Měl jsem rád jedno děvče
Walter A. Trobisch
V knize Měl jsem rád jedno děvče nám Trobisch podává svou korespondenci s dvěma mladými Afričany z Kamerúnu, Františkem a Cecílií. Oba souhlasili s tím, aby jejich dopisy byly uveřejněny
Literatura světová
Vydáno: 1991 , Signum UnitatisOriginální název:
J’ai aimé une fille, 1962
více info...
Přidat komentář
Malá velká kniha. // Tím větší, čím patrnější je schopnost zachytit vnitřní dění i dění okolo. A teď nemyslím pouhou potřebu svěřit se papíru nebo ochotu pisatelů odpovídat. Ta tu prostě je - všichni ji mají, František, Cecílie, Walter,... všichni - a trvá... Mám na mysli jejich schopnost formulovat, tj. vybavit si a vidět detaily, když dopis píší; vidět mezi řádky, když dopis čtou. // Zvlášť Walterovy dopisy mě učarovaly. Umět přirovnat, napovědět, poradit, umět přetvořit otázky v odpovědi, ve vysvětlení, a zároveň napomenut, vést k zamyšlení, k řešení. To není snadné. // Děkuji za ně. Děkuji za knihu.
Dávám maximální počet hvězdiček a za Františkovu větu - „Teď bych vás chtěl vidět, jak se k tomu tváříte.“ ze strany devětatřicet pomyslnou šestou. Ještě stále se třesoucí smíchem.
Tak od této knihy jsem čekala jen prostou korespondenci. Trochu jsem se obávala, že má radit duchovní a hrozila se, jak bude vypadat citování z Bible a jestli toho nebude až moc. Musím ale říct, že to bylo tak upřímné a citlivé. Věty z Bible vše krásně doplnily a snaha pana faráře pomoci Františkovi odlišit lásku od neznalosti a chtíče, tak to bylo mnohdy tak krásně popsané. Cecilie to má srovnané asi více, než věčně zmatený František. Líbí se mi, jak se střídají dopisy od faráře Waltera - Františka - Cecilie - manželky faráře Ingride a každý sděluje svůj pohled na věc, na lásku. Jen mě též zaráží, jak velkou moc v oblasti poradentství manželství a lásky, svěřili do rukou evropským duchovním. Místní mladí tak asi nemají moc na výběr, komu se svěřit a kam jít pro radu. Pan Walter na mě ale působil mile. Útlá knížka, kterou doporučuji k přečtení.
Zpočátku jsem nečekala, že mě dopisy tak vtáhnou do děje a že to bude skoro napínavé. Ale stalo se a to díky velkému vyprávěčskému umění všech pisatelů. Když však přihlédnu k tomu, jak se evropští církevní poslové pasovali do role předmanželské poradny, zůstává mi rozum stát. A v neposlední řadě si říkám, zda evropské mamonářství byla ta správná cesta pro Afriku. Ještě o tom budu dlouze přemýšlet.
Přečteno ještě když jsem byla svobodná a formovala v sobě postoje, kterým budu věřit, ve kterých budu nacházet naději a o které se opřu, až dojdu na křižovatku života a budu v sobě potřebovat znovu rozeznít vnitřní ano. Silný příběh v podobě dopisů mě dlouho naplňoval a svým způsobem ve mě přežil dosud.
Tato kniha se mi líbila. Je psána formou dopisů. Je založena na skutečných událostech.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Psal jsi mi v prvním návalu hněvu, když sis dopis jedenkrát přečetl. To se nikdy nedělá. Lepší je se na věc jedenkrát vyspat, abys dostal odstup také vůči sobě. Přečti si dopis ještě jednou, docela klidně. Nepozoruješ, jak to bylo těžké pro Cecílii ho napsat? Že říká samé tvrdé věci jenom proto, že tě má ráda?
Víš láska nedělá člověka slepým, ale působí, že člověk vidí. Vidí jasné chyby a slabosti druhého - a přesto ho miluje, i s jeho slabostmi a chybami.
Jednou ses mě ptal, po čem poznáš, že máš někoho rád. Odpověděl jsem ti: Po tom, že tě už neruší jeho chyby. Nemáš rád jeho chyby, ale máš ho rád i s jeho chybami. Cítíš se za něho odpovědný.
Velmi autentické svědectví dopisů, které je citlivě a moudře komentováno zkušeným pastoračním pracovníkem. "Měl jsem rád jedno děvče" je rozhodně nejlepší křesťanská knížka o partnerských vztazích, kterou znám. Nejen proto, že je vybudována na autentických dopisech, ale také proto, že neuhýbá nalevo ani napravo. Na jedné straně (což se ovšem u křesťanské knihy celkem dá čekat) nestaví sex na piedestal a nedělá z něho modlu (jak to činí tento svět), ale věcně a přesně upozorňuje na to, že v chození je třeba poznávat daleko podstatnější a jemnější věci a na druhé straně (což je u křesťanských knížek žel pravidlem) nehalí všechno do podivné pseudoduchovní mlhy v níž tělesné věci vlastně ani řešit netřeba a když už, tak přísným odříkáním... Vypouštění tygra z klece je rozhodně ta nejtrefnější metafora probouzející se sexuality, kterou znám. Walter Trobisch byl rozhodně moudrý pán, číst jeho knihy určitě stojí zato a tohle je jedna z těch nejlepších...
Krásna kniha. Chceme ju dať prečítať našim synom. Manžel ju čítal asi pred 25 rokmi a stále o nej rozpráva aká to bola dobrá kniha. Nevieme, kde by sme ju mohli znovu kúpiť.
Štítky knihy
Afrika dopisy korespondence láska partnerské vztahy křesťanský život misionáři sexuální výchova rodinná výchovaAutorovy další knížky
1968 | Měl jsem rád jedno děvče |
1990 | Dva středy - však jeden kruh |
1993 | Miluj sám sebe |
1993 | Jaký je muž & co by o tom měla vědět žena |
1998 | Touha po lásce |
„Kdo miluje, není už sám. Vždycky je s ním ten, koho má rád. Kdo miluje, nechce už být středem svého života. Nechává toho druhého stát se středem jeho života a pociťuje to jako zisk a štěstí. Otvírá se a opouští sám sebe. Stává se jako otevřenou dlaní, která chce přijímat. Kdo miluje, neváhá se stát nízkým, tím, kdo něco od druhého potřebuje.“
Tahle knížka je opravdu poklad! Na malém prostoru je tady tolik motivů a různorodých postojů a emocí! Líbilo se mi, fakt líbilo, jak byla plná střetů a protikladů. Hlavně v samotném Františkovi, samozřejmě: nejvíc chtíč a proti němu touha po hluboce prožívaném vztahu, po tom, aby to mezi ním a Cecílií bylo správně. Ale také jeho ochota podřídit se církevní autoritě a radám staršího bílého muže vs. jeho netrpělivost a malá víra. Jeho příběh měl sice africká specifika, ale bylo v tom cosi velmi obecného, cosi co zřejmě bude důvěrně známe mladým mužům po celém světě ve všech dobách (a říkám si, jestli jenom mladým? A jestli jenom mužům?).
Jako církevně žijícího křesťana mě k pozornosti nutila i ta církevně-disciplinární linie. Moje obavy, že pan farář bude v knize napsané hluboko v dvacátém století prkenný a školometský, vzaly rychle za své. No, jako občas tam bylo něco zastaralého (třeba v názoru, že při výběru partnera nejprve musíme dívat, jestli je také křesťan), ale jinak to byla až překvapivě živá a srozumitelná obhajoba předmanželské zdrženlivosti a výlučnosti manželského svazku. Žádné mlácení Biblí po hlavě, žádné zákazy z pozice neomylné autority. Ale moudrost a laskavost, vlídné vysvětlování. A navíc něco ještě cennějšího: ochota dotknout se osudu druhého, nést s ním - alespoň duchovně - jeho kříž. Ale na druhé straně zase žádná upejpavost v kritice, žádné schvalování čehokoli. To celé dohromady bylo opravdu inspirující.
Primárně jsem četl něžný a smutný příběh o lásce, o vzájemném hledání dvou citlivých lidí. Ale byl to také příběh o Evropanech v Africe, o předsudcích plynoucích z neznalosti. A také o tom, že láska je víc než zákon.
„Milý bratře Ámosi, to vše klade nám farářům jednu vážnou otázku: Neskrývá se za církevními tresty trochu malé víry? Není v nás trochu nedůvěry, zda Bůh opravdu dovede uchovat svou církev čistou? Nedomníváme se, že i my tady musíme pro to taky něco udělat? Jsme my opravdu odpovědní za to, uchovat církev čistou? Anebo je spíše naším úkolem hlásat výhradně Kristovo poselství, evangelium, tuto bezvýhradnou nabídku milosti ze strany Boží? Když my v tom budeme Boha poslušni, on už svou práci vykoná.“
Moudrá a krásná kniha. Jsem moc rád, že ji vlastním.