Přiznat vinu

04.05.2019

Martinovi Goffovi teď vyšly dvě knížky s odstupem pár dnů. Prst na spoušti a Přiznat vinu. Já (možná podpořený velkou porcí zvědavosti) jsem sáhl po druhé jmenované. Zajímalo mě totiž, jak autor zvládne přechod k úplné novém hrdinovi, trochu jinému prostředí a univerzu (ačkoliv třeba v některé z dalších knih vykoukne Miko Syrový). Co se musí nechat především - Martin Goffa se od první knížky fakt vypracoval a jeho věci je radost číst. To jak píše je vážně skvělý. Je to dynamický, duchaplný a vůbec ne blbý. Takže to přečtete za pár hodin. A skvěle si při tom dáchnete. První půlka týhle knížky je takový retro (prostě rok 1996) a je taková svěží - jako dobrý víno za horkýho dne. Je z toho cítit to, že to vypraví mladej kluk, novinářský ucho, který začíná v první práci po škole. Je to poskok, co se vypracuje, když narazí na případ vraždy. Ne, není to Miko Syrový, ale Vráz má něco do sebe. A jestli budou časem další jeho příběhy, tak si je rád přečtu. Ačkoliv mě na to možná trochu štvalo, že Goffa přeskakuje z různých vypravěčských úhlů a nezůstává u jedný osoby.. A pak už je to takový hodně pocitový - Goffa zachycuje myšlenky jednotlivých postav...dělá to prostě a zároveň strašně silně. Je to taková antická tragédie v moderním hávu. Hodně smutná a melancholická. A všechno to spěje k šíleně mrazivý pointě. Takže z toho je ve výsledku jedna z nejsilnějších věcí, který Martin Goffa zatím napsal. Ale Štvanice a Vykoupení zatím vedou.