Medvědín
Fredrik Backman
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/330756/bmid_medvedin-Hgq-330756.jpg
4
2334
2334
Co se může stát, když si na bedra naložíme tíhu snů ostatních lidí. Pro většinu lidí neznamená vítězství na juniorském mistrovství v ledním hokeji nic moc, ale pro obyvatele Medvědína to znamená všechno. Takové vítězství by totiž mohlo přitáhnout pozornost k upadajícímu městečku: přilákat státní dotace i talentované sportovce, kteří by dali Medvědínu přednost před většími městy v kraji. Takové vítězství by rozhodně znamenalo všechno pro hubeného teenagera Amata, který je všude mimo led za otloukánka; pro Kevina, hvězdu juniorského družstva, stojícího jen krůček od zářivé budoucnosti v NHL; i pro Petera, obětavého sportovního ředitele HC Medvědín, jehož vlastní profesionální hokejová kariéra skončila tragédií. Tým má šanci splnit sny celého města. Jenže jedné noci během zapíjení semifinálového vítězství se cosi odehraje mezi Kevinem a Peterovou dcerou — a najednou je všechno jinak. Jako vlny po rybníce se celým Medvědínem začnou šířit obvinění. V honbě za úspěchem týmu je obtížné rozpoznat hranici mezi pravdou a lží, slepou loajalitou a opravdovou důvěrou. Nakonec musí jeden mladý muž najít odvahu říct nahlas to, co nikdo zjevně nechce slyšet.... celý text
Přidat komentář
Je to klasický Backman, ve kterém převažují jeho klady nad zápory, přesto zkrátka nemůžu až na plný počet pěti hvězd. Proč? První půlka je dost roztahaná a o dost slabší než ta druhá. Pocit napětí tady jakoby navozoval jen tím, že nám doslova řekne, že se stane něco strašného, a to několikrát. Nejsem čtenář blbec, aby ke mně musel autor přímo promlouvat a vnadit mě na něco dopředu. To mě má snad navnadit samotným dějem, ne?! Stejně se tu setkáme s klasickým backmanovským spektrem postav - hejskové, imigranti, homosexuálové... Opravdu jich je v tom Švédsku tolik, že musí být i v příběhu z prťavé vesnice? Mnohokrát se taky opakuje a popisuje některé vlastnosti postav několikrát úplně stejně, jako bych asi zapomněl, že před pár desítkami stran už jsem se to stejně dozvěděl... Ale jak jsem uvedl - asi před polovinou se to zlomí a tyhle neduhy odezní a čteme drama se vším všudy - postavy už známe dobře a orientujeme se i v jejich větším než malém množství. Žádná z postav jakoby nedominovala příběhu, ale autor se poctivě věnuje všem stejnou měrou - až to vypadá, že si v téhle knize vyplácal nápady, které by mnoha jiným spisovatelům stačily na pět románů. Jak uvádí i další uživatelé, nečekejte takovou dávku humoru (a v druhé polovině už vůbec ne) jako v Ovem nebo Babičce, tady vládne stísněnost a bezmocnost. Nikdy jsem hokej moc nemusel, ale jestli je to, co se tu o hokejovém prostředí dovídám, jen z poloviny pravda, tak jsem si jen potvrdil, že všichni, kdo mají co společného s tímto "sportem", jsou naprostí magoři - až to často působí jako sonda do vymazanosti lidských charakterů - jedna diagnóza vedle druhé. Tohle by se samozřejmě nemuselo jevit jako zápor knihy, přesto to drobné minus je - autor skoro (až na asi tři výjimky) nám tak ani nedává možnost najít si nějakou příjemnou postavu, které chceme fandit a se kterou se chceme ztotožnit. Ale abych nekončil jen negativně - druhou polovinu jsem napětím slupnul jedním dechem, dokonce jsem se občas neudržel a listoval jsem dopředu, abych se uklidnil, jestli to dopře dopadne. Navíc Backman je absolutním mistrem ve vykreslení charakteru ženských postav, což už se ukázalo u předchozích knih (Babiča, Britt-Marie aj.) - v téhle knize je jich více než plno - Mira, Maya, Ramona, Fatima... (klasická švédská jména, že?). Je to výborná knížka, jen se prokousat první stovkou stran a pak je to jízda.
Skvěle napsané, asi by nevadila kratší verze, ale pár stránek navíc snad nikoho nezabije. Je znát, že v sobě Fredrik Backman má krom nadání k psaní i lásku ke sportu, jinak by spoustu věcí nedokázal tak skvěle popsat a vysvětlit. První polovina knihy musí prostě každého aspoň trochu sportovně založeného zahřát, dojmout a těm ostatním vysvětlit, proč to prostě není o tom, že chleba levnější nebude. Bohužel to je i dost pravdivá kniha a druhá polovina je drama, které jsem už nečekal. Perfektně popsané lidské povahy, pocity. Je skvělé co všechno dokáže sport a je hrozné co se sportem udělají peníze a ambice rodičů, kteří ze svých dětí vychovají někoho, kdo si myslí, že může a projde mu všechno.
Knížka má (jako většina Backmanových knih) pomalý rozjezd. První třetinou se ti, kterým hokej nic neříká, musí doslova prokousat. Kdo to zvládne, čeká ho odměna... stojí to za to!
Nedočteno. Ve třetině už jsem jen začal listovat, jestli se něco začne dít a v půlce jsem s tou knihou skončil. Život je příliš krátký na čtení knihy, která je divná.
Bylo to celý takový ujetý, přechytračený, zmatený. Často se mi zdálo, že autor je zamilovaný do svých vět a rád se poslouchá, takové žonglování se slovy bez ohledu na čtenáře. Už když jsem začal číst, tak jsem si říkal, kniha o hokeji? Jak může být kniha o hokeji, na hokej se rád dívám, jsem velký sportovec, ale číst o něm?
Kdybych měl hledat plusy, tak občas zajímavé úhly pohledu a poměrně dobře popsané klukovské kecy mezi mladíky. Navíc si autor nehraje na nějaké lakování idylických vztahů.
Možná, že ani celé nebe by se svými hvězdami nestačilo.
Toto je jiný Backman a zatím nejlepší, co jsem od něj četla. Jeho specifického humoru je v příběhu spíše pomálu, zato exceluje v pro něj tak typickém nitrozpytu jednotlivých postav a všech obyvatel městečka Medvědín. Příběh je to syrový, drásající. O bolesti a jizvách, které se nikdy nezahojí. O lidech, kteří se s nimi naučili žít. Příběh o přátelství, o lásce, o snech. Je to vyprávění o malosti jedněch a velikosti druhých. A ano, je to také vyprávění o hokeji. Protože ten byl a zůstane pro obyvatele Medvědína vším. Tedy skoro vším.
Knížky Fredrika Backmana mě baví. Občas mám výtku, menší či větší, ale skvělé je, že Backman umí psát lehce, čtivě, parádně umí charaktery, umí dojmout i rozesmát. Medvědín měl pro mě ještě něco navíc oproti předchozím knihám. Tady jsem nenašla mouchu. Jasně, možná kdybych se jó snažila, našla bych, ale ta moucha by rozhodně nebyla tak otravná, abych se po ní chtěla ohnat. Příběh svištěl po ledě tak rychle jako Amat, chvílemi byl tvrdý jako Bobo a neúprosný jako Benji. Byl křehký jako rampouch, ale rozhodně ho nešlo jedním úderem přerazit. Bavil a dojímal, fandil a věřil, navztekával a dával zadostiučinění. Backman fakt umí postavy, jak už jsem několikrát psala, vykresluje je do posledních detailů i s jemným stínováním. A ty postavy vám přirostou k srdci, nutně si k nim musíte vytvořit nějaký vztah (ať už kladný, či negativní, ať už ustálený, či proměnlivý).
V určitých chvílích mi Medvědín připomněl dánský Hon, sice vlastně naruby, ale jednání lidí, vlastně jednání davu bylo velice podobné. Co zmůže jedinec (i pár jedinců) proti kolektivu stmelenému společným posláním? Taková parta je přeci nade vše. A společné úsilí takové party dovede převrátit naruby vše, i pravdu i zločin. Backmanovy knihy jsou jedny z mála, kde mám chuť podtrhávat a kopírovat věty i odstavce, abych si je pamatovala navždy.
Tak na tohle mi chybí nejen slova, ale i hvězdičky. Mám jen husí kůži, mrazivý pocit a nezapomenutelný, za srdce beroucí zážitek.
Krásná kniha, moc se mi to líbilo, kniha mě nutila přemýšlet a Backmanův styl psaní mi sedl jako ulitý. Nejdřív se knížka tvářila, jako že je o mém milovaném hokeji, pak děj přitvrdil. U některých částí jsem si i pobrečela. Postavy jsou skvěle popsané, některé více, některé méně, nikdo není jen zlý či hodný, každý má své mouchy, i když je v jádru dobrák (moji favoriti jsou Bobo a Benji, samozřejmě :D). Těším se na pokračování, doufám, že se dozvím, jak to dopadli se čtveřicí na konci, zas to bude úplně jinak, než si myslím já :)
Snad první kniha od Backmana, která vás donutí přemýšlet bez přidaného optimismu. Ovšem ty myšlenky a popis lidských charakterů se všemi jejich vadami naprosto stojí za přečtení i bez humoru.
Uvěřitelné a realistické postavy, jedna emoce střídala druhou podle toho, čí příběh a úhel pohledu autor zrovna předkládá ... I když je knížka vážnější, dokázal mě Backman několikrát i upřímně rozesmát. Myslím, že tu hokejovou komunitu, která by se ovšem dala nahradit jakoukoliv jinou zanícenou uzavřenou komunitou, dokázal velmi dobře vykreslit. Sama ze zkušenosti vím, co v malé sportovní skupince dokáže způsobit jeden mnohem menší problémek.
Příjemný styl psaní. Určitě doporučuji.
V podstatě všechno, co jsem o knize chtěla napsat, už napsala Makropulos.
Dodávám jen, že jsem s dozvěděla něco málo o hokeji a hodně o sobě.
„V tomhle městě se nedá žít, tohle město se musí přežít.“
A i to přežití může být problém na malém městě uprostřed lesů, v malé komunitě, kde každý každého zná, kde i udržet si práci je problém a kde jedinou pýchou a jedinou nadějí všech je juniorské hokejové mužstvo. Příběh vypráví hlavně o teenagerech, ale velkou měrou i o jejich ambiciózních rodičích, kteří celý svůj život obětovali se svými syny právě a jedině hokeji. Je to román o přátelství, o sounáležitosti, o pýše, žárlivosti, závisti, namyšlenosti, šikaně, o rodinných vztazích, osobních tragédiích, o odvaze, osobních tajemstvích a o síle sportu. Je to prostě román o malých lidech v malém zapadlém městě a jejich touze něčím vyniknout. Hlavně je to úplně jiný Backman, není to laskavé a konejšivé, je to velmi silné, působivé i dojemné. Vlastně ani nevím, jak tuto skvělou knihu komentovat. Po celou dobu čtení jsem byla v jakémsi napětí, prožívala jsem příběhy jednotlivých postav, nahlížela spolu s vypravěčem do jejich myslí a bála se, kam až to zajde a co se ještě stane. Bylo mi chvílemi úzko, chvílemi smutno a občas jsem měla radost. Knížku opravdu doporučuji, kdybych mohla poděkovat autorovi, tak mu poděkuji, a ještě bych chtěla podotknout, že ačkoliv se příběh tváří, že je o hokeji, tak o něm vlastně není.
Právě jsem dočetla.. Jsem plná dojmů, které se dělí z pohledu sportu a jeho prostředí, pak na zápletku a nakonec přiblížení různých lidí, různého věku a jejich osudů..
V 1. případě to na mně doléhá neskutečnou silou, poněvadž sportem žiju od malička a tohle vkládání Fredrikova srdce do vykreslení atmosféry a skutečnosti, jaké to je milovat něco neživého , co vlastně živé je, protože od chvíle, kdy rozvlníte síť balonem, pukem nebo proběhnete cílovou páskou, se to stává součástí vás...Včetně toho, že pokud fungujete v týmu, všichni dobře víte, že důležitou osobou je nejen hráč, ale i ten člověk, co lajnuje hřiště a před zápasem věsí sítě.. že dobrý trenér není jen týpek, co vám dává rady ohledně hry, ale i mentor, který zanechá i stopu ve vašich životech...
Příběh byl silný, reálný až mě z toho mrazilo, některé postavy mě dokázaly vytočit do běla, jiné zas rozesmát, dojmout - jako vždy (tentokrát se mi nechtělo vstávat u konce knihy a posmrkala jsem si krásné vánoční ubrousky ! :-) )
Dala bych i více hvězdiček... !!! Za tuhle děkuji moc Fredriku..
Může obsahovat SPOILERY:
Tak tímto nastává konec veškerému srovnávání babiček, Britt-Marií a Oveů. Přichází Backman se svým stylem psaní, jak ho známe, ovšem tentokrát nám místo hořkosladkého vyprávění o nepochopeném lidském charakteru přináší svíravý příběh, etické konflikty a tak trochu i kritiku společnosti. Hlavními postavami (pokud se v tom množství postav vůbec dají vypíchnout ty hlavní) jsou tentokrát teenageři, ale v Björnstadu dostanou prostor všechni napříč generacemi.
Troufám si říct, že spousta čtenářů bude zklamaných, protože se opravdu jedná o jiného Backmana, než na kterého jsme si zvykli. Marně tu budete hledat ten konejšívý pocit hřejivé lidskosti, který dominoval předchozím třem románům. Nicméně já už jsem zvědavá na sequel k Medvědínu.
Čteno v norském překladu.
Štítky knihy
švédská literatura znásilnění Švédsko mezilidské vztahy lední hokej severská literatura společenské romány zfilmováno – TV seriálAutorovy další knížky
| 2014 |  Muž jménem Ove |
| 2017 | Medvědín |
| 2020 | Úzkosti a jejich lidé |
| 2015 | Babička pozdravuje a omlouvá se |
| 2016 | Tady byla Britt-Marie |
Pan spisovatel je pro mne naprostá jednička a já se třepu na každou jeho knihu až bude na pultě. Takže jsem měla samozřejmě velkou radost, když mi Medvědín nadělil Ježíšek,ale bohužel se mi potvrdilo, že když se člověk moc těší,je pak někdy dost zklamaný. Za několik posledních let se mi nestalo, že bych měla problém knihu dočíst a vyloženě se k ní vracet s nechutí. Fredrick píše výborně, má dobrá témata, výborně popisuje postavy a jejich pocity,ale tohle nebylo opravdu nic pro mne. Prvních 150 stran jsem protrpěla dlouhosáhlé kapitoly o "pitomém" hokeji, o způsobu hraní, pravidlech a všeho kolem, což bylo fakt téměř nadlidský výkon číst, když vám hokej vůbec nic neříká. Pak se děj zlomil v nečekané události, kterou jsem ale už bohužel předem nějak vytušila a tím se pro mne ztratilo kouzlo překvapení, originalita a samozřejmě i chuť pokračovat ve čtení. Dále jsem kapitoly dost přeskakovala, abych se vůbec dopracovala ke konci, který mne také dost zklamal. Bohužel dávám jen jednu hvězdičku a to jen proto, že se mi líbí jak autor píše. Velice doufám, že další kniha bude lepší.