Med v hlavě, marmeláda v srdci
Hilly Martinek
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/447167/bmid_med-v-hlave-marmelada-v-srdci-2oR-447167.png
4
104
104
Tilda žije s manželem Philippem, úspěšným právníkem, a dvěma dětmi v Hamburku. Vede docela spokojený život, jen někdy se jí zmocní pocit prázdnoty; jako by v jejím životě něco chybělo, jako by v něm byla velká černá díra, a ptá se sama sebe, co jí vlastně brání být doopravdy šťastná. Tyhle myšlenky však vždycky rychle odežene. Život běží dál ve vyjetých kolejích, dokud si jednoho dne neuvědomí, že její otec Niko v poslední době nápadně často zapomíná. Tohle už jednou zažila. Zmocní se jí strach. Strach, že by to mohl být počátek stejné nemoci, kterou trpěl dědeček Amandus a která jí ho vzala, když byla ještě malá. Tilda vyhledá své deníky ze svého dětství a při jejich četbě se ponoří do vzpomínek. Znovu je jedenáctiletou dívkou plnou odvahy, lásky a touhy po dobrodružství a vzpomíná na poslední léto s dědečkem, který onemocněl Alzheimerovou chorobou — na nejbláznivější, nejsmutnější a nejintenzivnější období svého života. Všechno začalo, když zemřela babička… Dojemný příběh o rodině a bezpodmínečné lásce, jež dokáže (byť jen na chvíli) zpomalit neúprosný osud. Román scénáristky filmu Med v hlavě sleduje jeho oblíbené hrdiny a na pozadí příběhu plného lásky nabízí také poznatky o životě lidí s Alzheimerovou nemocí.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2020
,
Metafora
Originální název:
Marmelade im Herzen, 2018
více info...
Přidat komentář
Není to špatné vyprávění, navíc jsou to vzpomínky autorky na svého dědečka, trpícího ve stáří Alzheimerovou chorobou, což vždy přináší přidanou hodnotu, ale mně to jako celek moc nesedlo. V knize se střídají kapitoly současnost/minulost, přičemž ta současnost mně přišla hodně odbytá, vůbec jsem se s hlavní hrdinkou nedokázala ztotožnit a pochopit ji. No a minulost (kapitoly s nemocným dědečkem) se mě emocionálně nedotkla jak by asi měla. Možná k tomu všemu přispěl i styl psaní, jednoduchý a popisný, který příliš emocí vyvolat neuměl. Vzpomněla jsem si na knihu s podobným tématem od R. Coleman Kniha vzpomínek, kde nemocí trpí sama hlavní hrdinka a to bylo, pro mě, úplně jiné čtení, u kterého jsem se usmívala i plakala. Zde se to tedy, za mě, nějak nesešlo, ale kniha má krásné hodnocení, tak proč ji nezkusit, je to jednohubka na dva večery a třeba Vás osloví úplně jinak jako mě.
Láskavá a zároveň dojímavá kniha o vzťahu vnučky a dedka. On trpí Alzhaimerovou chorobou, ktorá spôsobuje, že má ,,med v hlave", zabúda veci, pletie si súvislosti, ale ona presne vie, čo potrebuje. Starostlivosť a láskavosť rodiny, pocit byť potrebný a dôležitý, aj keď príde deň, keď nebude vedieť, kto sú všetci okolo neho. Výlet do Benátok, na miesto, ktoré bolo pre deduška dôležité, je jednou z posledných vecí, ktoré podnikli spolu. Obaja cítili tú ,,marmeládu v srdci" - pocit, že niekoho veľmi silno milujú.
V knihe sa prelína súčasnosť s minulosťou, kedy si na základe denníkových zápiskov hlavná hrdinka spomína na svoje 11-ročné ja a deduška, v dospelosti si zopakuje cestu do Benátok a zároveň sa tak vyrovnáva so svojimi problémami (syn - z jeho správania som mala pocit nejakej poruchy, manžel - rozídu sa?, chorý otec - zabúdanie - bude ako starký?).
Ale asi nebudem patriť medzi zástupy nadšených obdivovateľov tejto knihy... Miestami mi vadil naivný pohľad mladej na všetko ,,vtipné", čo starký spravil (mám práve takto staré deti a som si istá, že by reagovali viac realisticky, aj čo sa týka toho výletu, kde jej rodičia takmer zošediveli od strachu) a zároveň jej spomienkový optimizmus. Forma písania je však tak jednoduchá, že to žiaden lekvár nenahradí... Ale zase na druhej strane ide o reálnu skúsenosť autorky, takže ostávam na hodnotení 3*.
Velmi laskavá kniha plná emocí, kterou nelze jinak než ohodnotit všemi hvězdičkami. Nádherný příběh úžasného vztahu mezi dědečkem a jeho vnučkou, která se citlivě dotýká vážné Alzheimerovy nemoci. Líbilo se mi, jak zde autorka dokázala skvěle vyjádřit, jak tato dvojice, ač tolik let od sebe vzdálená, si dokáže porozumět. Především jak jedenáctiletá dívenka vycítí se vší svojí dětskou upřímností a intuicí, co její nemocný dědeček potřebuje a jak se k němu má chovat - často lépe než jeho dospělí příbuzní. Nejkrásnější byl závěr, kdy se prolíná Tildino dětství s její dospělostí a ona se vrací do Benátek, aby navštívila všechna místa, kde strávila poslední dny se svým dědečkem a zároveň se vyrovnává se svými vlastními problémy. Příběh je určitě právě proto tak lidsky dojemný, že je vyprávěný na základě vlastních prožitků a zkušeností spisovatelky.
Kniha mě opravdu citově dostala - nádherné čtení plné lásky, smutku i trochu toho vtipu. Slzám jsem se nebránila, protože příběh je krásně napsán.
Navzdory smutmému tématu se knížka četla velmi dobře . Krásný vztah vnučky a dědečka . Důkaz, že i v dnešní době se může najít spousta lidskosti a pochopení . Tenhle příběh mě pohladil po duši.
Smutné a pravdivé. Takový je život. Nejen láska a pouto mezi matkou a synem , manželské vztahy a všechno kolem toho . Posedlost lodičkami , to jsou radosti života ale je tu i nemoc a smrt...Citlivě napsáno s pokusem odlehčit strasti života něčím humorným.
Už když jsem si v anotaci četla, že kniha pojednává primárně o vztahu vnučky a dědečka, trpícího Alzheimerovou chorobou, bylo mi jasné, že to bude spíše vážnější a dojemný příběh, u kterého si možná i trochu zaslzím.
Příběh je veden ve dvou dějových linkách - v současnosti, kdy Tilda prožívá krizi sebeidentity i manželství, a v minulosti, kdy Tilda s pomocí svých starých deníků vzpomíná na dětství a hlavně na dobu po smrti babičky, kdy se její děda přestěhoval k nim domů, a kdy mu také byla diagnostikována Alzheimerova nemoc. Dojalo mě, že Tilda ve svém mladém věku našla v sobě tolik porozumění a odvahy, aby pomohla dědečkovi splnit přání ještě jednou se podívat na místo, které pro něj tak moc znamenalo. Dobrodružné cestování této zvláštní dvojice bylo napínavé i humorné a překvapivě se jim podařilo dostat do cíle bez větších zádrhelů.
Tilda v dospělosti řeší svou krizi tím, že se vrací na místa, která tehdy s dědečkem při putování navštívila a nějakým způsobem ji ovlivnila a vnitřně formovala.
Příběh se mi moc líbil, ačkoliv uznávám, že by se mu dalo pár věcí vytknout.
Téma vztahu vnučky a dědečka trpícího vážnou chorobou by mě i zaujalo, bohužel forma a jazyk jsou opravdu jednoduché a ani příběh to nezachránil, v polovině knihu odkládám.
Čekala jsem humorný příběh, ale spíše než legraci dostanete v tomto textu krásný popis vztahu vnučky a dědečka, nekonečnou lásku, pochopení pro odlišnost, lidskost a soucit.
Moc krásný a dojemný příběh. Líbilo se mi i to prolínání časů. Toto téma mě už delší dobu zajímá. Má starý člověk právo dožít v kruhu rodiny se vším co to přináší za problémy? Nebo má právo ta rodina žít svůj pohodlný život bez obětování se nemocnému starému člověku? Nevím... Ani tato knížka mi odpověď nepřinesla, jenom nadnesla co to znamená pro obě strany, nesoudila, nehodnotila. Příběh byl krásně lidsky dojemný.
Hlavní hrdinka knihy, třicetiletá Tilda, vzpomíná na léto před dvaceti lety, kdy se u jejího milovaného dědečka projevila Alzheimerova choroba. Je to smutné vyprávění, ale současně z knihy doslova sálá velká láska mezi dědečkem a Tildou, která to vše vnímá svýma dětskýma očima. Což bylo nepochybně dobře, protože cesta do Benátek byla prostě úžasná. Kniha se mi četla výborně.
Ze začátku jsem se krapet bála, že vzhledem k tak smutnému tématu jako je alzheimerova nemoc, to bude spíš pesimistické čtení, ale v částech, které vypráví dětská hrdinka, jde o čtení skoro až zábavné. Kéž by člověk občas více vnímal problémy dětskýma očima...
Z celého příběhu na mne nejvíc zapůsobil vztah vnučky ke svému nemocnému dědečkovi - obdivuhodně a citlivě popsané, neubránila jsem se slzám.
Dojemný a půvabný příběh o tvrdé skutečnosti. Námět Alzheimerovy nemoci je vždycky těžký, ale autorka, která do příběhu navíc přetavila vlastní zkušenost, si s tím poradila moc hezky a vytvořila dojemný příběh o lásce a zapomínání, ale především o tom, že člověk nikdy tak úplně nezapomene a nakonec neodchází jen s prázdnou hlavou. Tildina minulost se navíc odehrává paralelně se současností, kdy jako dospělá žena řeší vlastní zamrznutí, starost o otce a obavy o budoucnost manželství. Všechno je krásně a citlivě napsáno a nejednou člověka všechna slova donutí přemýšlet. Přestože jde v příběhu o něco smutného, i v tom se dá najít to krásné a důvod, proč nezapomenout. Buďme vděční za to, co máme a jaké lidi máme ve svých životech. Když je milujeme, nikdy nezapomeneme.
Místy jsem se o Tildu bála, jakým směrem se příběh vyvine, ale ač těžké téma Alzheimera, vše bylo, jak mělo být, nejlepší kamarádka, manžel, táta i děti, krásný příbeh plný pochopení a lásky, který zahřál. Ani literárně nemám co vytknout. Prostě si to přečtěte a pak mě můžete cupovat.
dojemný příběh o mladé ženě, která mlátí přišla od dědečka kvůli Alzheimeru. Podnikla s ním cestu do Benátek na to na vlastní pěst. Vlakem, stopem. Bez vědomí rodičů kteří doma šíleli. A rekapitulace toho, jak žije teď. Obvyklý život s dětmi, manželem, mírnou nespokojeností V tomto stavu podniká se s mou kamarádku cestu a opět do Benátek. Aby zjistila, kde stojí, co chce, zda si váží sama sebe.
Název i krásný obal této knihy evokuje pohodu, klid, odpočinek, humor. Nic z toho mi při čtení nechybělo. Naopak autorka tím, že vychází z osobních zkušeností, s citem a jemným humorem popisuje život s člověkem, který trpí Alzheimrem. Nemocný dědeček a jeho vnučka Tilda, která s ním prožívá nemoc z pozice dítěte.
- Tak přirozeně. Možná to děti prostě umějí lépe. Neočekávají, že starý člověk bude vždy fungovat.
- Otevřela jsem dědečkův dopis. "Přijde den, kdy už nebudu vědět, že ty jsi ty"
Takto nemocní lidé žijí ve svém světě a blízcí jim mohou pomoci hlavně svou láskou a trpělivostí.
Do zástupu nadšených čtenářek této knihy rozhodně patřit nebudu. Kniha mě vůbec nechytla,i když téma zajímavé,čekala jsem,jak ho autorka rozpracuje,pojme... Čekala jsem 100 stránek,150 stránek- a nic. Mrzí mě to,ale nenašla jsem v příběhu nic, co by mě zaujalo,co by stálo za to,abych knihu doporučila. Bohužel.
Kniha ve mně zanechala hodně silné pocity. Po dlouhé době opět jedna z těch, kterou jsem oplakala.