Mechanické piano
Kurt Vonnegut Jr.
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/29764/bmid_mechanicke-piano-uQ9-29764.jpg
4
373
373
Město Ilium, stát New York, je rozděleno do tří částí. V severozápadní sídlí inženýři a manažéři, v severovýchodní sídlí stroje a jižní zaujímá oblast známá jako Domovina, kde žije naprostá většina obyvatel. Takových Ilií jsou po celé Americe stovky, veškerou kvalifikovanou práci tu vykonávají stroje, lidé si mohou vybrat pouze mezi armádou a hrubou nádeničinou. Mozkem Ilia je gigantický počítač, který nejen plánuje, kolik je třeba čeho vyrobit, ale určuje mimo jiné i to, komu se dostane vzdělání a čím bude. Tento plně automatizovaný a zmechanizovaný systém požaduje od lidí na oplátku za to, že jim poskytuje materiální pohodlí, jediné: aby byli poslušní a spokojení. Stroje však zbavily člověka toho nejdůležitějšího – pocitu, že je potřebný a užitečný, základu sebeúcty. Hlavní hrdina románu dr. Paul Proteus, ředitel Ilijských závodů, si postupně uvědomuje, že je nutné vrátit svět opět do lidských rukou. Narůstá v něm odpor proti prázdnotě hmotně úspěšného života, jehož se dobrovolně vzdá, a ocitne se v čele revoluční organizace, odhodlané skoncovat s nadvládou strojů. Vzpoura se však ironicky obrátí proti povstalcům… Vonnegutova chmurná vize Ameriky elektronického věku, okořeněná spoustou trefných satirických šlehů na adresu odlidštěné konzumní společnosti, není namířena proti vědění a technickému pokroku, je jen naléhavým varováním humanisty před jejich zneužitím a autor v ní daleko přesáhl hranice vědeckotechnické literatury.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1979 , OdeonOriginální název:
Player Piano, 1952
více info...
Přidat komentář
Je otázka, jestli Vonnegut vůbec tušil, jak strašně nadčasovou knihu napsal. Většina satirických prvků je stále aktuální i dnes. Román by si určitě zasloužil větší hloubku, ale jeho poselství je více než jasné a až nepříjemně mrazivé. 80%
Začnem netradične- odporúčam komentár Honajza. A inak jemné sklamanie, celé to plávalo na povrchu, žiadna postava nebola sympatická a neustále popisy ma viedli k tomu, aby som preskakovala riadky, hlavne tie texty piesní počas Lučín...Som rada, že je kniha za mnou, ale nie som rada, pretože kniha mi po osobnostnej stránke nič nedala...
Terry Gilliam má svuj Brazil.Kurt V. mi ho připoměl svým piánem,kromě toho i jiné utopické romány.Od začátku mi přišlo,tak kdy to konečně přijde,ten zlomový okamžik v ději.Nakonec opravdu přišel,dočkal jsem se i zajímavého konce.Ano,tady se K.V. pomalu rozpinkával,je znát i autoruv rukopis,celkově je to na Vonneguta,který vystrkuje ružky,už ve své prvotině,samozřejmě typická schíza nesmí chybět,ani tentokrát.Celkově mi přišlo,že Paul by nejradši chtěl mít klid od všeho a od všech.Tentokrát (jen) dost dobré.
Podle mě jedna z nejlepších Vonnegutových knih. Vyprávění o cestě z přetechnizovaného světa do světa lidí a dobrých vztahů a nakonec zase (bohužel?) zpět k technice. Vzhledem k roku vydání je vývoj techniky i lidstva odhadnutý celkem dobře.
Geniální kniha která sahá takovým legendám jako 1984 či Tulák po hvězdách. Top 10 kniha. Myslím, že v širším čtenářském osazenstvu nedoceněná. Vřele a 100% doporučuji.
Nápad není špatný, a i když v mnohém zjednodušuje, dá se podobný princip pokládat za reálný (Vonnegut třeba nepočítal s fiktivními penězi a fiktivními dluhy nebo kancelářskou přezaměstnaností plnou porad, ale žádných konkrétních výrobků). I ta myšlenka, dejme tomu, že se lidé stejně nakonec vrátí k tomu, co nenáviděli. Ale to zpracování je vleklé, pomalé, nezajímavé, ten svět mi přijde příliš černobílý a plochý, a celá ta idea až moc naivní a přímočará. Vsadím se, že kdyby dnes přišel s podobnou knihou nějaký začínající autor, poženou ho z nakladatelství, že tohle jejich čtenáři číst nebudou. V 50. letech však kniha byla určitou formou rebelie – všichni byli naopak nadšeni z technického pokroku, a tahle jako jedna z mála varovala před přílišným přetechnizováním světa. Dnes však působí poněkud vyčpěle, zvláště proto, že vývoj jde trochu jinudy, nadšení z techniky se nekoná. A tak zůstává jen příběh, a co si budeme povídat, třetinu knihy v podstatě tvoří uvedení do děje a postav, což je samo o sobě moc, a půlku knihy, než se něco začne dít.
Na tuhle knihu jsem se vyloženě těšil, protože Sirény z Titanu mě kdysi nadchly. Bohužel ale přišlo zklamání. Dobré téma autor nezpracoval tak, abych se z toho posadil na zadek.
Mechanické piano je fakt zvláštní. Zpočátku mě to moc nebavilo, myslel jsem si, že to mám prokouklé, jen další hlavní hrdina žijící a v podstatě tvořící svým způsobem utopickou totalitu, který začne prohlédat a bouřit se, navracet se v myšlenkách do starých dobrých časů... A ono ne že by to bylo o něčem jiném. Vonnegut si mě ale získal tou prostotou a stylem, jakým to podává, schopností úplně jednoduše odhalit a předestřít danou problematiku. U setkání hlavního hrdiny v doprovodu naprostého vyznavače statu quo na statku s "prostým" Haycoxem, při jeho naprosto všedním a logickém odhalení skutečnosti a "kydání jeho diplomové práce", jsem skoro učůrával smíchy. Stejně tak u od hlavního tématu jakoby odbíhajících kapitol s Šáhem z Bratpúru, Edgarem R. B. Hagstromem nebo školním mužstvem. Prostě tradiční antiutopie podaná velmi zajímavou formou. S nadčasovými hláškami: "Mohli jsme vás bombardovat a zničit, ale to není americké řešení. Mohli jsme do města poslat tanky, ale to není americké řešení."
Skvělé! Vzhledem k tomu, že pro jednu korporátní firmu pracuji, přišlo mi to, jako by pan Vonnegut byl jeden z mých kolegů. Děsivě pravdivý příběh.
Antiutopie jsou můj oblíbený žánr a Mechanické piano se v mém žebříčku postavilo na druhou příčku hned za Zpěv drozda.
Zatímco byl však Zpěv drozda velmi depresivní záležitostí, v níž nezbývalo místo ani na záblesk naděje, Mechanické piano je poněkud optimističtější. Autor ponechal některým svým postavám pochybnosti o systému, nevzal jim možnost přemýšlet, ani se rozhodovat a tak je zde stále naděje, že by se "něco" mohlo změnit. Jde jen o to, jestli na to hlavní aktéři knihy budou míst dost odvahy a morální síly. Z toho plyne i živý, občas až úsměvný styl vyprávění.
Také se zde krásně ukazuje, že pohodlí a dostatek všeho, na co si vzpomeneme, není vlastně něčím, co bychom si měli přát. Člověka dělá člověkem mnoho věcí a práce je jednou z nich. A že technika je dobrý sluha, ale špatný pán, a že i v této oblasti je nutno stanovit hranici, přes kterou by se nemělo jít.
Ke konci jsem se trochu bála, že autor spadne do přílišného naivismu a vše svým postavám usnadní, ale závěrečné poselství nakonec bylo jedno z nejsilnějších v knize. Vřele doporučuji.
Moje první Vonnegutovka, navíc koupená zcela omylem, sháněl jsem Mechanický pomeranč :o
Přiznám se že mě až zas tak nechytla, ale námět je zajímavý. Ale Vonegutovi jsem dal ještě druhou šanci se Sirénami z Titanu, a už jsem byl lapen..
Úžasná knížka a bohužel její námět není ani tak nereálný, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nejsmutnější na tom je, že i po revoluci se ti lidé chtěli (byť i nevědomky) vrátit zpět do zajetých kolejí pohodlí. Od začátku se mi nelíbila Paulova manželka, která se ukázala v pravém světle po jeho odjezdu z ostrova. Šáhova přítomnost v ději představovala spojení s reálným světem. I když tedy v Americe vládla diktatura pod zástěrkou pokroku a zabezpečení lidí, v jiných částech světa se tomu dovedli ubránit. A tak mi zbývá jen doufat, že se masy lidí nenechají zmanipulovat a zachovají si zdravý rozum a lásku k naší přírodě. Protože ať si říká kdo chce co chce, bez naší matičky Země jsme úplné nuly.
Autorovy další knížky
| 2008 |  Jatka č. 5 |
| 1979 | Mechanické piano |
| 1981 | Snídaně šampiónů |
| 1994 | Groteska |
| 1992 | Matka Noc |
Zajímavá knížka. Pomalý rozjezd, postupné sblížení s hlavním hrdinou a nakonec velké očekávání, jestli nakonec z toho absurdního systému vypadne. Je pravda, že některé pasáže jsem s klidným srdcem přeskakoval, ale hlavní myšlenku, včetně několika menších jsem snad zachytil. Tož už teď se těším na dalšího Vonneguta.