Meandry: poezie 1945–1969
Ludvík Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/13307/meandry-poezie-1945--13307.jpg
4
5
5
Ódy sarkasmy truchlení 1945–1969. Výbor z autorovy básnické tvorby od května 1945 do počátku roku 1969. Na rozdíl od I. svazku Spisů L. K. (Bez názvu – poezie 1939–1945, Rovina 1994) s víceméně jednotnou poetikou je pohyb této poezie „meandrovitý“, a to jak v dobově podmíněném rozpoložení mysli (od iluzí k zoufání, od nadějí k pádům, od chval k ironii a pamfletu), tak ve formálním rejstříku (od postsurrealistické uvolněnosti k rýmovanému songu, od básně–záznamu k ódickému typu, od poetické prózy k satiričtějším útvarům). Politické pozadí víceméně prosakuje: 1945, 1948, temná 50. léta, tání 60. let, srpen 1968... Dvě třetiny textů tohoto svazku vycházejí poprvé. Poznámky a vysvětlivky. K vydání připravila Jitka Uhdeová.... celý text
Přidat komentář
Možná bych neměl ani hodnotit.
Ale jako příznivec Jaroslava Seiferta jsem Ludvíka Kunderu přečíst musel. On je totiž nositelem Ceny Jaroslava Seiferta.
A podivuji se nad tím, jak někdo tak jiný může toto ocenění získat. Surrealismus ve své nejzazší podobě.
Básně těžké, myšlenkové, snové, složité a těžkopádné.
Určitě se obtížně skládají a klobouk dolů před mistrovstvím tohoto typu.
Nicméně, do mého života nepatří a subjektivně musím hodnotit velice nízko... Je mi líto...
Štítky knihy
rok 1945-1969Autorovy další knížky
| 1957 |  Básnický almanach 1956 |
| 2003 |  Piju čaj |
| 1987 | Jak lomikámen v dešti |
| 1959 | Vít a Véna |
| 1988 | Vysočina Viléma Reichmanna |
Název knihy odkazuje k rozdílným poetikám jednotlivých oddílů, psaných v různých časech za různých okolností. Rozdílná je i kvalita těchto oddílů.
Básně v první knize spisů "Bez názvu" byly tak vybuchující obrazností, až nečitelné. Zde se autor více krotí. Nejprve básně jakž takž drží pohromadě název (jako ústřední téma, byť básně samy jsou stále silně imaginativní), poté se překvapivě zvěcní, soustředí se na konkrétní myšlenku, téma, až jazyk jak by ustupoval do pozadí. Kundera už umí pracovat se slovem, teď jako by zatoužil také něco říci. A naráz bojuje s myšlenkou, jak ji tam dostat - aby nebyla banální. Mnohdy, mám pocit, se to nedaří. Např. divadelní hra Velký Kýžal je postavena na tom, že básník Odolen přichází se zdrcující sebekritikou ve chvíli, kdy už stačilo jen chvíli počkat, aby se obludný systém sám zřítil. Problém je, že nám to Kundera musí naplno říct, protože děj sám nám to nijak nenaznačí. Ten je navíc zkratkovitý, tezovitý, plochý.
Konečně ke konci knihy (oddíl Ptaní) mám pocit, že autor nachází rovnováhu mezi jazykovou hrou, intenzitou výrazu a sdělností, aniž by cokoli z toho přišlo zkrátka. Tento oddíl jsem (konečně) četl s chutí a radostí.
Vypíchl bych ještě skladbu "Je osm hodin hulubi létají do huby", což je nejlepší věc v první půli knihy. Funguje v ní kontrast (nuda - děj), emoce, jazyková hra ("v tom ránu // v tu ránu"; "tržnice trčí" - tohle Kundera umí a já mu to žeru), sebeironie a rošťáctví, které ale, narozdíl od jiných míst, zde nepůsobí pubertálně/neumětelsky.