Matka světla
Auður Ava Ólafsdóttir
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/487036/bmid_matka-svetla-wwA-487036.png
4
54
54
Příběh o hledání lidství ve tmě. Blíží se Vánoce, na Islandu je denního světla poskrovnu a vládne hrozný nečas. Mladá porodní asistentka Dómhildur bydlí v bytě, který zdědila po svérázné pratetě, rovněž porodní bábě. Zatímco se většina Islanďanů připravuje na nebezpečnou zimní bouři, nalézá Dómhildur ve sklepě krabici od banánů a v ní tři nedokončené rukopisy. Prateta v nich zkoumá tři velká témata – lidskou povahu, světlo a náhodu. Víte, že náhoda byla vynalezena až v roce 1605? A jaká je pravda o světle? A co roste ve tmě jako brambora?... celý text
Přidat komentář
"Na člověka se zapomene. Po třech generacích zmizí všichni do propadliště dějin. Postupem času si na člověka pamatuje jen jeden další. Možná zná jeho jméno. Nakonec nikdo neví, že dotyčný vůbec žil."
Kontrast světla a tmy, života a smrti. Jedno přechází přirozeně a pozvolna v druhé, jedno bez druhého nemůže existovat.
Porodní asistentka jako matka světla, průvodkyně dítěte do světla, je ta nejtrefnější, nejkrásnější a nejpoetičtější metafora.
Porod jako sněhová bouře, přerod, malá smrt a transformace.
Islanďané znají krásu světla na pozadí tmy nejlépe. Krásný příběh.
Tak jsem se znovu vydala na vzdálený Island -země gejzírů, polární záře a lidského světla ....
Znovu jsem naslouchala atmosféře severního větru, přírody - a úloze člověka v procesu zrození a smrti ....
V prastaré lůno své obrať se zas
otčinu měj ....
Protože jen ti rodnou hroudou ti blízcí ti mohou porozumět .....
A hlavní postava - porodní asistentka Domhildur naslouchá sdělením své pratety :
Přijít na svět je nejtěžší životní zkušenost .... nejtěžší je přivyknout světlu....
Někteří lidé přinášejí světlo .... jiní se tě pokusí stáhnout do temnoty ....
Kdo v sobě uchovali dítě, sfoukávali chmýří z pampelišek a dokázali žasnout ....
Pro ty je tu svět napořád ....
Pěkné čtení to bylo .... s mnoha postřehy o přírodě a zvířátkách ....
Za velryby a lingvistické vsuvky přihazuji čtvrtou hvězdičku (mezi patrioty se nepočítám, ale zmínka o cibuláku i tak potěšila).
Má to takový ten příjemný severský ráz, jako třeba Kaurismäkiho filmy, kdy není potřeba o věcech dlouhosáhle explicitně mluvit, stačí je popsat a nechat Vás dívat se, nechat to působit vevnitř. Plus ta severská syrovost, jakoby kraj, který Vás nevyzpytatelností a drsností přírodních vlivů venku nutil k zušlechťování vnitřku (pokud to dovolíte). Tetiny zápisky někdy přechází od moudrého nadhledu k lidsky omezenému filozofování a fatalismu a někdy je těch výčtů a popisů na mě až příliš. Ale pak přisviští střípek břitkého humoru, záblesk tetina staromilského důvtipu nebo objevný přírodovědný postřeh. A někde na pozadí to vše protkává nit poznání, že všichni jsme jeden celek – lidi, zvířata, rostliny, krajina… A jen tak mimochodem - velryby využívají porodní asistentky stejně jako lidé :)
...Pak si zničehonic vzpomenu, že jsem ne zas tak dávno četla v novinách zprávu o velrybě u pobřeží ostrova, která zpívala na jiné frekvenci než ostatní velryby, čímž se od nich izolovala.
...Z hrubé verze odpovědi se dá vyčíst, že podle pratety člověk světlo jak rozsvěcí, tak zhasíná.
...Potom se mě zeptal, jestli si tady lidé v létě čtou venku, a já jsem si pomyslela, že tohle není země, kde si lehký vánek pohrává se stránkami, mraky proplouvají kolem a tančí na básních. „Není tu příliš obvyklé, aby si lidé četli venku,“ odvětím.
...Uprostřed temnoty, v srdci temnoty je světlo.
Jak už někteří psali, je to hodně zvláštní kniha. Dlouho se mi nedařilo do ní začíst, už jsem ji chtěla odložit. Ale postupně jsem jí začala přicházet na chuť a poslední kapitoly jsem přečetla jedním dechem. Skoro bych si ji přečetla znovu, mám pocit, že mi spousta věcí unikla.
Někdy kostrbaté, ale přečteno jedním dechem. Staré moudré ženy jsou prostě krásně podivuhodné.
Knížku jsem si namátkou vzala v knihovně, protože mě zaujal název. Tenhle román byl hodně nezvyklý, zajímavý a celý měl krásný melancholický podtón. Nejedná se o úplně klasický příběh, hlavní hrdinka se v něm snaží pochopit myšlenky své pratety. Třeba říct, že ty myšlenky jsou opravdu originální a nutí k zamyšlení.
"To, co se nestane, hraje stejně tak důležitou roli jako to, co se stane."
Děj příběhu se odehrává v prostředí porodních asistentek, které mají v rodině Dómhildúr tradici a velkou roli hraje také islandské počasí. Ne vždycky mám ráda otevřený konec, ale tady by ani jiný neseděl. Ještě týden po přečtení cítím tu melancholii a trošku s odstupem tu knihu oceňuji ještě více. A jako u všech knížek z jiného prostředí jsem ráda, že jsem se při čtení knížky mohla vydat na pár dní na Island. Zajímavě uchopené téma, doporučuji.
Zvláštní kniha. Zvláštní tím melancholicko-meditativním stylem stejně jako autorčiny předchozí 3 romány. Ale musíte se k ní protrpět první půlkou knihy...
Celou první část (tj. polovinu knihy) jsem se musela přemlouvat, abych knihu neodložila. Hlavní hrdinka, porodní asistentka středních let tu většinu času „mluví“ o své pratetě, též porodní asistentce, cituje její slova i co o ní kdo řekl, ale celé je to takové odtažité, skoro dokumentaristické. Nemůžu si pomoct, ale na mě to působilo jako nějaká bezkrevná bakalářská práce :).
Pak ale přijde druhá část knihy a najednou se z toho vyloupne To, co se mi na autorčiných předchozích knihách líbilo. Prateta je zde sice stále středobodem vyprávění, ale citují se tu úryvky z jejích dopisů, novinových článků a třech nevydaných rukopisů, z kterých se postupně rýsuje až filosofický rozměr pratetina uvažování, s kterým značně předběhla svou dobu. Vše rámuje kontext porodů, kdy člověk přichází na svět (a někdy též vzápětí odchází).
Tuto četbu bych nedoporučovala (poprvé) těhotným, pokud se chtějí vyhnout četbě o bolesti a utrpení či nepříjemných překvapeních u porodu, které jsou pro porodní asistentku denním chlebem, ale (prvo)rodička potřebuje spíš (hlavně) ujištění, že všechno bude v pořádku.
Díky druhé části přimhouřím oko nad tou první a celkově hodnotím lépe. - Někdy se holt člověk musí probrodit balastem, aby mohl objevit perlu :-)
---
„Když člověk konečně pochopí, na čem ve skutečnosti záleží, je zpravidla chorý a ze života už mu příliš nezbývá.“
---
„Budeš svědkem toho, že to, co se nestane, hraje stejně tak důležitou roli jako to, co se stane.“
---
„Nikdo přesně neví, co to světlo je. Dá se sice měřit, ale nedá se pochopit.“
---
„Někteří lidé s sebou přinášejí světlo. Jiní se tě pokusí stáhnout k sobě do temnoty. Ne vždy to dělají vědomě.“
Kniha o životě a světla, která nahlíží do mysli hlavní postavy a její tety. Obě spojovala profese porodní asistentky a nejen to. Krásné zamýšlení se nad životem, náhodou, světlem.
Je to jedna z těch knih, kdy vstoupíte do života a zase z něj vystoupíte. Nemá úplně jasný začátek ani konec. Prostě jen je.
Tuhle knížku jsem si vybrala proto, že aktuálně u mě Island vede co do oblíbenosti zemí. Takže to byl první důvod. Druhý důvod bylo islandské jméno autorky :-) Dobře, dobře. Je to divné. Ale knížka stála zato. Nebyla to knížka, kterou běžně čtu. Byla zmatená a chaotická, stejně jako materiály, které našla vypravěčka příběhu v bytu své tety, porodní asistentky. Povídání o životě, o smrti, o lidech. Takové poklidné, k zamyšlení. Knížka mě bavila a přišlo mi, že navozuje takový stav pohody, nevím jak to napsat :-)
Štítky knihy
Island příroda zvířata, fauna hledání smyslu života rodinné vztahy islandská literatura zima rukopisy porodní asistentkyAutorovy další knížky
| 2012 |  Výhonek osmilisté růže |
| 2018 | Nad propastí byla tma |
| 2017 |  Listopadoví motýli |
| 2021 | Matka světla |
| 2013 | Pět severských her |
Knížka poetická i zemitá, chaotická i inspirativní, přesně jako pratetiny rukopisy...