Mé svědectví o Otokaru Březinovi

Mé svědectví o Otokaru Březinovi
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/39452/me-svedectvi-o-otokaru-brezinovi-39452.jpg 4 10 10

Přidat komentář

PMR
30.07.2019 3 z 5

Ono je asi dost známé, že Deml byl také pěkný poděs :-)
Kdyby se ve své knize více věnoval vlastním Březinovým básním, tak by z toho Březina nemohl vyjít až jako takový antisemita a klerikál - vždyť dokonce i Deml sám popisuje, jak mu Březina kladl na srdce, aby nepsal proti židům, a jak se ho dotklo, když o něm Deml psal jako o katolickém básníku.
Na druhou stranu se Březinovi nelze divit, že ve styku s Demlem vystupoval jako zastánce katolicismu. I kdyby O.B. neměl tak rád mystiku, spiritualismus a takové věci, tak s J.D. stejně asi ani jinak jednat nešlo.
Především měl ale velkou slabost pro literaturu - včetně i takových nezvyklých zjevů jako Laurence Sterne, James Joyce ... nebo Jakub Deml.

tomasblazek
21.02.2018 5 z 5

Kniha obávaná, diskutovaná, objemná, nepřijatelná... Bál jsem se vůbec Svědectví otevřít, ale nakonec musím říct, že se mi četlo i při jeho neurovnanosti a obsáhlosti velice dobře, myslím, že bych snesl i dvojnásobný rozsah. Vlastně mě to bavilo více než adorované Zapomenuté světlo. Samozřejmě je nutné (NUTNÉ!) číst s odstupem a tolerancí, s tím odstupem, který při psaní vždy chyběl Demlovi. Ale právě tím chybějícím odstupem si mě touto knihou získal - vřelostí, upřímností, přímostí člověka jdoucího (od narození) k smrti, a svými soudy a sudičstvím i ke společenské zkáze - a literární nesmrtelnosti. Čtěte.


JLČ
12.11.2016 5 z 5

Četl jsem to v době hluboké normalizace a bylo to pro mne nesmírné povzbuzení. Jedno ze základních děl českého, resp. moravského katolicismu, u nás stále - bohužel - málo známé.-------------------------- „neboj se, tvůj čas přijde a pochopí se, že kniha, jako je tato, bude věčně nedokončena, tak jako v tomto čase nikdy nebyla započata, a že tvým bděním a ještě více tvými sny byla stotisíckrát psána, stotisíckrát proplakána, stotisíckrát prokleta a oslavena, rozemleta, roztrhána, pohřbena a pokálena – potom kousíček po kousíčku sestavována a stmelována, teplou krví stmelována; rozkopána, poplivána, roztrhána, vědomě a zúmyslně posviněna, rozdeptána, rozmělněna, rozzničena, rozesmáta, rozjsoucněna, teplou krví zejsoucněna!“.

HTO
09.04.2012 5 z 5

Kniha po svém publikování vyvolala skandál. Otokar Březina byl tehdejším nejuznávanějším českým básníkem; byl považován – i díky samotářskému způsobu života a básnickému odmlčení se – za národní symbol a za zřece. Proto bezprostředně po jeho smrti vyšlo mnoho vzpomínkových knih, s jejichž pietou Demlova otevřenost ostře kontrastovala a šokovala nejen veřejnost, ale i kritiku: reagovali například Jaroslav Durych, Emanuel Chalupný, František Chudoba, Emanuel Rádl a F. X. Šalda („Po knize Chalupného působí kniha Demlova jako by ses propadl z prvního patra do smrdutého sklepa. Jsme v páchnoucím ovzduší nejpustší literární malichernosti...", Zápisník F. X. Šaldy). Lidé byli především překvapeni maloměšťáckou nízkostí některých Březinových výroků a jeho antisemitismem. Dílo nejen způsobilo, že Demlovi přibylo mnoho nových nepřátel, ale inspirovalo i vlnu polemických spisů, které napsali například Jan Vrba: Otokar Březina a jiní přátelé v mé paměti, Otto 1932 – „Chci ukázati jenom krásného, vzácného, ušlechtilého a spravedlivého člověka, jehož památka byla hnusně poplivána." (cit. dílo, str. 25) nebo – vzácně pitomá kniha – Jan Rambousek: Básník Otokar Březina a Jakub Deml, vl. nákl., Kežmarok 1931 - „V roku 1913 jsem řekl Otokaru Březinovi, jak na jiném místě této knihy uvádím, že Jakub Deml není člověk normální, ale že je, jak se říká u nás na Mělnicku, „střelený"." (cit. dílo, str. 7) atd. Jedním z mála českých literátů, kteří se Demlovy knihy veřejně zastali, byl Karel Čapek, odvážný a čestný jako vždy, který potvrdil autenticitu Březinových výroků. – – Jedna z knih zásadních pro poznání jak Demlova umění, tak jeho názorů.

(Podotýkám, že jsem opsal a epitetem „pitomá" opepřil heslo z Wikipedie, ale snad na to mám jisté právo, vzhledem k tomu, že jsem je tam sám napsal.)

Jirka73
12.07.2011 4 z 5

Knihu jsem četl poprvé v době jejího obnoveného vydání (1994), kdy jsem si plně užíval objevu skvělého českého básníka Otokara Březiny. Dodnes mám oba autory rád, oba jsou to originální postavy naší kultury. I proto se mi toto svérázné Demlovo dílo líbí. Sice s ním často nesouhlasím, vadí mi jeho skrytý antisemitismus, přesto má jeho psaní pro mě kouzlo: dokáže skvěle navodit iluzi zapomenutého místa kdesi na konci světa. Máte-li Demla rádi, kniha se vám bude líbit. Pokud Demla nechápete a jeho psaní už vůbec, určitě knihu do ruky neberte.