Markéta Lazarová

27.01.2011

Připadám si jako nějaký stolovník u gurmánské tabule, neboť mám chuť povstat a zařičet: "Ten jazyk! Ten jazyk!" V tomto případě samozřejmě nejde o žádný hovězí jazýček na víně či na smetaně, nýbrž o zcela unikátní Vančurovu schopnost manipulace s češtinou.

Každá věta zní archaicky, a přesto dokonale srozumitelně. I kdyby tímto způsobem popisoval různé způsoby čištění septiku, stálo by to za to - ale on tu formu užívá k vypravování libého příběhu lásek a záští, zkrátká vášní, což je ještě lepší.

Historický román v pravém slova smyslu to není. V knize nevystupují žádné postavy známé z hodin dějepravy. Vlastně se to mohlo stát kdykoliv, myšlenky jsou nadčasové. Zvolené století jim jen dává nádhernou patinu a syrovost.