Mengeleho děvče
Viola Stern Fischerová , Veronika Homolová Tóthová
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/352046/bmid_mengeleho-devce-650155410a05b.jpg
5
2656
2656
Skutečné osudy mladé židovské Slovenky, která byla svědkem nejhorších osvětimských hrůz. Kniha popisuje její život v prvorepublikovém Lučenci, anexi Maďarskem a stále se zhoršující situaci Židů. Nakonec je Viola se svou rodinou poslána na transport. Na rozdíl od jejích příbuzných si jí všimne nechvalně známý dr. Mengele a Viola se stává jedním z jeho „děvčat“ – skupiny žen a dívek, na kterých byly prováděny nejrůznější experimenty. Její vítězství nakonec nespočívá „pouze“ ve skutečnosti, že přežila, ale i v tom, že navzdory všemu dokázala založit rodinu a mít děti.... celý text
Přidat komentář
Neskutečně strhující a dojemný příběh. Ze začátku jsem si říkala proč tento název, když je děj jiný. Dějová linka je promyšlená, napínavá a strhující. Kniha na mě udělala hluboký dojem a částo na ní i po dočtení myslím.... určitě jí vezmu do ruky znova...
Zážitek má být hlavně silný a tento rozhodně byl. Začátek možná dost rozvláčný, ale zase pěkně vykreslil to co přišlo později, mě to přišlo jako zajímavý kontrast. Normální lidé, žijící si svůj život, který se jim rázem během pár dní změní v totální peklo na zemi. Ono to všechno přežít a pak s tím vším ještě žít celý život, to už je za mě šest hvězd z pěti. Přeji všem, abychom toto zažít nikdo nemusel.
Přestože se děj odehrává na pozadí války a neskutečného lidského utrpení, je zde i mnoho lásky, sounáležitosti a odhodlání. Kniha se skutečně četla jedním vrzem - jinak to snad ani nešlo. Nejvíce mě však dostaly poslední dvě strany - slzička ukápla... Dojemný, smutný a hořkosladký příběh nesmírně statečné ženy, se kterou si osud neskutečně krutě pohrál. Viola je skutečnou hrdinkou. Skvělá kniha!
Ze začátku byla kniha poměrně vleklá a hůř jsem se do ní začítala. Pak ale dostala kniha spád, pasáže z koncentračních táborů byly chvilkami hodně drsné a kruté (určitě to není čtení pro slabší povahy). Příběh byl smutný, ale naštěstí poměrně s dobrým koncem.
Paní Viola si prožila neskutečnou bolest, utrpení, ponížení a nakonec přežila. Příběh to byl velmi poutavý a velmi smutný.
Na knize jako takové mi ale něco nesedlo, snad styl psaní, rozvleklý začátek a cítila jsem z ní jakýsi patos, který mi vadil. Rozhodně ale nelituji, že jsem četla.
Skvělá kniha. Mně se četla dobře .To co zažila Viola je strašné a protože se nyní děje válka na Ukrajině ,říkám si .Bože nedopusť už něco takového.
Dlouho jsem odkládala, poslední dobou čtu raději něco veselejšího....
Některé pasáže jsem musela přeskakovat. Na zvěrstva nelze zapomenout, nikdy. Lidé, kteří tohle přežili, těžko pochopí nespokojenost jedinců s naprosto banálním problémy.
Ale musela jsem vědět, jak vše dopadne, knížka je totiž napsaná velmi dobře.
Jedna z knih, na jejichž obsah člověk myslí ještě dlouho po jejich přečtení.
Zajímavá kniha s tématikou, která mě zajímá. Od knihy jsem bohužel čekala trochu víc vzhledem k názvu. V knize toho bylo málo a občas se mi zdála táhlá. Třeba začátek a konec a už moc nezbylo na téma s Mengelem,ale chápu, že tam zřejmě nebylo víc co říct.
Knihu jsem musela místy odkládat abych nějak zpracovala ty hrůzy. Na druhou stranu jsem se ale od ní nemohla odtrhnout.
Recenze proti proudu davu...
Musím říct, že jsem podobně jako někteří z recenzentů níže čekala něco trochu jiného. Jak zde již bylo zmiňováno, v knize je věnováno až moc prostoru tomu, co bylo před. Pak jako když utne, a události se dějí rychlosti blesku - najednou je Viola tam, pak zas hned tam. Chápu, že vyprávět něco po tolika letech asi není úplně jednoduché, navíc lidská paměť dokáže mnoho věcí vytěsnit...ale mně tam prostě něco chybělo. Na téma 2. světové války jsem již pár příběhů přečetla, a musím říct, že mě většinou více vtáhly do děje, dostaly se mi pod kůži. Tato kniha mi však přišla taková neosobní, občas působila trošku až "vybájeně". Tímto ale samozřejmě nechci znevažovat prožitky paní Violy, to, co se dělo bylo příšerné, a nikdy by se na ta zvěrstva nemělo zapomínat.
Jsem ráda, že jsem si "Mengeleho děvče" přečetla, jelikož mi to osvětlilo situaci za 2. světové války v Maďarsku, ale do mojí pomyslné "TOP10" se bohužel nedostane...
Začátek knihy, řekla bych o ničem - zbytečně rozsáhle popisované kdo, s kým, kdy, jak. Nějak mě neoslovila, nevím zda je to stylem psaní..nebo dle hodnocení jsem od ní čekala víc..
Zdá se až nedůstojné dát jiné hodnocení než pět hvězd, ale nemohu si pomoci. Příběh je jedna věc, jakmile jsou popisovány strhující detaily a nešťastné příběhy, vše funguje. Při popisu minulosti a všem, co se odehrávalo po válce jsou však nejžalostnější dialogy. Chápu, že šťastné vzpomínky se musí uchovávat a přiživovat, ale je v tom tolik patosu, že to nepůsobí jako větší kontrast ke všem hrůzám z koncentráků, ale spíše jako ne moc zdařile popsaný vybíjený příběh. Obsahově hodnotím pěti hvězdami, ale formálně to prostě nejde. Už proto, že jsem se počátečních sto stran musela ke čtení vyloženě přemlouvat a bránit si v přeskakování. Fakta a předaná svědectví jsou neuvěřitelná, za skvělé považuji i doplňující fotografie, poznámky a detaily.
Ale zrovna dnes tato kniha nebyla asi dobrá volba...
Kniha, kterou musíte odkládat, aby jste tu hrůzu, kterou paní Viola popisuje, vstřebali a zároveň vás nutí pokračovat dál. Velmi silný a neskutečný příběh.
Je zvláštní hodnotit příběh, který není fabulací, a přesto se jedná o takovou nepředstavitelnou hrůzu a utrpení. O knize již bylo řečeno hodně, takže se nebudu opakovat. Jen snad dodám, že před paní Violou Fischerovou se hluboce klaním a obdivuju její sílu prožít si takovou bolest a žít dál. My se můžeme pouze modlit za to, že se lidstvo z historie poučilo a nebude se opakovat a být vděční a pokorní za to, kdy a kde žijeme a že se máme dobře, samozřejmost to totiž není.
Velmi silný, strhující příběh o hrůzách, které se děly během 2.světové války v koncentračních táborech. Je strašné, co dokázaly lidé dělat jiným lidem. Krasně,citlivě napsaná knížka, doporučuji.
Přijde mi téžké a nepatřičné hodnotit Violin příběh. Velmi na mě zapůsobil a veškeré naše starosti běžného života mi po přečtení přišly banální, nedůležité a nevhodné.
Zároveň je pro mě stále nepochopitelné, jaké zrůdnosti byli, a stále jsou, lidé schopní udělat, a to bezdůvodně. A tolik lidí? Všichni ti, kdo se na tom podíleli, na útlaku, mrzačení, zabíjení, mučení, znásilňování - jakto, že jich bylo tolik, jakto, že se proti těm zvěrstvům nebránili, jakto, že si jich to tolik užívalo? Opravdu je ve společnosti tolik zvrácených a zlých lidí? A že se poté styděli, omlouvali se a litovali? To je přece neomlouvá. Tak obrovské selhání společnosti, selhaní lidstva - jen doufám, že jsme se z toho alespoň trochu poučili.
A vzápětí mě napadá, zda by si knihu neměli přečíst i ti, kteří dnes píší nenávistné komentáře a trousí rasistické a xenofobní nadávky, aby si uvědomili, co může lidská nenávist způsobit.
Neuvěřitelný příběh mladé židovské Slovenky Violy, která byla svědkem nejhorších osvětimských hrůz. Až na to, že tento příběh není smyšlený, ale vypráví jej přímo samotná Viola.
Viola přežila čtyři koncentrační tábory. Kniha začíná popisem jejího dospívání v prvorepublikovém Lučenci. Klasické problémy dospívajících, první láska... Začátek se může zdát zdlouhavý, ale čtenáře uvede jak do časového horizontu, tak jej seznámí i s postavami a zajímavostmi z dané doby a lokality. Postupně se dočítáte jaká byla situace ve městě a jak se situace Židů zhoršovala. Co vše museli zažít a jak krutí lidé jsou. Viola je se svou rodinou poslána na transport. Popis cesty jsem četla se zatajeným dechem. Vše co se přihodilo jejím příbuzným a známým. Kolik utrpení si všichni museli prožít kdy pro některé ani smrt nebyla vysvobozením se z toho pekla. Podle názvu knihy jsem čekala, že bude kniha více popisovat Mengeleho pokusy (jelikož jsem předtím četla Tatéra z Osvětimi, kde byl Mengele také hodně zmiňován) ale i to co bylo zmíněno bylo šílené a asi bych ani jako čtenář víc neunesla. Knihu doporučuji všem, aby se na tuto dobu a na to co tito lidé jako Viola prožili nikdy nezapomnělo.
Je vždy těžké hodnotit knihy, které jakkoliv pojednávají o holocaustu. Většina je založena na pravdivých příbězích a proto si úplně nemyslím, že máme právo je jakkoliv posuzovat. Ty věci se doopravdy staly a jediné co ty knihy nemají společného jsou autoři. Každý autor píše úplně jinak, ale nesmíme zapomínat, že takový člověk si pouze vybral to, že převypráví příběh někoho jiného nebo převypráví svůj vlastní příběh jako tomu bylo u Violy Sternové.
Tato konkrétní kniha je opravdu velmi ,,surová", ale to je dobře, protože tak by na tu dobu mělo být vzpomínáno. To co zažila sama Viola je (dalo by se říct) neuvěřitelné a přesto je to celé pravdivé. Člověk při četbě pokyvuje hlavou, slzí mu oči, má vztek, má strach, je mu špatně....všechny tyto reakce jsou správné. Musíme si připomínat jaké to tehdy bylo, musíme to vyprávět i dalším generacím....tohle už se nemůže opakovat, jinak bychom selhali....vařila se ve mě krev, když jsem četla, jak se k Židům i jiným obětem chovali lidé po válce. Vadilo mi i to jak se chovali během války, ale tady by se mohlo říct, že se báli o své životy a proto se k nim tak chovali. Ale to co se dělo i po válce....je mi zle. Už se neměli čeho obávat a místo aby těmto obětem pomohli nebo se alespoň omluvili, jim vykládali jak měli umřít a že už s nimi nikdo nepočítal.
Viola byla silná mladá žena, že dokázala všechno tohle přežít a byla jsem velmi ráda, že prožila dlouhý život, měla dvě dcery, muže a pak i vnoučata a pravnoučata. Vše přežila a mohla říct, že v jejím případě se Němcům a jiným nepovedlo to co chtěli.
Koncem bych chtěla říct jen jedno. Čest památce všem obětem holokaustu.
Opravdu silný příběh, který jsem přečetla jedním dechem. Tato kniha popisuje strašné věci, které se tehdy děly. Přesto je to úžasná kniha, kterou rozhodně doporučuji si přečíst.
Tahle kniha se dá popsat jedním slovem – masakr. Své pocity z ní se mi jen těžko obsahují do slov, protože je opravdu něčím neskutečným, co vás zasáhne tou měrou, na kterou se nebudete schopni nikdy připravit. Styl psaní autorky bych popsala jako velmi úderný a čtivý. Každou minutu svého volného času jsem věnovala tomu, abych vstřebala dalších pár řádků a zjistila, co bude dál. Příběh jsem ale nehltala, ten mě přímo vdechl. Viola Stern Fischerová je vskutku obdivuhodná postava (jako i některé další z knihy), která by nám všem měla být vzorem, přestože to možná u tohoto druhu literatury po všech čtenářských recenzích zní jako to největší klišé. Já si ale jednoduše nechci a nedokážu představit, že bych tohle přežila, aniž by mě to zlomilo. Jinak mě prostě u podobných děl čím dál tím více zachvacuje pocit, že tohle se prostě nemohlo stát, je to přece tak šílené, že to připomíná noční můru, a ne část z dějin lidstva… Bohužel ale tohle není má první přečtená výpověď přeživšího a problémem je, že se jejich vyprávění shodují dostatečně na to, aby veškeré spekulace o možné fikci byly navždy svrženy ze stolu. Oceňuju ale to, že jsem se tu kromě hrůz dozvěděla z minulosti něco nového – jak to vypadalo v průběhu války v Maďarsku, jaké byly vztahy Slováků a Maďarů,…autorka tu totiž věnuje hodně prostoru životu Sternových před válkou. Asi vás nepřekvapí, že ve mně opět tímhle dílem byla probuzena celá škála emocí – zloba, smutek, beznaděj, strach,… Je tu také spletena dohromady řada témat – pravá láska, ztráta, touha přežít, skutečná odvaha, nečernobílost světa. Podtrženo, sečteno, tahle kniha se mi nelíbila a ani vám se líbit nebude, nevyhnutelně vás dostane a zasáhne jako mě. Její obsah je něčím, co bychom si všichni měli povinně projít alespoň prostřednictvím pamětí druhých, protože je to důležité. Souhlasím s Violou Fischerovou, že my, co jsme to nezažili, to nikdy nebudeme schopni pochopit, ale to je v pořádku, přísluší nám jiný úkol. Nezapomenout.