt
Manžel Gilles se po nejasném úrazu hlavy a ztrátě paměti vrací z nemocnice, manželka Líza se mu snaží pomoci a připomíná jejich dosavadní společný život. Postupně vycházejí najevo překvapivé okolnosti a čtenář se zatajeným dechem sleduje měnící se Líziny výpovědi a stále nové a nové verze jejich minulosti. Mohou z toho s takovou tíhou prožitků vůbec vyváznout a žít spolu dál? Má v dnešní době manželství ještě smysl?... celý text
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 2005 , Albatros (ČR)Originální název:
Petits crimes conjugaux, 2003
více info...
Přidat komentář
'Když vidíte ženu a muže jít na radnici, ptejte se, který z těch dvou bude vrahem toho druhého.'
'Možná se můžeme rozejít, ale nemůžeme se jeden druhého zbavit.'
'Tvoje nepřítomnost mě bude pomalu mučit, ale nezabije mě. Zůstaň se mnou. Nechci jiného vraha.'
Kam se hrabe Edward Albee.
Manželské vraždění jsem viděla před pár lety v Divadle Na Jezerce, představení bylo úžasné, velmi reálné, prostě ze života. Kromě skvělých herců byla paráda sledovat i publikum - když řekla něco Nataša Burger, smály se všechny ženy. Když odpovídal Jaroslav Dušek, smáli se muži. Vřele doporučuji. Včera jsem sáhla i po knížce, je malá a útlá, přečetla jsem ji na jeden zátah. Moje smůla, že jsem věděla, jak to dopadne, ale i tak jsem si ji užila :-))
Musím říct, ze mě kniha velice překvapila tím, kolik se do tak malé knížky s krátkým dějem vejde emocí. Napsané s lehkostí, ale i odkazem pro čtenáře.
Ještě nejsem vdaná 15 let. Naštěstí. Pro mladé manžele je to drama poněkud depresivní, rozhodně ale ne nudné, spíš možná v něčem poučné a varující. Autorovi se nedá upřít, že ví, jak si se čtenářem pohrát, jak ho donutit sympatizovat a zase odsuzovat, aby to nakonec celé rozmetal a zase otočil o 180 °. Ta výstavba mě fakt bavila a knížku jsem přečetla na jeden zátah, ne protože 104 stran, ale protože jsem chtěla vědět, kam se Líza a Gilles posunou. A proto dávám nakonec přece jen 4*, i když mě trochu nudilo to věčné balení kufrů a odcházení a "hrdinové" mi místy připadali moc neživotní a papíroví (nebudu prozrazovat víc pro ty, kdo nečetli/neviděli).
Zde nabízím několik úryvků k zamyšlení:
GILLES: Je to hrůza, když se člověk musí spolehnout na druhé, aby se dozvěděl, kdo je. (s. 30)
LÍZA: Řekla bych, žem i zvracíte na auto. - GILLES: Promiňte. - LÍZA: To nic. Jen si poslužte. Stejně má takovou vyblitou barvu. Chtěla jsem něco originálnějšího. (s. 64)
GILLES: Jaký vy jste vlastně typ ženy? - LÍZA: Váš? (s. 65)
GILLES: Protože se chovás jako divák a jako soudce. Pořád od lásky něco čekáš. - LÍZA: Jistě. - GILLES: Jenže ono je to obráceně. Ona něco čeká od tebe. Ty chceš, aby ti láska dokázala, že existuje. Chybný výklad! To ty musíš dokazovat, že existuje! - LÍZA: Jak? - GILLES: Tím, že dáš důvěru. (s. 95)
+ Ještě mě zaujala Gillesova teorie o jistotě/nejistotě ve vztazích. Kupodivu v ní tvrdí, že člověk, který chce mít jistotu, se vrhá do stále nových dobrodružství, protože mají jasné hranice (začátek - střed - rozchod), kdežto u dlouhodobého vztahu je člověk vržen do nejistoty, protože neví, co může očekávat. Taková změna náhledu je po všech těch článcích a diskuzích o rutině a nudě v dlouhodobých vztazích (onadnes apod. :-)) docela osvěžující. Ačkolik "Osudem lásky je úpadek." (s. 85)
Jedním slovem - ÚŽASNÉ. Dialog o lásce i nenávisti, smutku i veselí, o muži a ženě. A jednom manželství. Absurdní i hluboké, humorné i smutné. Pro mě opravdu silný zážitek, který se mi ani nechce více rozepisovat. Plný počet a už rezervuji lístky do divadla.
Skvělá věc. Hodně pravdivá. Závěr je velmi silný. Přečetla jsem si hru dvakrát - jako nicnetušící čtenář a se znalostí pointy. A v obou případech se mi na konci chtělo brečet. Ach jo.
"Jaký vy jste vlastně typ muže?"
"Váš...?"
Lidské. Schmittovy knihy jsou hluboce lidské. V Manželském vraždění odkrývá spoustu z pocitů, které se patrně odehrávají v každé nejisté ženě a každém milujícím muži po několika letech společného manželství. Zároveň načrtává, jak tenká je linie mezi žitím "spolu" a žitím "vedle sebe" a jak fatální mohou být dopady nedostatečné či jen špatné komunikace. Nechybí ale ani další podnětné myšlenky, ať už o virtuální potřebě svobody, žárlivosti, pýše... vše protkáno jemným, něžným, inteligentním humorem.
"Co je to za mánii cpát do mě prášky, sotva se ve mně objeví kousek citu?"
:-)
Brilantní dialog dvou inteligentních, leč ve svých rolích ne zcela spokojených jedinců, jež jsou shodou okolností manželi.
Úchvatný dialog, který bych velmi ráda zhlédla na divadelních prknech. Ale stačí jen trochu představivosti a dobré imaginární obsazení a hra se stane nezapomenutelnou i při čtení, jelikož je skvělě vystavěná, má výborný spád a myšlenky, které snadno okouzlí a utkví v mysli.
Knihu jsem už jednou četla, leč ve mně nezanechala stopy, ani jsem si nebyla jistá, zda jsem ji četla či ne. Tak jsem si ji letmo připomněla, díky dialogům se čte dobře a rychle, ale určitě by téma knihy mnohem víc vyniklo na divadelních prknech. Jako kniha to není úplně ono.
Knihu jsem přečetla za jeden večer, je psána formou dialogů, dobře a rychle se čte. Téma se týká krátkodobé ztráty paměti a následného "testu manželky" a její představy o ideálním partnerovi. Pro mě průměrné, oddychové čtení.
Na malém prostoru zde vyniká genialita dialogů postav a otázky s knihou spojené - jako nový začátek, možnosti odpuštění (dát ho a přijmout ho), nevyřčené věci v dlouhotrvajícím vztahu (ty se obecně nemusí týkat jen dlouhotrvajících vztahů, ale takhle to líp vynikne)
Autorovy další knížky
2006 | Oskar a růžová paní |
2005 | Manželské vraždění |
2011 | Oskar a Růžová paní / Noemovo dítě / Pan Ibrahim a květy koránu |
2005 | Evangelium podle Piláta |
2016 | Deset dětí paní Ming |
Viděli jsme jako hru v Lednickém areálu. Hra je velmi vtipná, chytrá a ve finále dost překvapivá.