Medvěd: Pravdivý žert v 1 dějství
Anton Pavlovič Čechov
Úvod napsal Ladislav Nejedlý; přeložil František Jokl; upravil Antonín Kytka. Hry ZOD; sv. 7. (2. vydání)
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 1947 , Ústřední kulturní oddělení ÚROOriginální název:
Медведь, 1888
více info...
Přidat komentář
Taková ruská romantická limonáda. :) S přibývajícími stránkami se povídka mění z komedie o dluhu na romantickou frašku, kde se do sebe zamilují dva zjevně neslučitelní lidé. Čechov nám tu podsouvá, jak i v nejnepravděpodobnějších situacích může vzniknout láska.
Pět hvězdiček za vtipné a živé dialogy, realistické zobrazení lidských emocí, jednoduchou strukturu, rychlý spád a nakonec i za ten přeslazený závěr. :)) Jo, líbilo se mi to. :)
Poslechnuto jako audiokniha. Komedie o nerudném statkáři a vdově a jejich zalíbení navzájem v sobě :-). V divadle s paní Zázvorkovou a Werichem to musí být zážitek.
Film jsem viděla mnohokrát a vždy se ráda znovu podívám na paní Zázvorkovu a pana Wericha. Dnes jsem si stáhla předlohu a je geniální.
Půjdu proti všem, ale mně se to tak skvělé nezdálo. Četlo se to velice dobře, těšila jsem se na rozuzlení .... ale to se mi zdálo hloupé. Možná, kdybych viděla Stellu Zázvorkovou a Wericha, tak bych hodnotila úplně jinak, ale dílo znám jen z psané verze-a ta mě nenadchla.
Velmi krátká hra, přečtena během pár minut. Příběh je jednoduchý, ale příjemně se to četlo, takže jsem spokojena. Lásku lze najít za všelijakých okolností.
Upřímně? Toto dílko je dokonalé. Medvěd má tak málo obsahu, že v něm Čechov nestihl napsat nic, čím by tu prostou komedii pokazil.
V truchlení nám Popovová může připomenout Shakespearovu Olivii z Večeru tříkrálového, Smirnov zase jakéhokoliv pravého bohéma. Děj utíká rychle – dvacet minut – a přes to obsahuje několik poměrně dlouhých monologů, které jsou neuvěřitelně skutečné a vtipné.
Ani já se zde nevyhnu chvále inscenace s panem Werichem a paní Zázvorkovou. Oba jsou ve svých rolích dokonalí a hra je s nimi ještě o maličko zábavnější.
Závěrem jenom dodávám, že je krásné, jakým způsobem pan Smirnov hleděl na feminizaci. Ano, to byl požitek. (Samozřejmě z hlediska komediálního. Nepodporuji střílení do jednotlivých, ani skupin žen.)
Úsměvná kratičká komedie o tom, že zamilovat se je možné v každém věku a v každé situaci:
SMIRNOV: Bože, to je žena! Nikdy jsem v životě neviděl nic
podobného! Jsem ztracen! Je se mnou konec! Chytil jsem se
do pasti jako myš!
POPOVOVÁ: Jděte pryč, nebo vystřelím!
SMIRNOV: Střílejte! Co vy víte, jaké to bude štěstí, umřít přímo před
vašima čarovnýma očima, umřít kulkou z revolveru, který drží
ta maličká sametová ručka… Zbláznil jsem se! Rozmyslete si
to a rozhodněte se hned, protože – když odtud odejdu, už
se nikdy neuvidíme! Rozhodněte se! … Jsem šlechtic, řádný
člověk, mám příjem deset tisíc ročně… za grošem na zemi se
vrhnu jako šíp… mám znamenité koně… Chcete se stát mou
ženou?
POPOVOVÁ (pobouřená, šermuje revolverem): Střílet se! Na souboj!
SMIRNOV: Zbláznil jsem se! … Ničemu nerozumím… (Křičí.) Hej,
sluho, vodu!
POPOVOVÁ (křičí): Na souboj!
SMIRNOV: Zbláznil jsem se, zamiloval jsem se jako kluk, jako hlupák! (Chytne ji za ruku, ona křikne bolestí.) Miluju vás! (Padá
na kolena.) Miluju, jako jsem nikdy nemiloval! Dvanáct žen
jsem nechal, devět jich nechalo mne, ale ani jednu z nich jsem
nemiloval tak jako vás! Jsem jako limonáda, jako sirup, jako
huspenina… klečím na kolenou jako hlupák a nabízím vám
ruku… Hanba, ostuda! Pět let jsem se nezamiloval, zařekl jsem
se, a najednou jsem v tom jako oj v cizím kočáře! Nabízím vám
ruku. Ano, či ne? Nechcete? Není třeba!
Kratičký jednoduchý příběh, který přímo volá po scénickém ztvárnění. V českém provedení to byli dva skvělí představitelé: Werich a Zázvorková.
Přečetla jsem si nejdřív text a řekla jsem si, že Čechov uměl napsat hru. Pak jsem se podívala na Stelu Zázvorkovou a Jana Wericha a kdybych mohla dát hvězdiček osm, s chutí bych je dala, protože tihle dva povýšili úsměvnou hru na skutečný herecký koncert pro dva výjimečné herce a jednoho skvělého autora.
Dodatek: nedávno jsem viděla tutéž hru s Ivou Janžurovou a Milošem Kopeckým a divná věc, oba herci byli ve hře skvělí, ale dohromady to jaksi nefungovalo. Ani zdaleka se to Werichovi a Zázvorkové nevyrovnalo. A to, prosím pěkně, považuji Kopeckého a Janžurovou za vynikající herce! Chyběla tam ona "chemie", jiskření, nebo jak to nazvat. O to víc jsem si uvědomila, že jakoukoliv hru je třeba ne přečíst, ale vidět. U románu si vytvoříme vlastní představu prostředí a hrdinů a mnohdy jsme pak zklamaní, když vidíme film. U her je to přesně opačně, teprve herci dávají textu smysl.
Úsměvná kratičká komedie, při které si představujete filmové zpracování se skvělým panem Werichem a paní Zázvorkovou.
Štítky knihy
zfilmováno ruská literatura rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 1976 |  O lásce |
| 1933 | Pavilon číslo 6 |
| 2008 |  Povídky (6 povídek) |
| 1962 | Okamžiky |
| 2002 | Ivanov |
Jeden z mála případů, kdy je adaptace lepší než knižní předloha. Hra je podle mého názoru průměrná, ale paní Zázvorková s panem Werichem z ní udělali absolutní skvost.