Máša a Běta
Egon Bondy (p)
Dvojice novel z roku 1978, v samizdatových vydáních též pod názvem Dvě novely, nebyla doposud tiskem publikována. Dva příběhy dvou ženských protagonistek jsou v komplementárním vztahu, byť na první pohled spolu nikterak nesouvisejí. Děj Máši je zasazen do československého reálu konce 40. let, tedy do doby po „Vítězném únoru". V atmosféře davové psychózy se odvíjejí osudy mladé nadšené svazačky, jejímž protihráčem je básník Egon Goldmann, vybavený četnými autobiografickými rysy. Ironický škleb nad tragikomičností doby, v níž skutečnost přerůstá v obludný sen. I v Bětě je zašifrováno mnoho dobových reálií, avšak děj je zde kontrapunkticky vsazen do polosnové "minulostní budoucnosti". Hrdinka přijíždí do "hraničního pásma", do městečka v blízkosti "pracovního tábora", a to s tajným úmyslem spatřit tu některé ze svých vězněných přátel. Perzifláž dobových rekvizit 70. let se posléze stává stejně zřejmou jako v Máše. Po beznadějných střetech s "byrokratickými překážkami" a po řadě prapodivných a varovných setkání se hrdinka rozhoduje pokusit se prchnout za hranice, což se jí nezdaří: po zoufalém úsilí se ocitá opět jen v místě, kde se její útěk započal. Bludný kruh se takto uzavírá, sen se vrací k obludné realitě. Závěrečný motiv bezvýchodnosti je ozvukem dnes ztracené Bondyho povídky z roku 1952, již zmiňuje Bohumil Hrabal v Něžném barbarovi. Ediční příprava Martin Machovec.... celý text
Přidat komentář
Já jsem v této dilogii (to slovo se mi líbí!) nenašel nic, co by mě zvlášť upoutalo. Ani myšlenkově, ani použitím jazyka, ani atmosférou, ani příběhem.
U Mášy jsem se zájmem četl Egonovo přemýšlení nad prvomájovým průvodem, ale toho bylo všehovšudy dvě stránky. Jinak mi bylo protivné, jak se autor Máše vysmívá, nadšená hloupá mladá holka mně příjde trochu laciný cíl (zde připouštím, že tohle mohl čtenář samizdatu v sedmdesátých letech vnímat odlišně).
Běta mi padla do oka více, atmosféra byla kafkovsky pochmurná a příběh obsahoval mysteriózní momenty - to mě občas docela bavilo. Naopak teologické prvky mě zcela minuly - pokud měly obsahovat nějaké sdělení, pak jsem je nerozklíčoval.
Knížka je útlá, přečetl jsem ji během krátké doby, navíc stála 20 Kč v antikvariátu - takže nijak neželím ani toho, že jsem si ji pořídil, ani času, který jsem s ní strávil. Ale obavám se, že na Mášu s Bětou velmi rychle zapomenu.
Dvě novely, dvě dívky žijící tak či onak ve snu. Povídka Máša je věcná a přízemní, skoro až strohá a skoupá na slovo a přece je to sen,kolektivní sen o spravedlnosti a rovnosti. Běta je naopak imaginativní a rozostřená, snové putování osamělé dívky hledající svého milého a možná i Boha.
Dvě strhující novely, jež spojuje jisté poselství. Máša je příběh naivní svazačky propadlé budovatelské atmosféře roku 1949, který kontrastuje s mrazivým osudem básníka Egona, jež sám marxistou, odhaluje, že se Marxův komunismus nekoná.
Běta popisuje útrapy přítelkyně odsouzence v pracovním táboře v pohraničí, která nestojí o nic, než být na blízku svému milému a je odhodlaná přetrpět i zkorumpovanou byrokracii a odsudky lidí ze zapomenutého maloměsta. Celý příběh se postupně vyvine v tajuplnou strast propletenou s hledáním Boha a končící v absolutním zmaru.
To vše Bondy napsal jako ironickou reflexi pokřivených 70. let 20. století, které již plně ztratily vše, na čem režim stavěl.
Autorovy další knížky
| 2007 |  Bratři Ramazovi |
| 1991 | Invalidní sourozenci |
| 1997 | Cybercomics |
| 2006 | Šaman |
| 2006 | Buddha |
Poviedka Máša je z hľadiska Bondyho tvorby skvelým doplnkom k literárne a historicky nemenej kvalitným dielam "Cesta Českem našich otců (Píkarský román)" a autobiografickej spomienkovej knihe "Prvních deset let". Trojica týchto diel vytvára plastický obraz toho, čo sa tu boľševickom prevrate v roku 1948 stalo. Nie s politikmi, tí si stále mleli svoje ideologické hovná, ale s bežnými ľuďmi. Masové nadšenie novým režimom, prinášajúcim množstvo vznešených ideí, vs. tristná realita, umožňujúca na vlastné oči vzniku čím ďalej tým väčších pochybností o správnosti nastolenej novej cesty. Román Cesta Českem... uakzuje pochybujúcu vysokoškoláčku, prihlásiacu sa na kolektívnu budovateľkú brigádu a postupne spoznávajúcu oblbenosť, absurditu a nezmyselnosť kolektívneho omámenia jedom novej ideológie. Autobiografické spomienky Prvních deset... ukazujú priamo na tristnú realitu a presne popisujúcom dianie z pohľadu ľavicového intelektuála. Máša dotvára tento neradostný obraz na príklade dospievajúcej slečny z robotníckeho prostredia, ktoré sa nadchne novou ideológiou, a v záplave úprimného nadšenia vyvstávajú z novinových útržkov a pozorovanej reality prvé, ešte neuvedomelé trhliny umelo budovaného obrazu šťastia, ktoré sú v novele konfrontované s obrazom degeneratívneho prežívania v normalizácii, kedy je už len veľmi ťažké nájsť nejakého skutočne uvedomelého stúpenca komunistickej ideológie česko-slovensko-sovietskeho typu.
Druhá z noviel, Běta, je o slečne, snažiacej sa nadviazať kontakt so snúbencom, uvrhnutom režimom do pracovného tábora. Po obtiažnych, kafkovsko byzanínskych úradníckych procedúrach sa jej podarí ubytovať sa v rozpadnutom zámku neďaleko hraničného pásma a hlavne neďaleko väzenského pracovného lágra. Časovo je novela zasadená do neurčitého obdobia, zrejme 19. storočia, symbolicky však vypovedá zase len o totalitnom režime tu a teraz (obe novely sú datované obdobím konca 70. rokov 20. storočia). O snahe uniknúť z prostredia desivej totality, kde ešte aj sny sú len predĺžením neradostnej dennej mory, o rozmýšľaní o Bohu, o snahe emigrovať. V porovnaní s Mášou je Běta surrealistickejšia, zasnenejšia, geograficky neurčenejšia, no v súhrne rovnako znepokojujúco vypovedajúca o prežívaní bežného človeka v zajatí totalitného režimu. O ktorý sa povedzme nesnaží zaujímať, no o to viac sa režim zaujíma o bežného človeka.
V oboch novelách je akýmsi spojovníkom postava básnika, akéhosi autorovho alter ega.
Spomedzi disidentských literárnych diel ide zase len o potvrdenie toho, ako vysoko kvalitatívne vynikalo Bondyho dielo spomedzi ostatnej literárnej neoficiálnej produkcie. A to už nehovorím o oficiálnej.