Marťanská kronika
Ray Bradbury (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/68_/68276/martanska-kronika-68276.jpg
4
1458
1458
Stěžejní dílo science fiction za více než padesát let od svého vzniku neztratilo nic na svém významu. Soubor volně navazujících povídek, z nichž většina jsou samy o sobě literárními skvosty, zasazený do let 1999 - 2057 (po autorově revizi z roku 1997), vytváří fiktivní dějiny kolonizace Marsu Pozemšťany a vývoje civilizací na obou planetách jako děsivou vizi budoucnosti, odrážející lidského ducha v celé jeho kráse i zrůdnosti. Na Rudou planetu startuje ze Země jedna raketa za druhou, s úkolem prozkoumat její neznámá území. Expedice se setkávají s původní civilizací, která si vybudovala v průběhu věků vyspělou společnost plnou výstavných měst, umění a vědy. Avšak Marťanská kronika je více kronikou lidské povahy než osidlování blízké planety, a lidská neschopnost tolerance a nepochopení k čemukoli neznámému ukazuje i zde své neblahé důsledky.... celý text
Literatura světová Povídky Sci-fi
Vydáno: 2010 , BaronetOriginální název:
The Martian Chronicles, 1950
více info...
Přidat komentář
Kniha na zamyšlení, ale nijak extra záživná. Kniha mě nejvíc bavila asi do poloviny, pak už to ubralo lehce na zajímavosti. Kniha je z většiny depresivní a strašidelná, ale poučná. 451 stupňů Fahrenheita mě však zaujala víc.
Bradbury budoucnost červené planety opravdu neviděl zrovna růžově, spíš dost černě - a neoplýval ani žádným velkým optimismem, pokud jde o budoucnost lidstva jako takového. Copak by si asi pomyslel, kdyby se dožil dneška, ne tak vzdáleného dnům, kdy jeho lidé kolonizovali Mars? Kdyby viděl, že se v Evropě válčí, že se znovu musíme bát psychopatů, kteří mají na dosah ruky červené tlačítko, že si otravujeme vzduch a vesele pokračujeme v destrukci toho našeho krásného zelenomodrého světa přímo pod zadkem? Až přijdou vlahé deště, bude už pozdě, nebude už nikdo, kdo by si mohl říct, že jsme si měli z těch vizonářských knih přeci jen něco odnést.
Fakt je to sci-fi? Odehrává se ve vesmíru, v naprosté většině na Marsu, a přesto je to v podstatě jen o nás - o pozemšťanech. Marťané jsou jen kulisou, stejně jako sám Mars. A autor nám, lidem dává pěkně po tlapkách a je zde až děsivě nadčasový.
Knihu jsem poslouchala, vpřed mě ale nehnalo napětí a touha dozvědět se, co bude dál, byla to jen obyčejná zvědavost, co si na nás zase autor vymyslí. Připadalo mi totiž, jako by jednotlivé povídky vznikaly tak, že ráno vstane, sedne si ke stolu a řekne si: Tak čím je dostanu dnes? A toto mi k hlubšímu zážitku nestačilo.
Je vidět, že je to hodně staré. Člověk musí pochopit, že to bylo psané v době, kdy vše bylo ve hvězdách a nevědělo se prakticky vůbec nic. Přesto chování lidí a vlastnosti jednotlivých postav si nezadají v ničem ze současnosti.
Dočetl jsem, ale jen se zájmem o klasiku. Nemyslím, že v tom budu pokračovat.
Lidé ze Země odcházeli osídlit Mars. Nebo kamkoli jinam, třeba na Divoký Západ... Povídkové zpracování expanze lidského druhu na Mars není pro člověka lichotivé. Vlastně ani Marťané nejsou nijak zvláštní mimozemské bytosti. A tak se vtírá logická úvaha, že tohle není o rudé a modré planetě, ale o lidském (potažmo "marťanském") druhu. Není divu, že u Bradburryho soudu neobstojíme. Po mně ať přijde potopa... Sami víme, co umíme a co jsme zač. A přece je třeba nám to připomínat. Že to umíme ocenit, pak dokládá nesmrtelná popularita Bradburryho děl, vč. kroniky. Je to neveselé, ale burcující čtení.
Tak toto byla paráda milí fanoušci sci-fi... Netuším, proč jsem tuto knihu tak dlouho odkládal. Jsem rád, že jsem si na ni konečně udělal čas. Některé povídky byly možná slabší, ale jako celek musím hodnotit velmi kladně. Hlavně je třeba brát v potaz to, že to bylo napsáno před více než 70 lety... ;)
Bradbury je samozřejmě už velký klasik světové sci-fi. O tom není žádných pohyb :-) Jenom podle mého názoru Marťanská kronika (ač je nesporně velmi kvalitní) není tím úplným TOP v jeho tvorbě. Vrcholem jeho díla je totiž román 451 stupňů Fahrenheita.
Nebýt ČV 2023 nejspíš by mě tato kniha dozajista minula.
Je až s údivem jakou měl autor fantazii obzvlášť v době, ve které žil.
A jak se mu povedlo vystihnout mentalitu lidí, která je platná dodnes.
Nejsou to přírodní katastrofy, které Zemi zničí, ale dost obyčejní lidé.
Už niet čo dodať po toľkých komentároch. Bradbury proste nestárne. A komu by sa zdalo, že predsa len nám trochu zostarol, tomu sa to predsa len zdá. Veru, zdá...
Soubor geniálně napsaných povídek, které jsou nadčasové. Bradbury měl úžasnou fantazii a představivost, uvědomoval si nebezpečí vědeckých vynálezů, které mohou lidé použít proti sobě při své honbě po moci, území, přírodních zdrojích. Povídky jsou v dnešní napjaté době obzvlášť aktuální. Z knihy na mě padl smutek při vědomí, že člověk jdoucí za svým cílem je schopen čehokoli i vlastní autodestrukce.
E-KNIHA: Styl psaní a nápady v povídkách jsou tak geniální, že mě to na první dobrou uchvátilo. K tomu netřeba nic dodávat, Já jednoznačně doporučuji a jsem ráda, že jsem se k téhle knížce dostala skrz knižní výzvu. Protože sci-fi čtu opravdu málo a mohla by mi úplně utéct. Dávám plný počet hvězdiček i přesto, že ke konci už povídky nebyly tak nápadité, nepřinášely tolik nového, ale vyvolaly spíš neuvěřitelnou tíseň a smutek. Což mohl být sice účel, první povídky se mi líbily víc.
Čtenářská výzva 2023: č. 18 - kniha, co se odehrává ve vesmíru
Skvělé myšlenky, podané s literárním talentem. Čtení o lidech, které lidi neukazuje v moc dobrém světle. Kniha o které přemýšlíte, i když ji zrovna nečtete! Super!
Při čtení se občas usmějete. Ale nebude to takový ten úsměv, který vám na ústa vloží pociťované štěstí a radost. Je to takový ten ironický úsměv, který vám vykouzlí fakt, že kniha poprvé vydaná v roce 1953, kniha reagující na tehdejší dění a problémy, je stále aktuální dnes. Je to takové to pozasmání nad tím, jací jsme byli a jací stále jsme ve skutečnosti dementi.
Kniha je vzniklá sešitím ne-vždy a ne-zcela navazujících příběhů, nad kterými je potřeba myslet. Je zde popsána žárlivost, konzum, samota, naleznete i příběhy popisující přísloví jako "nechtěného největší krajíc", nebo "přání otcem myšlenky". Ale většinou zde najdete příběhy popisující i dnešní způsob života společnosti a příběhy popisující jedince v dnešní společnosti. Kniha není zcela sci-fi dílem, spíše jen používá Mars k tomu, aby mohla volně a bez svazování popsat to, co má být popsáno.
Rád se k ní vrátím. Protože pochybuji, že jsem pochopil vše, co nám chtěl autor říci. Přečtěte si ji také. Ta hořkost v úsměvu, kterou budete při čtení mít, za to stojí.
Obsah povídek nebo spíše motivace pro jejich sepsání je dnes opět aktuální. Kniha ukazuje, že od roku 1950 se mentalita lidstva příliš moc nezměnila. Brabdury v povídce "Výlet na milion let" píše:
"Život na Zemi se nikdy neustálil na něčem opravdu dobrém. Věda nás příliš rychle předběhla, lidé se ztratily v pralese techniky, jako malé děti se předháněli ve výrobě hezkých věcí, důmyslných přístrojů, helikoptér, raket a kladli přitom důraz na nesprávné položky, důraz na stroje místo na to, jak s těmi stroji zacházet. Války byly čím dál větší a větší a nakonec Zemi zabily."
V děsivé povídce "Přijdou vlahé deště" je pak:
"Jenže bohové odešli a rituál jejich náboženství nesmyslně a bezúčelně běžel dál."
Kniha je zdviženým prstem. Po dočtení knihy jsem si představoval, co by dnes Ray Bradbury asi mohl říct, napsat apod. a pak se mi ulevilo, protože autor nás opustil roku 2012 a nemusel tak sledovat, jak se opět plíživě válka vlévá do srdcí a myslí lidí.
Děsivé na těchto povídkách není to, na co by člověk mohl narazit mimo sebe při putování časoprostorem, nejděsivější pro člověka je sám člověk a to dalece před tím, než vůbec vesmírem cestovat začne.
tohle jsou drobná filozofická podobenství demaskující morálku lidstva a člověka 20. století, s fascinující nadčasovostí a pro úvahu pozemšťana 21. století (který mj. vysílá sondy až k exoplanetám a skutečně se chystá expandovat do prostorů za Mléčnou dráhou)
črty nejsou moc dějové, proto jistě zklamou mnohého fanouška klasické sci-fi či thrilleru, ovšem děsivost nepostrádají, a dokonce i pro humor je místo = velmi jsem se bavil odhalením sentimentálního klišé, v němž autor vymýtí všechen život, aby ponechal jedinou (biblickou) dvojici, posledního žijícího muže a poslední žijící ženu, jejichž úkolem je znovu obnovit lidstvo = a tak nějak se vždycky romanticky předpokládá, že to jsou oba fyzicky dokonalí mladí jedinci - a Bradbury mě dostal... přečtěte si...
Na první pokus kdysi před lety mě to čert ví proč moc nezaujalo, ale teď... jsem unešená. Před tímhle jsem četla Clarkův Měsíční prach a byla jsem znechucená autorovým nedostatkem fantazie - a teď tohle! Potůčky na podlaze, šála ve spreji, postel z mlhy, puška střílející včely a telepatické halucinace! Famózní!!!
Je to poetické, je to hravé... a přitom zároveň hořce (sebe)kritické. Chce se z toho střídavě snít a brečet.
Ze začátku naprosto geniální a dokonalé. Přesně takhle by vypadalo osidlování jakékoliv planety lidmi, podle mých představ. Ke konci mě ale kniha přestávala bavit a měla jsem se problém začíst.
Část díla
...ač bude stejně luna plát
1948
Brašnářství
1950
Břeh
1950
Dlouhá léta
1948
Kobylky
1950
Autorovy další knížky
| 2001 | 451 stupňů Fahrenheita |
| 1959 | Marťanská kronika |
| 1989 | Kaleidoskop (70 povídek) |
| 1995 | Pampeliškové víno |
| 2017 | Ilustrovaný muž |
Četla jsem ji někdy v 10 jako svou úplně první sci-fi knihu. Byla jsem z ní zmatená a moc jsem jí vlastně tehdy ani nerozuměla. Přečíst si ji znovu jsem odkládala přes padesát roků.
Jako základ tato kniha pro celoživotní lásku ke scifi a fantasy určitě není. Přesto u mě z nějakého důvodu byla.
Povídky, spiše než cokoli jiného, popisují povahu lidí a Marťanů. Docela smutné čtení, k zamyšlení nad sebou samými.