Mefisto
Klaus Mann
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/385485/bmid_mefisto-7M4-385485.jpg
4
254
254
Mefisto, román jedné kariéry, jenž přežil dobu svého vzniku, nepřestává fascinovat dokonalou psychologickou studií bezcharakterního hrdiny, který se – hnán svou ctižádostí a ješitností – nezdráhá kvůli kariéře herce zaprodat nacistickému režimu a prospěchářské společnosti. Román zobrazuje sarkastickým způsobem nástup a zrod německého nacismu, podobnost s tehdejšími politickými a kulturními prominenty nijak neskrývá. V Mannově rodné zemi byl poprvé vydán až dávno po válce (v roce 1956). Neméně slavné je i filmové zpracování románu z roku 1981, ve kterém ztvárnil hlavní postavu rakouský herec Klaus Maria Brandauer, pro něhož brilantní výkon v roli Mefista znamenal mezník ve filmové kariéře.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2018 , ArgoOriginální název:
Mephisto: Roman einer Karriere, 1936
více info...
Přidat komentář
"Ze všech zlotřilců je však nejzlotřilejší Hendrik Höfgen, pročež sklízí také největší obdiv. Z jeho bledé, ďábelské tváře, z jeho zastřeného a znaveného hlasu je znát, že je důvěrně obeznámen se všemi neřestmi a že z nich dokonce dovede finančně těžit. Je to zřejmě vyděrač velkého stylu, se zvrhlým úsměvem uvádí bez rozpaků mladé lidi do neštěstí, jeden z nich spáchá sebevraždu na otevřené scéně a Hendrik, ruce v kapsách, cigaretu v ústech, monokl v oku, se pomalu loudá okolo mrtvoly. Obecenstvo si s hrůzou uvědomuje: tento člověk je vtělené zlo. Je tak naprosto, tak dokonale špatný chlap, s jakým se v životě setkáme jen výjimečně. Zdá se, že se někdy sám zhrozí své absolutní špatnosti, jeho bílá tvář pak ustrne, jeho rybí smaragdové oči bezútěšně šilhají a trpitelský rys na citlivých spáncích se prohloubí.
Höfgen hraje bohatému berlínskému obecenstvu výlupek zrůdnosti a má senzační úspěch. Zvrhlost je pochoutkou pro boháče a Höfgen jim ji dovede podat."
Když je doba roztříštěná odobně jako za Výmarské republiky, je snadné udělat si špatný úsudek. Rozpoznat, co kam směřuje, vyhnout se fanatizmu (většinou zaštítěnému ošidně ušlechtilými ideály), zaujmout morálně správný a nezviklatelný postoj, - to naopak snadné vůbec není a nikdy nebylo.
Höfgen ten chaos přezíravě podcenil. Dopřál mu pozornosti jen jako prostředku k dosažení svých kariérních cílů a uspokojení svého ega, stravujícího sebe sama. Ignoruje stále zřetelnější signály, platí čím dál víc za cosi, co je už jen uměle vyvolanou glorifikací jeho hereckých exhibicí, jimž obětoval kohokoliv a cokoliv. Nakonec sebe celého. Upsal duši - za nic.
Přesah díla a klady či zápory zpracování popsali jiní. Já se dobrala ke čtvrté hvězdě skrze seznámení s Gustavem Gründgensem; rozkrylo mi to divně osobní předpojatost, se kterou autor Höfgena líčí.
Vynikající dílo, tzv. klíčový román, pro které mám slabost. Literárně zdařilý, psychologicky propracované postavy, důležité téma. 100 %
V každé společnosti se najdou jedinci, kteří jsou pro slávu ochotni udělat cokoli. Utišit své svědomí, zradit své přátele, stát se spoluviníkem nezměrných zvěrstvech. Vidíme to bohužel dnes a denně, od 30. let 20. století se mnoho nezměnilo. I proto působí Mannův Mefisto tak nadčasově. Navíc je napsán svěžím jazykem, s hlubokým vhledem do nitra postav, s perfektně vykreslenou racionalizací hlavního hrdiny, jenž si každý svůj poklesek dokáže sám před sebou spolehlivě ospravedlnit.
50%. Čekal jsem víc. Román jako by psali dva autoři. První část - Höfgenův začátek kariéry byl popsán podrobně, takřka "den po dni". Každé hnutí mysli postav bylo dopodrobna rozepisováno. Pak najednou skok - dějově naprosto zásadní rozhodnutí herce Höfgena odejít z provinčního divadla do Vídně a do Berlína autor v podstatě zkonstatoval na dvou stránkách... a navíc začal moralizovat. Rozhodnutí postav začal často komentovat vědoucím pohledem pozorovatele, a kniha získala najednou úplně jinou atmosféru (neříkám, že špatnou, ale prostě jinou). V tu chvíli to bylo za rozpačitých 40%, což vydrželo až do konce. Deset procent navíc přidávám po zpětném zjištění, že knihu Mann napsal v roce 1936, tedy ještě před 2.svět.válkou a tedy s jasnozřivostí včas rozpoznat hrůzy, které se chystaly. To se cení.
Přečetl jsem 3 x. Film s Brandauerem se příběhově odchyluje od knihy. Číst tento román je zážitek- introspekce Höfgenova nitra, psychologický popis všech postav je naprosto brilantní. Doporučuju filmy s Gustavem Gründgensem alias Höfgenem.
Za mě jedna z nejlepších knih, které jsem četla. Neuvěřitelně košatá slovní zásoba autora a jeho strhující a barvité vyprávění mne dostaly.
Válečný román jako každý jiný. Válka je prostě k... A i když je to příběh z bezpečného zázemí a z kulturního prostředí, které je v závětří. Tak prostě ten tlak je válečný a člověk si musí vybrat, kam se postaví. Tady si hrdina vybral a my se dočteme co to znamená, co to stojí.
Bůh nás stvořil k obrazu svýmu. Naivní, plný iluzí.
Mefistofeles obchází kolem, tiše se chechtá. Vysmívá se nám, svádí nás, zhmotňuje ty iluze, aby je pak před našimi zraky trhal na kusy.
Klaus Mann sepsal ve svým románu bolest národa. Vypsal se z ní. Pomohlo mu to s vlastní bolestí? Spíš asi ne, bohužel.
Pro mě byla kniha zklamáním. Nic nešlo do hloubky, žádná postava nedostala dostatek prostoru, aby zaujala a aby byl její osud následně litován či odsouzen. Spousta postav se tu prostě jen mihla a to je málo.
Pro mě byla kniha zklamáním. Nic nešlo do hloubky, žádná postava nedostala dostatek prostoru, aby zaujala a aby byl její osud následně litován či odsouzen. Spousta postav se tu prostě jen mihla a to je málo.
Co by měl člověk upřednostnit - svědomí či kariéru? Hlavní hrdina volí jednoznačně to druhé. Bylo to chvílemi bolestivé čtení, každopádně ale zajímavý pohled na Německo během války a vývoj jednoho lidského osudu.
“ Co ode mne lidé chtějí? Proč mě pronásledují? Proč jsou ke mně tak tvrdí? Vždyť jsem přece jen docela obyčejný komediant!” - Závěr knihy mi značně připomíná české “Já nic, já muzikant”. Nebylo to zrovna jednoduché čtení, ale za přečtení stálo. A velmi zajímavé bylo i zjistit si něco o Gustavu Gründgensovi, který byl jakousi předlohou Hendrika Höfgena. Nejen proto, že stál za bojkotem vydání tohoto románu v Německu, ale třeba i proto, že byl v letech 1926-29 manželem autorovy sestry Eriky.
Velmi působivé líčení atmosféry v divadle, která se v čase moc nemění, takže i politické tlaky staré 90 let působí aktuálně. Detailní rozbor proměny ve společnosti a úpadku některých lidí přirozeně navazuje, a při vědomí, že Mann psal s minimálním časovým odstupem a o lidech, které dobře znal, je dvojnásob mrazivý.
Na druhou stranu jeho jasně polarizované vidění způsobuje, že v obou rovinách lidské povahy přehání. Neselhávající demokrati jako by neměli žádné vnitřní konflikty, zůstávají ve své cti poněkud ploší. Neskrývaná osobní averze k Höfgenovi/Gründgensovi se pak projevuje v nekonečné přehlídce jeho směšných zvyků, vysmívaných slabostí, opakovanými zmínkami o jeho vzhledu (také falešném, navíc některá epiteta constans, třeba "trpitelský rys", se opakují otravně často). Co by nevadilo ve fikčním románu, dělá z živého Mefistofela trochu plakátovou šablonu.
Psychologicky nejpropracovanější, opravdu živí, jsou ti ostatní, kteří se zaprodali, jejich pestrost motivů a reakcí na nové podmínky je velká a snad nejzajímavější na celé knize. Zklamaní věřící v lepší svět a nová honorace v době nastupující tyranie, která ještě nechávala některé vyvolené dýchat volně, ale už za velkou cenu, to je prostředí, které fascinuje a jeho popis je vynikající.
Z dnešního pohledu se Mannovu dílu dá vytýkat snad jen přímočarost a doslovnost, s níž je napsáno, protože se opravdu nesnaží o žádné metafory ani jinotaje a vše naopak pojmenovává konkrétně a bez naprostých pochyb, koho kým myslí, i když se jména postav nevyskytují. Jinak si ale není nač stěžovat, protože Mefisto je brilantní a mrazivou studií bezcharakterního člověka bez názoru, který vidí jen svou kariéru a vše ostatní mu je jedno. Mannovi se podařilo vystihnout dekadentní atmosféru Výmarské republiky a popis nočních klubů a divadelního prostředí této doby je naprosto fantastický a čtenář je do nich úplně vtažen. Hodně zajímavé je i zachycení určité sexuální frustrace hlavního hrdiny, která tu probleskuje, nikdy ale není naplno řečeno, že jde vlastně o SM praktiky. K nejsilnějším momentům pak patří samotný závěr, kdy si Höfgen začíná uvědomovat svou naprostou tragédii a ví, že nevede cesta zpět. Tempo je možná trochu pozvolnější a postav asi zbytečně moc, to ale tolik nevadí, protože jako nadčasový portrét bezpáteřního člověka, který se neštítí ničeho, funguje Mefisto fantasticky a pořád může být určitým zdvihnutým prstem společnosti, protože každá doba má své Höfgeny, kteří "chtějí jenom hrát" a nic kolem neřešit. 85 %
Pekná štúdia o tom, ako sa jednotlivec poddá moci, ktorá ho skorumpuje, pošpiní a nakoniec zničí. A dobrovoľne. Popritom si myslí, že koná dobre, správne a každý to musí predsa chápať.
Rozhodně je obdivuhodné, jak Mann nemilosrdně vystihl zrůdnost režimu, s nímž v roce 1936, kdy román vyšel, ještě leckteré světové elity dokázaly sympatizovat. Slaboch a oportunista Höfgen, kterého si se znalostí Szabóova filmu už těžko představíte jinak než jako Klause Mariu Brandauera, je pro tento účel ideální figurou. Na jeho příkladu si, myslím, můžeme udělat dobrou představu o myšlení mnoha jeho německých současníků, o tom, jakým způsobem se s nástupem nacismu vyrovnávali. Způsob vyprávění i jazyk jsou ale přeci jen trochu archaické. Když jsem byl už poněkolikáté seznamován s Höfgenovým "trpitelským rysem" nebo "málo gotickýma rukama", začal jsem se nad tím ošívat. Ale jinak samozřejmě skvělá charakterová i společenská studie, živá klasika.
Podtitul „román jedné kariéry“ shrnuje nejsilnější stránku knihy – nadčasový portrét bezpáteřního kariéristy, který „je uvězněn ve své ctižádosti jako ve vězení“ a jde přes mrtvoly, aby dosáhl svého. Hendrik Höfgen ztělesňuje lidskou odpornost a až zvrácené, hraniční zlo. Totalitní režim tyto vlastnosti jen umocní, ale takovýchto psychopatických a bezpáteřních kreatur je i dnes mezi námi habaděj… To ale neznamená, že by dobové zakotvení románu bylo nevýznamné, naopak. Mann skvěle vystihl dusnou atmosféru Výmarské republiky a následnou politickou i morální zkázu celé země po nástupu nacistů v roce 1933 (kdy autor z Německa emigroval). Román je „příběhem ze současnosti“, psaný několik let před válkou i holocaustem, a přesto zločinnost nacismu popsal až jasnozřivě. Příběh je o to silnější, že se skutečně udál, přičemž inspirace životní cestou Mannova švagra Gustafa Grüdgense byla tak silná, že se autor vydání v rodném Německu nedožil (kvůli odporu Grüdgensových potomků a právních sporech až před německým ústavním soudem mohla kniha legálně vyjít dokonce až v 80. letech). V samotném příběhu Hendrika Höfgena lze vysledovat plejádu charakterových vad a patologických vlastností jako např. vymyšlené (vznešenější) jméno nebo skrývaný, ale o to silnější sexuální fetiš. Höfgen si sice dobře uvědomuje, že se zaprodal novému režimu, ale je „hysterický štěstím“ ve chvíli, kdy má úspěch ve své životní roli Mefista a zároveň se těší přízni pohlavárů nové moci. Jeho pakt s ďáblem však nevyhnutelně vede k absolutnímu rozpadu osobnosti a uměleckému úpadku, ztělesněném rolí Hamleta v „nordické verzi“ slavného dramatu. Höfgen sice chlácholí sám sebe tím, že „uprostřed nepřítelova tábora zevnitř podrývá jeho moc“, ale ono to takto nikdy nefunguje, taková skvrna na člověku ulpí až do smrti. (10/10)
Závažná kniha vykreslující ponurou atmosféru Německa v období Výmarské republiky až druhé světové války. Klaus Mann užívá toto dramatické období německé historie jako kulisu pro podrobné vykreslení morálního rozkladu hlavního hrdiny. Hlavní hrdina, populární herec Hendrik (ve skutečnosti jde o biografii herce Gustafa Gründgense), je s bravurou vylíčen jako naprosto odporný tvor, který patrně dosáhnul podle Kohlbergových stádií morálního vývoje pouze 1. mety - jeho charakter je totiž zcela amorální, podobně jako malé dítě hledá nejrychlejší uspokojení a svůj vlastní prospěch bez ohledu na okolí a na konsekvence pro své nejbližší. Mistrně vylíčená narcistická porucha osobnosti, která v narušeném Německu dosahuje obrovského úspěchu. Ukázka toho, jak dostatečně amorální jedinec může elegantně a plynule přecházet od komunismu k nacionálnímu socialismu a zase zpět, aniž by tyto ideologické přemety měly jakýkoli dopad na jeho veřejné působení a popularitu. Klaus Mann odkrývá masku zkažené nacistické společnosti, ukazuje depresivní bezmocnost morálně čistých charakterů, jejichž nositelé buď emigrují nebo umírají. V knize nalezneme mnohé podněty k přemýšlení o současné politické scéně. Jak je možné, že v čele jakéhokoli státního zřízení najdeme psychopaty, kteří se obklopují dalšími popkulturními psychopaty a proč se totéž děje neustále a cyklicky? Mann nabízí své dílo jako odpověď. Hlavním jmenovatelem je nezřízená touha po moci. Román v sobě nese do daleka přesahující mefistofelské poselství: Jak jeho autor, tak i skutečný Hendrik, tedy Gustaf Gründgens, spáchali sebevraždu.
Štítky knihy
zfilmováno německá literatura fašismus divadlo herci kariéra Výmarská republika rozhlasové hry německé romány
Posloucháno jako audiokniha.
Román jedné kariéry jednoho prospěcháře, který se řídí heslem kam vítr, tam plášť, který jde ve vidině vlastní slávy a prospěchu přes mrtvoly. Jak už zaznělo v komentářích níže, Mann popisuje reálné postavy a vlastně jde o biografii jeho bývalého švagra. Klobouk dolů za odvahu, jakou ironicky popisoval pohlaváry nacistického režimu (kulhavý reklamní trpaslík apod.) ještě za jeho trvání. Sice z exilu, ale totalitní režimy mají prsty a přisluhovače všude na světě. Samotný příběh Hendrika Höfgena, alias Gustafa Gründgense, pak trošku čpí pomstou a vyřizováním si účtů, ale i tak pěkně popisuje naivitu prospěchářů. Zaujmou i dvě postavy zarytých nacistů 20. let, kteří po převratu prozřou a dojde jim, jak byli ve svých revolučních představách naivní. Až mi jich bylo trošku i líto. Skvělá kniha, kdyby hned na začátku v druhé kapitole na čtenáře autor nevyspal mraky postav, aniž by člověk věděl, kdo je důležitý a kdo ne. V druhé půlce pak "body dolů" za poněkud odosobněné letem světem historií Německa 30. let.