Medúza
Jarmila Loukotková
Blanka přijela do Prahy hledat slávu a bohatství, ale našla jen pár prchavých známostí, lidskou špatnost a nespokojenost s vlastním údělem. Ale: potká muže, ušlechtilého muže, umělce - její zkázu i spásu. Milostné opojení i trápení promění nezralou dívku v ryzího člověka a silnou ženu.
Přidat komentář
K Medůze jsem se dostala v českotřebovske knihovně v době vršící puberty, Blanku jsem svým způsobem obdivovala a trnula nad tím, že bych někdy...nedej Bože...skončila na maloměstě a žila nudný život od pondělí do neděle. Držela jsem Blance palce, ať si život s tak ohromující láskou užije plnými doušky a u posledních řádků jsem ždímala kapesníky. Zajímalo by mě, jaký život by vedla Blanka dál, kdyby paní Loukotková pokračovala ve vyprávění.
Život se s nikým nemazlí. Láska, ta prava , spalujíci, pokud odchází a vy ten odchod vnímáte ať už jste na jakékoli straně, opravdu fyzicky bolí a já dodnes nevím, má-li se člověk radovat, že tu spalující lásku v životě potkal, nebo smutnit nad jejím koncem. Proto by mě pokračování tak moc zajímalo. Ať jsem knihu četla v 17 nebo v 60 letech, pořád u ní ty kapesníky ždímu .
Knihu jsem našla v knihobudce, mile mě překvapila. Četlo se to hezky, děj měl spád, konec je zcela jednoznačný, nemám pochyby.
Poprvé jsem četla knihu, jako nezralá , mladá dívka, plná ideálů o životě, který se v 18 letech zdál jiskřivý, jasný a hlavně pln dobrodružství nejen s láskou. Paní Loukotková je , víceméně byla, PANÍ spisovatelka, kterou jsem byla čtenářsky "odkojena "a zařazena do skupiny doživotní ČTENÁŘ. Tato kniha mi dlouho ležela v hlavě, dokonce jsem Blance záviděla její velkou lásku ke zralému muži, jímž se mi ,v době mého mládí ,její přítel zdál. V pozdějším věku, jdyž jsem se ke knize dostala, jsem zas obdivovala, jak paní Loukotková umí o života bídě psát. Konec knihy jsem proplakala vždy, ať už se mi kniha dostala do rukou v mládí či v pozdějším věku. Nechápala jsem, jak může láska tak moc bolet... A tady zas paní Loukotková dokázala naprosto bravurně popsat, jak moc se ta bolest dá unést...nebo taky neunést.
Tato kniha byla v polovině devadesátých let v knihovně neustále zabraná, nakonec jsem si ji koupila v knihkupectví v Písku. Netvrdím, že všechny postoje nebo činy hlavní protagonistky měly mé sympatie, ale obdivuji, že v tehdejším jaksi šedém a uniformnim světě socialistické společnosti měla odvahu žít si po svém, snít, tvořit, i postavit se své typicky malomestacke matce. Život v jejím rodném městě, jak ho vylíčila během své dovolené, by mě do měsíce semlel. Jen škoda, že konec byl takový nejednoznačný.
los : Proč hned kurvicce? Kdyby byl na místě Blanky muž, tleskal byste mu, jaký má úspěch u žen. Dodnes zažité stereotypy : Muž je svudnik, ale žena děvka.
Zprvu jsem si musela zvyknout na autorčin styl psaní, ale pak jsem se začetla, i když mi to trvalo poněkud dlouho. Odměnou za trpělivost mi byl dobrý čtenářský zážitek, a to především díky samotnému závěru románu.
Mám ráda historické knihy autorky, ale ty novodobé mi tak nějak unikají. Blanka mi je nesympatická a s tím padá pro mě celá kniha.
Četla jsem ji před 30 lety a teď jsem po ní sáhla v pandemii znovu s tím, že už to určitě nebude takové čtení jako kdysi, ale kupodivu jsem překvapeně zjistila, že u ní znova brečím. Za mně pěkné čtení.
Výborne napísané, neuveriteľné, aké sú niektoré témy stále súčasné....Avšak pre mňa nakoniec uťaté a vlastne zbytočne zdramatizované.
před 25 lety jsem Medúzu znechuceně odložil po pár stránkách a přešel na Odměnu, letos mě kvůli pandemii zavřené knihovny a vybrané knihobudky donutily hrábnout hluboko do rodinné knihovny a vyplavala zase Medúza, no, zpočátku jsem se ošíval, ale nechtěl jsem ji zahodit podruhé, až jsem si zvykl a četl docela se zaujetím jako vývojový / výchovný román o hloupé a povrchní kurvičce z maloměsta, ale ten závěr mě tak nakrknul... prostě tomu nerozumím, co chtěla autorka vyjádřit, proč vyprávění takhle nelogicky utnula, tolik nedokončených dějových linií, nedotažený symbol medúzy... nechápu, závěr prostě zkazil vše
Loukotková ....je to pár let zpět co jsem si s ní vytvořila vztah :) její styl psaní se nedá okopírovat. Medúzu jsem si koupila náhodně v antikváči a když jsem si k ní sedla , nemohla jsem přestat číst. Opravdu fascinující a náhled na komplikovanost vztahů byl tak reálný .... fuuuu... těším se až se k ní zase vrátím .
(SPOILER) Čte se to bezvadně, ale ten konec mě skoro rozčílil! Píše to v Ich formě, tak těžko mohla umřít. Tolik nevyjasněných otazníků.... Jsou knihy, ke kterým se po letech ráda vracím, ale tohle už fakt číst nebudu.
Medúza - snad jediná "nehistorická" kniha od mé oblíbené Jarmily Loukotkové. Když jsem tu knihu četla poprvé, byla jsem o mnoho mladší a nezkušenější než hlavní hrdinka. Takže jsem občas jenom "zírala". Na dobu normalizace to byla odvážná kniha s nevšední hrdinkou. Zcela otevřeně popisovala materiální nedostatky, se kterými jsem se v pozdějších letech střetávala i já. Snad dodnes si vybavuji (a nekamenujte mne, pokud se mýlím), že hrdinka někde smutně konstatuje - parafrázuji: " Je smutné mít výstavní nohy a nemoci je ukázat ve výstavních botách". Ale v románu šlo jistě o víc. Hrdinka potkává mimořádného muže, který ji probudí a pomůže dozrát. Že se jednalo o ženatého muže, který hrdince citově i materiálně pomáhal na úkor své rodiny, což vnímám s odstupem času dnes, je věc jiná. Hodnotila bych jako stále svěží a aktuální román o zrání a láskách mladé ženy, pro mladší generaci ozvláštněný dobovým koloritem.
Minimálně druhou polovinu knihy jsem si myslela, že dám dílu pět hvězd. Od čtení jsem se chvílemi nemohla ani odtrhnout. Ale ten konec! Ten mi dojem trochu pokazil. Můj manžel nemá rád příběhy bez happyendu, já zas ty, kde zůstává příliš mnoho otázek, a to je bohužel tento případ. Hlavní hrdince jsem v mnohém rozuměla, ale nejsympatičtější mi byl rozhodně malíř Lomek. Většinou necituji, ale tato jeho myšlenka mě skutečně zaujala: "Jen málokdy za naše útrapy může nějaký osud nebo vůbec někdo jinej. Sami si za ně můžeme." Asi lze těžko říci, že si třeba Židé mohli za své útrapy během 2. světové války, ale v běžném lidském životě si skutečně spoustu věcí zbytečně komplikujeme. Je dobré si to uvědomit.
I když je román staršího data, my starší známe období, ve kterém se odehrává děj. Peněz málo, na pomeranče se stála fronta, nedostatek bytů, neustálý strach z podvodu a jeho následků, strach ze zhrzeného milence a jeho msty, případně strach z manželky milence. To byl život šedesátých let. Bohudík je alespoň dost toho ovoce a o byty také není nouze, pokud máte dost peněz. Ale strachy z různých současných bubáků máme dál...
Autorovy další knížky
| 1988 |  Navzdory básník zpívá |
| 1975 | Není římského lidu |
| 1999 | Medúza |
| 2000 | Spartakus: Smrtí boj nekončí |
| 1994 | Pod maskou smích |
Od paní Loukotkové trochu z jiného soudku. Mám raději její historické knihy, i když toto bylo také povedené. Bezkonkurenčně nejlepší postava za mě byl malíř Robert.