Mefisto
Klaus Mann
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/385485/bmid_mefisto-7M4-385485.jpg
4
260
260
Mefisto, román jedné kariéry, jenž přežil dobu svého vzniku, nepřestává fascinovat dokonalou psychologickou studií bezcharakterního hrdiny, který se – hnán svou ctižádostí a ješitností – nezdráhá kvůli kariéře herce zaprodat nacistickému režimu a prospěchářské společnosti. Román zobrazuje sarkastickým způsobem nástup a zrod německého nacismu, podobnost s tehdejšími politickými a kulturními prominenty nijak neskrývá. V Mannově rodné zemi byl poprvé vydán až dávno po válce (v roce 1956). Neméně slavné je i filmové zpracování románu z roku 1981, ve kterém ztvárnil hlavní postavu rakouský herec Klaus Maria Brandauer, pro něhož brilantní výkon v roli Mefista znamenal mezník ve filmové kariéře.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2018 , ArgoOriginální název:
Mephisto: Roman einer Karriere, 1936
více info...
Přidat komentář
„To jméno si zapamatujte!“ Smluvený sňatek vnitřního kalkulu, nevylučujíc povinné ambice, touhu po dosažitelně nedosažitelném a ďábelský klam umělecké výřečnosti. Škrabošku nasaďte, na svém já však trvejte. Sám umělec, který touží obstát v hledišti slepců, služebníků mašinérie, vrhačů chladné mizérie. Jeviště a hlediště – dva světy, dva protichůdní příslušníci iluze a moci. Nic jiného nežádám, jen návrat na prkna divadelní, která se mi pod nohama vlní. Reflektory, které oslňují, můj zdánlivý vrchol žel předstírají. Svázal jsem nechtíc ruce své, nalezl jsem jen úpis duše rozvratné. Omrzel jsem se již ideologii stvořené. Oblékl jsem její šat, předstíraný žoldák z lásky k divadlu, padl. Prožít a naplnit, odčinit „bláznovství strůjců“ v pravý čas, odstranit pudr z figurek mas, posledním výstupem marionety publikum zmást. "Zatykač" jsem sám sobě vystavil. Jak pozdní přiznání vlastnímu sebezapírání. Jsem jenom herec, herec z povolání.“
Silnej zážitek, z mnoha scén naskakuje mrazení, takový jaksi "morální" mrazení. Styl psaní co do preciznosti formulací a celkový vybroušenosti připomíná otce Thomase Manna, ovšem u syna je mnohem stravitelnější, čtivější, popisný pasáže nezpůsobujou zívání, spíš vědoucí úšklebek. Považuju za věčnou škodu, že není Mefisto běžně řazenej do povinný četby k maturitě. Každej náctilej, kterej není úplně netečnej, by se aspoň na moment musel zajíknout představou, jestli by náhodou se svejma ambicema na toho super dravýho a úspěšnýho právníka nemohl při bouřlivější politický situaci dopadnout stejně.
Pozoruhodně přesná psychologická studie naprosto bezcharakterního člověka, člověka, jehož nazýváme "špatným", a kterých je na světě bohužel mnoho. Toto dílo nutí k zamyšlení nejen nad druhy lidské sobeckosti a morálkou, nýbrž i nad politickými souvislostmi a prostředím totalitního státu.
Myslím, že tohle je kniha, kterou by si měl přečíst každý.
Dost možná nejen příběh jednoho herce, možná příběh mnoha lidí, kteří sledovali svůj prospěch spíš než své přesvědčení. Kdo z nás si je sám sebou tak jist, že by s klidem mohl říct, že by se nezachoval jako Hendrik?
Román Klause Manna o herci Hendriku Höfgenovi, pro kterého je charakteristické přísloví "kam vítr tam plášť", je aktuální v každé době, i té dnešní. Mnohokrát jsem z úst našich národních a zasloužilých umělců, kteří podepsali antichartu, slyšel slova "já jsem chtěl jenom hrát" nebo "já jsem chtěl jenom zpívat" a "vůbec nevím co jsem podepsal". Ano, je to těžké rozhodování, práce, peníze, moc a sláva versus svědomí, chudoba, nezaměstnanost a perzekuce. Myslím si, že takových "herců" je mezi námi více, než si myslíme...
Expresivní román o herci, v němž se výjimečné nadání snoubí s výjimečnými ambicemi a pudem sebezáchovy...Na jeho příběhu Klaus Mann působivě vystihuje, jak v cestě na mocenský vrchol v libovolné době a oblasti překáží jakákoli víra a ideály, emoce a loajalita k druhým, jak snadno lze i nepříznivou situaci a vlastní minulost trochou osobního kouzla a lichocením na správném místě zvrátit ve svůj prospěch.
Na začátku jsem se nemohla chytit, ale zbytek jsem schroustla ani jsem nevěděla jak. V pohledu na Henrika jsem oscilovala mezi odporem a lítostí... ano, svým způsobem mi ho bylo líto - byl obětí svých vlastních ambic a doby. Ale možná ještě silněji na mě zapůsobily příběhy v pozadí - Hans Miklas, Otto Ulrichs, nebo Julietta.
Klaus Mann svého švagra totálně nenáviděl. Až tak moc, že mě to při čtení trochu rušilo - ztrácela se lehkost a rafinovanost. Přesto v Höfgenovi vytvořil brilantní ukázku kluzkého a prospěchářského člověka, který věří v cokoli a v nic, zastává takové názory, jaké se zrovna hodí, neváhá kohokoli hodit přes palubu, když si tím pomůže. Mann dobře vystihl dilema, které si nejen umělci v každém režimu musí klást - je cena, kterou platí za možnost uplatnit svůj talent, přiměřená, a kde je hranice, za kterou už nelze jít?
Hendrikové Höfgenové se rodí pořád, kdo by mohl říct, že nezná alespoň jednoho převlékače kabátů s pružnou páteří. Smutnější je pohled na bezradnost intelektuálů (nejen) té doby, ať už při setkání s Höfgenem, nebo při neschopnosti porozumět tomu, co se s jejich společností děje.
Citáty z knihy, který se mi líbil:
Někteří lidé jsou takoví - pořád si něco musí namlouvat. Bez toho se necítí dobře.
... lže vždycky a nelže nikdy. Jeho přetvářka je jeho opravdovost - zní to komplikovaně, ale je to docela prosté. Věří všemu a nevěří ničemu. Je herec.
Chce-li člověk za každou cenu vyniknout, musí přinést oběti.
Herec, který pro kariéru obětoval své přesvědčení, na jedné straně vystupuje jako přívrženec nacistických pohlavárů, v soukromí bojuje se svými běsy, propadá melancholii a výčitkám svědomí. Čeká ho pád do propadliště dějin, nebo jej čeká
po roce 45 nový vzestup na výsluní ?
Mefisto žije. Höfgenové stále žijí. Je nesmyslem namlouvat si, že ctižádostiví lidé schopní zahodit svoje názory, přesvědčení a ten kus lepšího já v sobě za trochu slávy a úspěchu vymřeli. Jenom čekají na vhodné okolnosti. Je však otázkou každého z nás, jestli sobě natolik věří, že by dokázal říct, že i ve chvílích, kdy se jedná o jeho život, by se dokázal zapřít a podvolit se.
Höfgen vlastně hraje pořád, celý jeho život je póza, kterou mění jen podle toho, jaké je před ním publikum. Otto Ulrichsovi říká to, co chce, aby on slyšel, Lottě Lindenthalové říká, co chce, aby slyšela, Göringovi říká, to co chce slyšet. Mění masku dle toho, v jaké pozici se nachází. Ano, samozřejmě že má svědomí, že má výčitky svědomí, ty se však dají zahnat, jsou přece příjemnější věci, je i tolik dobrých skutků, kterými se dají uklidnit. Pomoc zavřenému komunistickému příteli, zaměstnání žida jako sekretáře. Höfgen je člověk, který se naprosto ztotožnil se svým povoláním, že neví, kdo vlastně je, o co se snaží, jestli má nějaké lepší já, které vůbec měl. Miloval? Je schopen milovat? Nenamlouvá si nakonec něco sám sobě stejně jako všem ostatním? A dává se do služeb bestie, která požere všechno dobré, všechno lepší, všechno čisté, zardousí, uškrtí, požere a zadupe. A nad tím se směje ďábelská maska Mefista.
Nedá se nedat pět hvězd. Úplně na to stačí šestá a sedmá kapitola.
Gustaf Grüdgens se zasazoval o to, aby kniha nevyšla. Bez této knihy bych o něm nikdy neslyšela. Přečetla jsem si jeho životopis, viděla jsem s ním pár videí na YouTube a musím konstatovat, že jeho herecký projev byl strhující. A to neumím německy. Obávala jsem se, zda Mefisto bude čtivá kniha. Byla. Mann skvěle popsal atmosféru doby před válkou. Jako byste tam byli.
"Kdejaký pisálek se špínou za nehty teď určuje, kdo patří do německé literatury!", byla volná citace, kterou kolega použil během diskuze o současném stavu společnosti. Kvůli tomu jsem si přečetl celou knihu. A nelituji.
Pro mě je Mefisto knihou, která plně nevyužila svého potenciálu. Dokážu si představit, že by příběh herce Höfgena mohl být mnohem více strhující, aniž by se dopouštěl patosu. Takhle tam bylo hodně mrtvých míst. Přišlo mi, že Mann se snaží filozofovat, pro mě ale do prázdna. Nepřikládala bych to ale vůbec překladu, text mi nepřišel kostrbatý.
Nástup nacismu v Německu považuju za jedno z nejzajímavějších období 20. století. Nepřestávám se podivovat nad tím, že jeden obrovský národ připustil vládu teroru, násilí a nenávisti. Vládu, která dovedl svět na pokraj zkázy. Tohle mohla kniha dokonale využít - bohužel se tak nestalo.
Mám velmi rozporuplné pocity. Hendrik Heinz je jako osina v zadku, se kterou ale zvláštním způsobem dokážu soucítit. Nejde přes mrtvoly, jen přijímá, co mu život nabízí... dokázali bychom odmítnout? Odolat? Vzepřít se bezbřehé moci? To si musí vyřešit každý sám se svým svědomím...
Námět bezesporu parádní, ale to zpracování je katastrofa! Příběh vubec neplyne, člověk se na to musí pořádně soustředit a i přesto se v tom pořád ztrácí a myšlenkově odbiha. Je škoda, že to autor tak stylisticky nezvládl (možná je vína na straně překladu?), nevím, ale za mě teda zklamání.
Hendrik je odporný. Zaslepený touhou po slávě a uznání. Hnijící duše. Ale stejně ho nejde nenávidět. Možná proto, že někde hluboko jsem jako on.
Není to tak dlouho, co jsem dočetla poslední stranu, ale už teď mi chybí. Chybí mi krása slov, které popisují ten hnus. Chybí mi rozporuplnost, jakou ve mně Hendrik vyvolával. Chybí mi Mefisto. A tak to má být- nádherná kniha, která si odnesla kus mě.
Parafrázujúc Nietzscheho: “Německé, příliš německé“.
Preklad je vynikajúci, ale textu to vôbec nepomáha, celý je akýsi toporný vyumelkovaný. Averzia voči hlavnej postave dýcha z každej stránky. Cítiť, že je to „osobné“, nie nadarmo bola jedna z vedúcich postáv Barbara (prvá manželka Hendrika, alebo Heinza) autorovou sestrou. Miera antipatií autora voči hlavnej postave, Hendrikovi Höfgenovi alias Gustafovi Gründgensovi je taká únavná, že sa „vyžíva“ ešte aj v zdanlivých detailoch, akými sú ruky spomínaného herca (na cca desiatich miestach v románe ich stále znova a znova opisuje, aké sú hrubé a nepekné tvarované).
Navyše tá večná monochromatia kremeľského, medzivojnového vnímania sveta: fašisti, (správnejšie by bolo v prípade Nemcov nacisti, ale Moskvou zavedené pojmoslovie nepustí) alebo komunisti (slovami A. Wertha: Hitler, alebo Stalin človek si nevyberie). Skrátka a dobre, miestami to zaváňa obyčajnou agitkou.
Kniha je to útla, ale nekonečná. Jedno je isté, už sa k nej nevrátim.
Štítky knihy
zfilmováno německá literatura fašismus divadlo herci kariéra Výmarská republika rozhlasové hry německé rományAutorovy další knížky
| 1984 |  Mefisto |
| 1997 | Bod obratu |
| 2006 |  Zbožný tanec |
| 1986 | Útěk na sever |
| 1967 | Vulkán |
Velmi zajímavá kniha. Klasická ukázka toho, že věta, chceš-li se mít jako prase v žitě musíš býti svině, platí v každé době.