Masaryk iritující a fascinující

12.01.2024

"Osobností, která znamenala nejvíc v té době pro národ i pro jeho náboženský život byl T. G. Masaryk. Jako věřící člověk byl výjimkou mezi tehdejšími vídeňskými a pražskými liberály nebo nevěřícími profesory. Bylo tragédií, že nenašel v katolické církvi rovnocenného partnera pro dialog, takže došlo ke vzájemnému nepochopení a polemikám; bylo také chybou katolické církve, že se zatvrdila proti Masarykovým kritikám, někdy správným, jindy v zápalu boje přehnaným."
(Josef Zvěřina)

Mně přijde příběh prezidenta Masaryka neskutečný, skoro pohádkový! Vidět to někde v kině jako film, zdálo by se mi to až přepálené, přitažené za vlasy. Z velmi neprivilegované pozice chudého venkovského chlapce se propracoval do postavení prezidenta-osvoboditele, národem milované ikonické postavy. A povedlo se mu to bez podbízení se veřejnosti, ba právě naopak! Neúhybnost, se kterou se pouštěl do svých bojů za právo a pravdu proti většinovému mínění z něj dělají opravdového hrdinu, byť mimořádně nepravděpodobného!
Ale tahle kniha není Masarykovým životopisem (respektive: v té své části, ve které byla, pro mě ztrácela na atraktivitě), to by bylo nošení dříví do lesa. Není ani tak úplně jeho duchovním portrétem, to už tady také bylo. Její unikátnost je v tom, že popisuje vztah Masaryka ke katolickému křesťanství. A tady to pro mě bylo zvlášť zajímavé, protože to přestávalo být o Masarykovi, ale začalo to být o nás, katolících!

Masarykův náboženský portrét je zajímavý. Byl autenticky zbožný, Otčenáš se modlil každý den a v hovorech s Čapkem řekl, že ateistou nebyl ve svém životě ani na okamžik. Přesto odmítal katolickou církev, a to nejen v podobě, v jaké se s ní potkával, ale odmítal ji jako instituci, v jejím principu. Vlastně odmítal institucionalizované náboženství jako takové.
Mohli bychom z tohoto nesouladu obviňovat Masaryka a měli bychom částečně pravdu: protože identifikovat komunálnost církevního společenství s jeho konkrétní dějinnou podobou je podstatná teologická nedomyšlenost, objektivně. Mohli bychom z tohoto nesouladu obviňovat katolickou církev tehdejší doby a našli bychom ještě větší část pravdy: církev o sobě tvrdila, že je dokonalá (societas perfecta), že mimo ni není spásy a že demokratizace a modernizace není slučitelná s Božím plánem pro svět. Do takového spolku lze sotva vkládat nějaké naděje.
Prezident Masaryk tento zmíněný rozpor nedokázal překonat, nějak ho v sobě integrovat. Ano, setkával se s církví, která se pyšně tvářila, že je majitelkou pravdy a intelektuální lenost a neochotu čelit otázkám maskovala neměnností pravd, případně falešným mysticismem a poukazováním na Boží tajemství. To Masaryk nemohl nevidět a nemohl nekritizovat. Co ale vidět mohl a neviděl? Že zmíněná dobová situace s klérem neznamená automaticky, že každá teologie a každá mystika je špatná.

Já si při čtení studie o Masarykovi uvědomoval, že mi v ní o Masaryka vlastně tolik nejde. Náš první prezident totiž může sloužit jako velmi dobrá případová studie konfliktu svobodomyslné mysli a poslušnosti náboženské autoritě. A tím přesahuje konkrétní jeden osud v konkrétní době. Klade nám, církevním katolíkům, otázku, jak by asi vnímal Masaryk dnešní církev? A jestli kolem nás nejsou nějací dnešní "masarykové", citliví lidé s autentickou vírou, které prostě odradíme, zaženeme, zahradíme jim svým špatným příkladem cestu k Bohu? Z takové představy mi není dobře...

Je mi sympatické, že otec Pospíšil z pozice kněze a teologa není jen katolickým apologetou. Dokonce přirovnává TGM ke starozákonním prorokům, kteří byli Hospodinem povoláni k tomu, být hlasem tepajícím vlažně a formálně věřící lid. To mi přijde trochu přehnané.
Ale považuji za důležité vidět, že lidé, kteří nás katolíky upozorňují na problematická místa naší nauky a zahanbující způsob našeho působení ve světě, nejsou naši nepřátelé, ale že nám naopak výrazně pomáhají svými pohledy z odlišných pozic. Kéž bychom byli všichni ke svým kritikům podobně vstřícní jako jezuita Adolf Kajpr právě v hodnocení TGM: "Svou nemilosrdnou kritikou katolicismu nutil však věřící katolíky k poctivější práci intelektuální i mravní, a tím se vlastně stal dobrodincem katolicismu"