Medorek
Petr Placák
Román Medorek vyšel poprvé v samizdatu v roce 1985 a už tehdy vyvolal u disidentské obce značný rozruch. Za zaznamenání stojí názor bohemisty Alexandra Sticha, který Medorka pasoval na „jednu z nejlepších českých próz 80. let“. Tak či onak, kontroverznost si Placákův zběsilý románový debut udržel dodnes. I v roce 2010 působí tato syrová generační výpověď stejně „punkově“ a nespoutaně jako před čtvrtstoletím. Román poprvé vychází v úplnosti, se všemi původními ilustracemi Pavla Reisenauera.... celý text
Přidat komentář
„Všechno čeká jen na Medorkův konec, na jeho porážku, na jeho smrt. Nemocné zvíře musí být odstřeleno, aby se stádo uchovalo silné. Shnilé musí být vyhozeno, aby se zdravé nenakazilo, a to zdravé byli všichni ti prdelolezci kolem. Vše je bezvadně zařízeno v tom zvěřinci. Je to chytré a prosté až k nevíře. V Bretani prý vždy dávají pást skopce k nějaké krávě, protože je levnější a uchvátit ho pro vlka není tak namáhavé, a proto se vždy vrhne na něho a dražší kráva zůstane ušetřena. A těch vlků je hodně a naděje pro Medorka malá.“
Mně se to náhodou líbilo! Zdálo se mi, že Medorkovu pocitu naprosté nesourodosti se světem rozumím. Rozumím snad i pocitům zmaru a bezmoci, ve kterých se často topil. A následným útěkům do fantazie, hledání pevných bodů ve vnitřním světě, když už ten reálný je tak zpotvořený. A do třetice si myslím, že rozumím tomu šílenému mumraji myšlenek a protichůdných nálad, tomu zmatku, ten je nevyhnutelný v mysli a srdci dospívajícího člověka, dokonce i tehdy, když není konfrontován s něčím tak ubíjejícím, jako je – minimálně v mladých očích otevřených pro pravdivé vidění – šeď a faleš Husákova Československa.
Žánrová roztříštěnost knihy byla někdy osvěžující a někdy trochu otravná. Moc mě nebavily mystické pasáže a androšský večírek. Zato scény s mladíkem u výslechu, rozhovor s Nestorem o zhrzené lásce nebo návštěva fotbalu byly prostě skvělé, drsné a mrazivě vtipné zároveň! Zřejmě proto, že v nich Petr Placák nešetřil sebeironií, která celé vyprávění výborně shazovala a vše relativizovala – bez použité ironie, sebeironie a sarkasmu by byl jeho Medorek asi jen dost nesnesitelná, avantgardní a přisprostlá verze mladého Werthera.
„A ráno vstát a jít mezi lidi. Znova pořád předstírat, že nic se ničeho netýká. Já vím svý, ty víš svý, všichni víme svý.“
Docela zklamaní po výtečném "Fízlovi" od tohoto autora. Samoúčelný chaos, který jen výjimečně působí funkčně tak, aby si čtenář uvědomoval důvod "úniků" hrdiny z reality. Psáno za totality, kdy mohlo působit svěže (samozřejmě vyšlo pouze v samizdatu). Jako přílepek k druhému vydání, jež jsem četl, je několikastránková beznadějně zakyslá mentorská stať Starcovy zápisky (1995), kde se autor vypisuje ze svého zklamání z polistopadové doby a obecně českého národa. Fakt zbytečné a ještě více době poplatné, než hlavní text.
Zoufalý vztek z normalizačních reálií! A že ty reálie ze zdánlivého nebo skutečného Medorova chaosu opravdu lezou naplno!
Dělí nás věkově zhruba 13 let a když jsem tehdy nastoupil do redakce ČTD, měl už za sebou 10 let tenhle román. Že ho slátal jářku chaoticky a útržkovitě bych nevydával za mimořádnou přednost jako autor doslovu, ani ne za bezradnost, spíše za autentičnost, jakoby šlo místy o záznamy v deníku. Zase natolik Petra Placáka neznám, abych tvrdil, že je to autobiografické, ale určitě to vystihuje tlak jisté doby na jisté lidi. 37/16
Místy hotové pošušňáníčko, báseň v próze. Zejména při popisech přírody nebo situace.
Karel Medor na mě působí jako sociopat, občas až schizoidního ladění. Takhle nastavený člověk neměl ve zglajchšaltované socialistické společnosti jinou šanci, než být zařazen k disidentům. I když doopravdy žádný disident nebyl.
Ale možná to tak vidím proto, že od napsání Medorka uplynulo už 30 let
Chaotické psaní z 80. let socialismu. Drobná próza nabízí fragmentovaný příběh Karla Medora. Karel Medor nastupuje v 16 letech do práce ve fabrice, kde však nenajde zalíbení a vůči společnosti se bouří pomocí básnických textů, kvůli nimž ho začne stíhat i StB. Střídá se zde děj poutavý, popisující nástup do fabriky a nutnost práce alespoň předstírané, a poetické ztvárnění snu Medorka. Zdánlivě nesourodý tok kapitolek a kapitol nám při čtenářském odstupu poskytne poměrně celistvý náhled na osobnost člověka v 80. letech. Popisuje zhnusenost prací v kolektivu a jakékoli své sebeprezentace. Autor užívá různých nástrojů výstavby texty, najdeme pejorativy, prvky argotu, slangu ale také výrazné poetismy. Čteno jako povinná četba, tudíž nelze názoru přikládat kdovíjakou váhu :o)
Štítky knihy
dospívání komunismus normalizace (1969-1989) socialismus underground Cena Jiřího OrtenaAutorovy další knížky
| 2007 |  Fízl |
| 2010 |  Medorek |
| 2013 | U nás ve sklepě - Antologie poesie druhé generace undergroundu |
| 2015 |  Gottwaldovo Československo jako fašistický stát |
| 2001 | Kádrový dotazník |
Normalizace, postpuberta, žádná perspektivní budoucnost ve společnosti... Hodně, hodně jsem se ztrácel v tom, co je popis skutečnosti, co je sen a co je jen představa. Ale to byl nejspíš účel. Když si vzpomenu na vlastní mládí v tomhle věku, tak to asi i tak bylo. Intenzivní představy, které se prolínaly se skutečností, až se rozdíly stíraly.