Memento
Radek John
https://www.databazeknih.cz/img/books/94_/94351/mid_memento-c14-94351.png
4
3738
3738
Memento je román o narkomanech. Tato věta říká sice to nejdůležitější, ale zdaleka ne všechno. Především nevypovídá o tom, že autor pojal svou prózu jako svědeckou výpověď - nikoli jako příběh "o nich", ale jako "jejich" příběh. Čtenář se dostává do středu dění, do života těch, kteří propadli droze, po něž se stává fetování hlavním či spíše jediným smyslem života, kteří se sesouvají na šikmé ploše sebezničující vášně k naprosté zkáze. V Mementu nečteme poučení, varování, výstrahy, ale pronikáme do lidských osudů, bytostně cítíme, jak málo stačí, aby se život člověka zhroutil do marného a bezútěšného živoření.... celý text
Přidat komentář
Vždycky mě u podobných knih fascinuje to, že některé lidi údajně motivují k vyzkoušení zmiňovaných drog. Vážně je tak inspirativní někdo, kdo je tak v háji, že už víc snad ani být nemůže? Kdo si zhuntoval žíly a tělo celkově tak, že sestry v nemocnici marně hledají místečko, kde by mu mohli odebrat krev?
S hlavní postavou - Michalem - se setkáváme v nezáviděníhodné situaci - leží v kritickém stavu kdesi na chodníku, kam ho vyhodili jeho spolufetující, protože nechtěli, aby se přivoláním záchranky prozradilo jejich doupě. Naštěstí (?) nakonec někdo záchranku zavolá, Michal je převezen do nemocnice a my se tak můžeme dozvědět jak se na ten chodník vlastně dostal.
Nebylo to vlastně nikterak napínavé čtení a časem nejspíš dostanete pocit, že se Michal prostě potácí v bludném kruhu. A tento pocit bude oprávněný. Jaký teenager by totiž věřil doktorovi, který mu tvrdí, že zatím ještě s drogami možná skončit může, ale že velmi brzo na to už bude prostě a jednoduše pozdě? Michal si myslí, že kdyby chtěl skončit s drogama, tak skončí, ale že on přeci nechce! A když už se náhodou snaží skončit a nepovede se mu to, ospravedlní si to tím, že s tím ve skutečnosti skončit nechtěl. (Všimněte si, že takový mylný představy občas mají např. i někteří kuřáci).
Vadila mi jen jistá zmatenost, kdy občas nebylo zcela jasné jsme-li v minulosti či přítomnosti. A taky mi přišla dost podivná jakási kombinace ich-formy a er-formy, ale když se na to člověk nesoustředí, dá se od toho odpoutat.
Při čtení doporučuju zamyslet se i nad (z hodin literatury oblíbeným) literárně-historickým kontextem. Jak totiž říkala máma - pro mě to zas TAK zajímavé či šokující není, protože naše generace se s drogovou tematikou vlastně setkává od malička. Ale dřív se v jisté době vlastně ani nevědělo, že někdo takový jako feťák existuje, a najednou někdo poskytl takhle děsivou sondu do života jednoho z nich.
A těm, kdo již mají přečteno, doporučuju přečíst si autorův dovětek na wiki.
Tuto knihu bych dnešní mládeži předčítal ráno v poledne i večer.Myslím,že by to bylo stejně na prd protože dnešní mládež má jiné myšlení,škoda naší populace.
Knihu jsem četla, když mi bylo náct. A myslím si, že k tomuto věku i patří a měli by si ji přečíst všichni náctiletí. Dnes už je asi situace v této problematice trošku jinde, ale kniha i dnes je stále MEMENTEM, jak může člověk dopadnout při užívání drog.
Ráda bych Memento nejprve všem doporučila. Knížka se zajímá o závislosti na drogách a vypráví o takzvaných narkomanech. Hrozně mě zaujalo, že se o tomto tématu mohu dozvědět něco víc a o tom jak je život těžký a nebezpečný. Určitě stojí za přečtení. Děj byl čtivý, ale co se týče romantické linky, tak ta se mi moc nelíbila. Hodnotím 4,5*/5*
O drogách vznikly zajímavější, autentičtější a uvěřitelnější knihy, ale k nám to tehdy přineslo neinformovaným lidem aspoň nějaké (a celkem komplexní) povědomí o užívání návykových látek; kromě nastolení nesčetných rizik možno interpretovat knihu jakožto výklad pro rodiče potenciálních uživatelů, metody zjištění/zjišťování, zda se jev objevuje u potomků... Nepopiratelnou hodnotu jistě má, respektive měla.
Stále téma, které by nemělo být přehlíženo. Tato kniha byla tehdy boom a byla vychvalovaná a i dnes má stejnou sílu.
Čisté zjevení mých mladých let. Kniha ve mě nechala hlubokou brázdu a myslím, že nějak zásadně pomohla zformovat můj negativní postoj k drogám a vlastně jakýmkoliv oblbovákům mysli (negativní možná ne vždy ku prospěchu). Ten kolotoč neustálých slibů a zemřelých nadějí je dostatečně depresivní, celé napsané sugestivně a bravurně. Možná, že dnes v záplavě všeho možného kniha mladého člověka už tak neuchvátí, ale pro mě jedna z určujících knih života.
Knížku jsem poprvé četla v době jejího vzniku a tenkrát mne doslova šokovala. Ač se doba změnila, téma zůstává stále aktuální. Doporučuji
Memento - pamätaj na smrť, v prenesenom zmysle pripomienka vážneho nebezpečenstva alebo smrti....
Výstižnejší názov ani táto kniha nemohla mať.
Zmietá mnou množstvo emócií...
Knihá prináša veľmi silnú výpoveď, kam až môže droga dostať človeka.
Viac slov k tomu nie je potrebné dodávať.
Kniha se mi líbila, byla čtivá, určitě i v dnešní době stále aktuální varování před užíváním drog. Zajímavé bylo, že se v knize nevyskytují kapitoly, v románu se střídají časové roviny. Knihu hodnotím na 5*. V době, kdy ji autor napsal, nebylo určitě v Československu tolik narkomanů, jak je tomu v současné době v České republice a na Slovensku. Po otevření hranic po roce 1989 se k nám dostalo mnohem více drog a tím pádem více závislých lidí na drogách. Knihu určitě doporučuji přečíst také mladším čtenářům, aby to bylo pro ně varování, aby s drogami nikdy nezačínali!
Hlavní postavou románu je Michal Otava, který se dá dohromady s jednou partou a poprvé vyzkouší drogu a následně pokračuje v užívání drog, stává se závislým a zcela pod jejich vlivem. Také se zamiluje do dívky Evy, která je rovněž narkomanka.. Sledujeme jejich rozklad osobnosti, sledujeme jejich opětovné „odvykací kůry“, sledujeme Michalův pobyt v psychiatrické léčebně a ve vězení..
Upřímně řečeno jsem nikdy nevyzkoušel žádnou drogu, i když jsem v minulosti zvažoval s jednou kamarádkou, že bychom to mohli jednou vyzkoušet. Zažít pocit, abychom zahodili všechny problémy za hlavu a jen si „užívali“ chvíle, kdy budeme pod vlivem drog. Chtěli jsme vyzkoušet „trávu“, ale zůstali jsme pouze u povídání. Možná jsme to nemysleli ani vážně, ale kdoví, kdybychom se ocitli v jejich dosahu, jak bychom se zachovali.. Někteří lidé dělí drogy na „lehké“ a „těžké“, ale myslím si, že nejlépe je vůbec nezačínat s užíváním drog. Většinou si lidé řeknou, že jen drogu vyzkouší a už více se k ní nebudou vracet, anebo si dají dávku jen příležitostně, jenže většinou to dopadne právě naopak. Vyzkoušíme jednou, podruhé a už se nemůžeme dostat z tohoto začarovaného kruhu. Autor dobře popsal, jaké zdravotní problémy Michalovi způsobovaly drogy – fyzické a psychické. Znám osobně případ, kdy jeden student vysoké školy začal užívat drogy – nejdříve „trávu“ a potom přešel na „tvrdší“ drogy a stal se na drogách závislým. Podstoupil dvakrát léčení v Opavě, pokusil se několikrát o sebevraždu, získal částečný důchod. Bohužel v jeho případě došlo k nenávratnému poškození mozku, takže jeho stav lze stabilizovat jen tím způsobem, že bude brát léky, bude pravidelně navštěvovat psychiatra a již nikdy nebude užívat drogy. Bohužel realita je jiná.. Většina lidí, kteří se léčí ze závislosti na drogách, opětovně sklouzne na scestí, když se vrátí domů. Někteří vydrží určitý čas, ale většina se stejně navrátí do starých kolejí. V knize se mi líbily také terapeutická sezení s jednotlivými pacienty, kteří vyprávěli své příběhy, a doktor jim pokládal otázky a snažil se jim vysvětlit, že užívání drog je cesta do pekel a že by si měli najít něco smysluplného, čím by zaplnili svůj čas, něco, z čeho by měli radost a co by je naplňovalo.
Jsem přesvědčený o tom, že je lépe vůbec s drogami nezačínat. Někteří mladí lidé vyzkouší drogu třeba z důvodu, že se cítí sami a chtějí zapadnout do nějaké party a tím se to celé spustí. Raději zůstat sám, než patřit k partě, která užívá drogy. Někteří začnou užívat drogy z důvodu, aby zmírnili napětí, stres, aby si oddechli alespoň na chvíli od problémů, které je tíží. Lidé začnou brát drogy z různých důvodů, ale nikdy si nemůžeme být jistí, jaká je jich kvalita a co to s námi může udělat. Někdy si pokládám otázku, co je horší – jestli být alkoholikem nebo narkomanem. Myslím si, že mnohem horší je být závislý na drogách. Autor se také v knize zamýšlí nad otázkou, jak k tomu přijdou lidé, kteří platí daně a zdravotní pojištění a doplácejí na narkomany, kteří dostanou invalidní důchod. Radek John napsal knihu za komunismu, takže častým problémem narkomanů bylo to, že nechodili do práce a byli obviněni z příživnictví, pokud do 30 dnů nenalezli práci. V dnešní době je to státu jedno, každý je strůjcem svého osudu.. Je to otázka k zamyšlení. Má se stát postarat o narkomany, kteří jsou v léčebnách opakovaně hospitalizováni, má jim přiznávat invalidní důchod, když si za svůj zdravotní stav mohou sami?! Když je jim přiznám invalidní důchod, tak většinou stejně pokračují v užívání drog.. Myslím si, že je velmi těžké se dostat z drogové závislosti. Člověk musí mít hodně silnou vůli, aby to dokázal a co je hodně důležité je také to, aby měl tento člověk nějakou podporu – rodinu, přátele, kamarády, kteří mu mohou podat pomocnou ruku. Ale nejdůležitější ze všeho je, aby dotyčný člověk sám chtěl se z drogové závislosti dostat. Je to podobně jako s alkoholem. Člověk, který se léčil z alkoholismu nebo z drogové závislosti by už nikdy neměl pít alkohol nebo zase začít brát drogy. Měl by být abstinent do konce svého života, pokud nechce zase sklouznout na scestí a dostat se do začarovaného kruhu.
O tématu drog by se dalo toho napsat hodně, ale myslím si, že to, co jsem napsal, je už dostačující. Jsem rád, že jsem si knihu přečetl. Nevím, proč jsem si knihu nepřečetl už dříve. Každopádně jsem rád, že nejsem závislý na alkoholu a také na drogách. Neplánuji, že bych někdy vyzkoušel nějakou drogu po tom všem, co jsem četl a vím z případů drogově závislých z mého okolí. Z vyprávění vím, že jeden kluk byl hodně chytrý, ale na průmyslovce začal brát drogy a dnes je z něho troska. Jediným jeho cílem je sehnat další dávku.. Pokud jsme na dně, bez energie, jsme ve stresu, je lépe použít jiné prostředky než drogy. Každý člověk by si měl něco najít, aby mu bylo v těchto situacích lépe. Ale DROGÁM SE URČITĚ VYHNOUT!!!
Tato kniha mě celkem bavila. Jak je příznačné pro knihy s touto tematikou, tak se to svým způsobem pořád opakuje. Touha hlavního hrdiny po očištění od drogy, a pak poslední šlehnutí a tak pořád dokola. Svým způsobem je to otravné, ale buďme rádi, že je to v knize, která se dá odložit.
Lidé, kteří mají ve svém okolí člověka, který je závislý na alkoholu, drogách atd. nemají možnost toho závislého prostě zavřít jako knihu a tak velmi často trpí spolu s ním a zažívají pocity naděje, že se člověk, který jim byl blízký konečně bude léčit a pak kruté rozčarování z toho, že tomu tak není. A budou to prožívat s ním tak dlouho dokud to dovolí a nepřistoupí na myšlenku, že je to život toho závislého a oni nemají jak jej ovlivnit. A raději se začnou soustředit na svůj vlastní život, který ovlivnit mohou.
V knize mě asi nejvíce dostal konec, který byl pro mě poměrně překvapivě surový, když do toho člověk vložil fantazii a uvědomil si, co takový konec vlastně hlavní postavě přinesl.
Memento je skvělá knížka, strašně zajímavě napsána a když si člověk zvykne na styl autorova psaní čte se to samo. Michal mi i přes svou závislost byl sympatický a strašně dobře se mi to četlo. Knížka skvěle slouží jako odstrašující příklad závislosti na drogách. Přečtení určitě nelituji. Doporučuji.
(SPOILER)
Příběh románu se odvíjí ve dvou rovinách. Na začátku se setkáváme s drogově závislým Michalem, který je odvezen do nemocnice kvůli zánětu žil. Čas, který tráví v nemocnici, tvoří rámec příběhu – Michal vzpomíná, jak se během studia dostal k drogám a jak se postupně propadal hlouběji do drogové závislosti.
Závislost je rakovina mysli. Memento (překladem pamatuj) je román s reportážními prvky o partě narkomanů. Děj se odehrává v Praze v osmdesátkách 20. století. Dílo je zajímavé jak jazykem, tak vypravěčskou formou. Vyskytují se zde prvky argotu a slangu drogově závislých, typické krátké úsečné věty, monology a prolínání ich-formy a er-formy. Autor píše realisticky, občas detaily spadají až do naturalistické roviny. Před těmi 6 lety, kdy jsem knihu četla, ve mně zanechala dojem skvěle vystihnuté atmosféry – prostředí narkomanů, o kterém jsem neměla v tu dobu ani zdání. Radek John tímto dílem asi trošku rozboural tématiku tehdejší literatury. Je to totiž první dílo za totalitního Československa, které se této problematice věnovalo. Počet narkomanů narůstal, ale jednoduše se o tom nemluvilo. Mnozí kritici tvrdí, že by svedli knihu napsat mnohem lépe než Radek – jenže v té době ji nikdo jiný nenapsal. Podle mě nemá vůbec smysl porovnávat tuto knihu s dílem My děti ze stanice Zoo. Je to jako jablko a hruška – jsou podobné, v obchodě je najdete ve stejné sekci vedle sebe, ale přesto chutnají úplně jinak. Každopádně knihu bych doporučila každému jako takovou „kultovní“ drogovou knížku a pokud máte možnost ji číst v rámci povinné četby, neváhala bych.
Skvělé. Já jsem nadšená. Jako malá jsem četla knih s touto tematikou spousty, ale tehle jsem se vyhla a čtu ji až ted, v dospelosti. A jsem možná i ráda. Jako dítě bych ji určitě po pár stránkách odložila. Neskutečně mě baví, že je to psáno jako jednoduchý tok myšlenek. Co v mysli to na papiře, přesně jak to je, jak se honí hlavou. Ti co ví, porozumí. :-)
Štítky knihy
drogy závislost, narkomanie zfilmováno psychiatrické léčebny dospívání rozhlasové zpracování feťáci, narkomani krádeže a loupeže
Autorovy další knížky
| 2008 |  Memento |
| 1990 |  Džínový svět |
| 1990 | Jak jsem viděl Ameriku |
| 1995 | Drogy! |
| 1984 | Začátek letopočtu |
I když se kniha točí kolem drog, drogové závislosti a padnutí člověka až na úlné dno, což není nijak příjemná tématika, byla neskutečně čtivá a zajímavá.