Mějte naději
Johannes Mario Simmel
Adrian Lindhout, světově proslulý biochemik, zasvětil celý život výzkumu a vývoji prostředku, který by pomohl narkomanům zbavit se drogové závislosti. A jeho práce je korunována velkým uznáním - získává Nobelovu cenu. Za několik hodin má odletět v doprovodu švédského velvyslance do Stockholmu, aby - tak jak to určuje statut - přednesl před auditoriem Švédské akademie věd referát o své záslužné práci a unikátním objevu. Před odjezdem si v duchu promítá celý život: příběh plný osobních tragédií, cesta pronásledovaného člověka, vědce, který pracuje na mimořádně ožehavém úkolu. Válka, utrpení, osobní prohry, ale i dny plné lásky a štěstí… a v neposlední řadě jedno velké tajemství z někdejšího rozbombardovaného Rotterdamu. Hodil osudu bumerang a ten se mu neustále vrací - a nejen to, Adrian Lindhout se vzhledem k svému bádání na prostředku, působícímu proti drogové závislosti, nutně dostává do střetu se zájmy mocných tohoto světa, nechtě se zaplétá do nebezpečného mezinárodního obchodu s narkotiky.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1993 , Knižní klubOriginální název:
Wir heißen euch hoffen, 1980
více info...
Přidat komentář
Strašně silný a dobrý příběh, ke kterému se určitě ráda vrátím. Za mě spolu s Láska je jen slovo a Všichni lidé bratry jsou nejlepší od Simmela.
Simmel je neuvěřitelný spisovatel. Jeho postavy jsou vždycky tak dokonalé a vůbec ne černobílé, že jen čekám kdy se objeví vedle mě abych si s nimi mohla popovídat. Zároveň si je musíte oblíbit i přes jejich špatné stránky- Adrian je naprosto typická ukázka. Toto autorovo umění skutečně obdivuji. Samotný drogový námět byl důvodem, že jsem sáhla zrovna po téhle a povedlo se, ne každá kniha s drogovou tématikou je takto dobře zpracovaná. Bonusem navíc je pro mě období ve kterém se kniha odehrává, jakožto milovník dějin 20. století dovedu ocenit historickou přesnost.
Tedy pane Simmel - máme mít naději ? Já bych knihu spíše nazvala " Beznaděj "
Problematika drogové závislosti není lehké téma a autor ji zde zobrazil zcela neúprosně - i se vzpomínkou na " Děti ze stanice ZOO"....
Hlavní postava profesora Lindhouta a souběžná kaplana Haberlanda - mužů, kteří chtěli pomoci lidem - zde působí jako figurky v běhu života ... a zde autor zdůrazňuje neúprosnost osudu a jeho nepředvídatelnost ....
Často zde zaznívá píseň " Till the end of time " - ale není v pozitivním tónu ....
A závěr ?
" Život jde pořád dál. S námi i bez nás. Je to strašné ? Je to útěcha ? A pokud je to útěcha - tak pro koho ? "
Je to skeptické - ale těžké na čtení ...
Do autorovy TOP10 bych tuto jeho knihu zařadil. ale pravdou je, že od doby, kdy jsem ji přečetl, už utekl nějaký čas. Skutečnost, že jsem ji za tu dobu musel mít několikrát v rukách , svědčí o tom, že až zas tak velký trhák to asi nebyl.
Dvacátá kniha Johannese Maria Simmela. Jak překvapivé knihy JMS jsou, do poloviny knihy si myslíte, že jste danou knihu nečetli, v polovině knize si na ni rozpomenete a dopředu víte, kam bude děj pokračovat, ale konec si opět nepamatujete. V tom jsou knihy JMS dobré, protože málokterou si přesně pamatujete od začátku do konce. Nad samotnou knihou se dá uvažovat různými způsoby. O smyslu života, o spravedlnosti, o náhodě, o osudu. O nezvratitelnosti činů minulých, které ač jsou sebelépe zahlazeny, a jak se zdá vše hraje skvěle do karet, jednou všechno vypluje na povrch. O různých věcech. A jestliže člověk několik let žil v obavě z drogové závislosti svých blízkých, ač neopodstatněně, je mu kniha velmi blízká, ale současně velmi tragická. Tolikrát se vám chce vykřiknout ne, nedělej to, nebo ano, udělej to, jak lehké je zpovzdálí sledovat něčí osud a znát všechny souvislosti a nemoci zasáhnout, když ten, koho sledujete, má zábrany vylíčit všem kolem sebe to, co vy víte a vy víte, že kdyby to věděli i ostatní, život by byl lehčí. Je to další kniha, ve které vystupuje postava z jiné knihy, opět je to policejní komisař, a protkává tak knihy JMS pěkně k sobě a postupně si začnete tyto vedlejší osoby, které nejsou ani pro děj podstatné, více a více uvědomovat a očekávat je v dalších knihách.
Jedna tragédie stíhá druhou, ke konci jsem z toho měla i trochu těžké sny. Místy zbytečně rozvláčné, ale přesto všechno se mi knížka líbila.
Od Simmela jsem četla již více knih. Tato mě zas až tolik neuchvátila. Chvílemi mi přišla velmi zdlouhavá. Měla jsem velmi podobné pocity jako Bláža 9. První půlka knihy výborná, postupem času ztrácela náboj. Bezkonkurečně nejlepší kniha od Simmela, co jsem četla: Všichni lidé bratry jsou.
První polovina knihy se mi moc líbila a četla se sama, ale časem mě docela přestávala bavit a přiznám, že konec jsem přečetla, jen abych to už měla za sebou a mohla se vrhnout na novou knihu a to se mi stává velmi výjimečně :-( Byla to moje druhá kniha od Simmela a musím říct, že Láska je jen slovo se mi líbila mnohem víc. Ale určitě si od tohoto autora ještě něco přečtu ;-)
tak aby som moc z deja neprezradila...."Adrián Lindhout" je chemik, ktorý celý život pracuje na lieku alebo prostriedku, ktorý má pomáhať pri liečbe heroínovej závislosti. Jeho život vôbec nie je ľahký nielen počas vojny, ale aj po jej skončení....mňa dej upútal....
Opět kniha od Simmela, která skvěle vykresluje danou problematiku. Řádím ji k těm hodně depresivním a smutným. I přesto mi kniha hodně dala, velmi se mi líbila a opět doporučuji k přečtení i do knihovny.
Autorovy další knížky
| 1976 |  Láska je jen slovo |
| 1998 | Všichni lidé bratry jsou |
| 1992 | Nemusí být vždycky kaviár |
| 2001 | Svůj kalich hořkosti |
| 2007 |  A s klauny přišly slzy |
Skvělý, strhující příběh!