Mé svědectví o Otokaru Březinovi
Jakub Deml
Vzpomínky na významného českého básníka Otokara Březinu.
Přidat komentář
Kniha obávaná, diskutovaná, objemná, nepřijatelná... Bál jsem se vůbec Svědectví otevřít, ale nakonec musím říct, že se mi četlo i při jeho neurovnanosti a obsáhlosti velice dobře, myslím, že bych snesl i dvojnásobný rozsah. Vlastně mě to bavilo více než adorované Zapomenuté světlo. Samozřejmě je nutné (NUTNÉ!) číst s odstupem a tolerancí, s tím odstupem, který při psaní vždy chyběl Demlovi. Ale právě tím chybějícím odstupem si mě touto knihou získal - vřelostí, upřímností, přímostí člověka jdoucího (od narození) k smrti, a svými soudy a sudičstvím i ke společenské zkáze - a literární nesmrtelnosti. Čtěte.
Četl jsem to v době hluboké normalizace a bylo to pro mne nesmírné povzbuzení. Jedno ze základních děl českého, resp. moravského katolicismu, u nás stále - bohužel - málo známé.-------------------------- „neboj se, tvůj čas přijde a pochopí se, že kniha, jako je tato, bude věčně nedokončena, tak jako v tomto čase nikdy nebyla započata, a že tvým bděním a ještě více tvými sny byla stotisíckrát psána, stotisíckrát proplakána, stotisíckrát prokleta a oslavena, rozemleta, roztrhána, pohřbena a pokálena – potom kousíček po kousíčku sestavována a stmelována, teplou krví stmelována; rozkopána, poplivána, roztrhána, vědomě a zúmyslně posviněna, rozdeptána, rozmělněna, rozzničena, rozesmáta, rozjsoucněna, teplou krví zejsoucněna!“.
Kniha po svém publikování vyvolala skandál. Otokar Březina byl tehdejším nejuznávanějším českým básníkem; byl považován – i díky samotářskému způsobu života a básnickému odmlčení se – za národní symbol a za zřece. Proto bezprostředně po jeho smrti vyšlo mnoho vzpomínkových knih, s jejichž pietou Demlova otevřenost ostře kontrastovala a šokovala nejen veřejnost, ale i kritiku: reagovali například Jaroslav Durych, Emanuel Chalupný, František Chudoba, Emanuel Rádl a F. X. Šalda („Po knize Chalupného působí kniha Demlova jako by ses propadl z prvního patra do smrdutého sklepa. Jsme v páchnoucím ovzduší nejpustší literární malichernosti...", Zápisník F. X. Šaldy). Lidé byli především překvapeni maloměšťáckou nízkostí některých Březinových výroků a jeho antisemitismem. Dílo nejen způsobilo, že Demlovi přibylo mnoho nových nepřátel, ale inspirovalo i vlnu polemických spisů, které napsali například Jan Vrba: Otokar Březina a jiní přátelé v mé paměti, Otto 1932 – „Chci ukázati jenom krásného, vzácného, ušlechtilého a spravedlivého člověka, jehož památka byla hnusně poplivána." (cit. dílo, str. 25) nebo – vzácně pitomá kniha – Jan Rambousek: Básník Otokar Březina a Jakub Deml, vl. nákl., Kežmarok 1931 - „V roku 1913 jsem řekl Otokaru Březinovi, jak na jiném místě této knihy uvádím, že Jakub Deml není člověk normální, ale že je, jak se říká u nás na Mělnicku, „střelený"." (cit. dílo, str. 7) atd. Jedním z mála českých literátů, kteří se Demlovy knihy veřejně zastali, byl Karel Čapek, odvážný a čestný jako vždy, který potvrdil autenticitu Březinových výroků. – – Jedna z knih zásadních pro poznání jak Demlova umění, tak jeho názorů.
(Podotýkám, že jsem opsal a epitetem „pitomá" opepřil heslo z Wikipedie, ale snad na to mám jisté právo, vzhledem k tomu, že jsem je tam sám napsal.)
Knihu jsem četl poprvé v době jejího obnoveného vydání (1994), kdy jsem si plně užíval objevu skvělého českého básníka Otokara Březiny. Dodnes mám oba autory rád, oba jsou to originální postavy naší kultury. I proto se mi toto svérázné Demlovo dílo líbí. Sice s ním často nesouhlasím, vadí mi jeho skrytý antisemitismus, přesto má jeho psaní pro mě kouzlo: dokáže skvěle navodit iluzi zapomenutého místa kdesi na konci světa. Máte-li Demla rádi, kniha se vám bude líbit. Pokud Demla nechápete a jeho psaní už vůbec, určitě knihu do ruky neberte.
Štítky knihy
Jakub Deml, 1878–1961 Otokar Březina, 1868-1929
Autorovy další knížky
1934 | Zapomenuté světlo |
2000 | Moji přátelé |
1912 | Hrad smrti |
1914 | Tanec smrti |
1931 | Mé svědectví o Otokaru Březinovi |
Ono je asi dost známé, že Deml byl také pěkný poděs :-)
Kdyby se ve své knize více věnoval vlastním Březinovým básním, tak by z toho Březina nemohl vyjít až jako takový antisemita a klerikál - vždyť dokonce i Deml sám popisuje, jak mu Březina kladl na srdce, aby nepsal proti židům, a jak se ho dotklo, když o něm Deml psal jako o katolickém básníku.
Na druhou stranu se Březinovi nelze divit, že ve styku s Demlem vystupoval jako zastánce katolicismu. I kdyby O.B. neměl tak rád mystiku, spiritualismus a takové věci, tak s J.D. stejně asi ani jinak jednat nešlo.
Především měl ale velkou slabost pro literaturu - včetně i takových nezvyklých zjevů jako Laurence Sterne, James Joyce ... nebo Jakub Deml.