Meditace

29.12.2020

Pro mne to bylo setkání s krásou českého jazyka ,precizního a promyšleného vyjadřování,hloubkou myšlenek a zvláštní poetikou.
K níže uvedeným komentářům nemám co dodat.
Doporučuji.

05.10.2020

„Věci a tvary přírody by nebyly celé – ba možno říci, že by v jistém smyslu nebyly vůbec – kdyby se neodrážely v lidském poznání a vědomí. Lidské vědomí by však také neexistovalo a neobstálo – aspoň v svém nynějším vtěleném stavu – bez existence věcí, které se v něm odrážejí, bez existence druhých lidských vědomí a osudů, které mu dávají látku a tvář. Setkání lidského vědomí a stvořeného světa, lidských vědomí mezi sebou, lidského vědomí se sebou samým je zdrojem ustavičného úžasu, zárodkem děje ustavičně obnovovaného, látkou poznání, které míří k stálosti skrze ustavičnou proměnu, k trvalosti skrze ustavičnou pomíjivost, k věčnosti skrze čas.“

Jan Čep byl při psaní textů, uvedených v této knize, ve vícenásobně náročné pozici. Těžce na něj doléhala realita exilu, a to hned dvojího, protože emočně náročné opuštění rodné země (kdo zná Čepovy povídky, dokáže si jistě představit, jak silná byla jeho vazba k rodnému kraji) následovalo i nedobrovolného stěhování z Francie do Mnichova, z prostředí zvoleného a kulturně i jazykově blízkého do odcizenosti místa bez vytvořených společenských vazeb. Práce pro rádio Svobodná Evropa (přepisy promluv psaných pro pořady této stanice jsou těžištěm knihy) vyžadovala i omezení ve výběru témat; kulturně-společenským komentářům s přesahem do politiky se Čep sice nebránil ani ve svých předchozích tvůrčích etapách, ale věnoval se jim spíš okrajově. No a v neposlední řadě: rytmus rozhlasového vysílání Čepa nutil k pravidelnosti při psaní (každý týden prostě musel být k vysílání nachystán pořad definované délky) - věčný přepisovač a nespokojenec Čep musel být jistě nešťastný, když musel dávat z ruky text, který nevnímal jako stoprocentní.
Právě při přihlédnutí k těmto tak omezujícím vnějším faktorům se mi zdá obdivuhodné, jak vysoké (možná by bylo správnější napsat: hluboké) kvality jeho rozhlasové eseje mají. Jan Čep v sobě prostě nedokáže křesťanského humanistu ukrýt, jeho klíčová témata (vztah časnosti a věčnosti, odpovědnosti za sebe i za svět, jedinečnost i univerzalita každého života...) se znovu a znovu vynořují. Nevadilo mi to, naopak, bylo v tom cosi příjemně důvěrného, jako když u dobrého přítele rozpoznáváte jeho zásadní vlastnosti i ve změněných životních podmínkách.

Meditace se nestanou mojí nejoblíbenější sbírkou Čepových esejů – na to jsou příliš politické a příliš ukotvené v konkrétní situaci a konkrétním účelu, pro které vznikaly. Únavu při čtení vyvolávalo také opakování motivů, to je sice snadno pochopitelné (vysílání RFE bylo rušeno a bylo třeba říkat věci znovu, aby se dostaly k co největšímu počtu lidí, a také bylo účelem vysílání povzbuzovat a aktivovat, i k tomu účelu bylo jistě vhodné opakovat), ale při čtení to bylo místy nepohodlné, až jsem si říkal, jestli by knize nepomohlo trocha toho proškrtání.
U kulturních a nábožensky orientovaných textů jsem žádnou nudu nevnímal, jeho úvahy o vztazích, které trvají věčně, o provázanosti naší orientace na Boha a bližní, o nezištném přátelství, o nezbytnosti druhých lidí v našich životech, o naší požehnané závislosti na Bohu i křesťanské naději – ne, to se mi nemohlo omrzet.

„Existující jistá duchovní příbuzenství, která spojují těsněji jisté lidské rody, jisté rodné jazyky; jistá duchovní řeč zní důvěrněji jedněm nežli druhým. Máme všichni právo si vybírat, jít za hlasem, který vyslovuje naše jméno. Nedává-li nám odpověď na otázky, které si klademe tváří tvář světu a sobě samým, je dosti na tom, klade-li si aspoň stejné otázky. Může se nám stát, že se najednou poznáme ve zkušenosti a v podobě těch, které jsme dlouho pokládali za cizince.“