Markýza

20.11.2021

Protože se o autorčinu bibliografii český překlad doposud příliš neotřel, snadno lze nabýt dojmu, že Frances byla autorkou především čarokrásných a mravoučných dětských příběhů jakými jsou Malý lord nebo Tajná zahrada. A byl by to dojem mylný, jak jsem se mohl přesvědčit u Markýzy, jejíž oba díly vyšly (a vychází) souborně. Ačkoliv jsou obě části od sebe dosti odlišné a nepochybně jsou mířeny na dospělejší, řekněme dospívající (snad spíše dívčí) publikum, nijak neztrácí na čarovnosti vyprávěcích schopností, jimiž Frances oplývala.

První část příběhu o Emily Fox-Setonové - jejíž milá povaha všem učaruje - je rozsahem mnohem kratší, skoro na hranici povídky. Byť se může jevit téměř zkratkovitě, je to vyprávění téměř pohádkové a zároveň austenovsky laděné. Čímž myslím silně austenovské. Naprosto ničemu to nepřekáží, ba naopak. Frances do vyprávění vložila dosti ze sebe, takže anglický venkov a jeho popis je okouzlující, že by jeden vyšel na procházku za jarého jitra plného rozkvětu, vůní a touží pocítit pěšinu pod nohama, stejně jako slyšet bzukot ozývající se z květin (a to jsem alergik). Není jistě nutno zmiňovat onen austenovský happyend, kdy hrdinka, věku polovice let třicátých, dojde nečekaného štěstí v náručí bohatého markýze Walderhursta.

Avšak pozor. Kde první část končí, začíná se druhá. Což jistě není překvapující tolik, jako naprostá změna celého vyprávění osudů Emily Fox-Setonové. Nečekal jsem, že Frances dokáže (jak zmíněno svrchu) tak silně otočit. Z vypravěčky rozkošných, kouzelných a milých příběhů, stala se vypravěčka možná trochu melodramatického, nicméně silného psychologického thrilleru (počátku 20. století, hodí se podotknout). Nezdráhám se říct, že by stál za filmový scénář. Emily stane se, ač bráněna naprosto oddanou Janou, cílem intrik a nenávisti stran někdejšího dědice majetku jejího manžela, který je za povinnostmi v Indii. Hlavní úlohu tu hrají Hester a její tajnůstkářská služebná, obě pocházejíc právě ze vzdálené Indie. Podezření, napětí, strach, stres, nevědomost, bezmoc.

Nedovedu určit, co jsem si užil víc - zda motání a rozplétání příběhu, jednotlivé charaktery a jejich chování, vzájemné dialogy, jemnou propracovanost zápletky, autorčin poetický cit pro přírodu (tento příklad si neodpustím: "Při západu slunce pronikaly široké, zlaté šípy sluneční větvemi, a zeleň lip ztápěla se ve zvláštní, měkce odstínované záplavě světelné. Později však, jakmile nastala noc, připomínaly řady šedých kmenů, nad nimiž splétaly se stinné větve v hustou klenbu, mohutné sloupy zpustlé, tajemné kathedrály."). Tak nebo tak, Markýza mi velmi zpříjemnila dvě listopadová odpoledne. V případě díla Frances Hodgson-Burnett zatím platilo pokaždé.