Mengeleho děvče
Viola Stern Fischerová , Veronika Homolová Tóthová
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/352046/bmid_mengeleho-devce-650155410a05b.jpg
5
2669
2669
Skutečné osudy mladé židovské Slovenky, která byla svědkem nejhorších osvětimských hrůz. Kniha popisuje její život v prvorepublikovém Lučenci, anexi Maďarskem a stále se zhoršující situaci Židů. Nakonec je Viola se svou rodinou poslána na transport. Na rozdíl od jejích příbuzných si jí všimne nechvalně známý dr. Mengele a Viola se stává jedním z jeho „děvčat“ – skupiny žen a dívek, na kterých byly prováděny nejrůznější experimenty. Její vítězství nakonec nespočívá „pouze“ ve skutečnosti, že přežila, ale i v tom, že navzdory všemu dokázala založit rodinu a mít děti.... celý text
Přidat komentář
Opravdu silný příběh, který jsem přečetla jedním dechem. Tato kniha popisuje strašné věci, které se tehdy děly. Přesto je to úžasná kniha, kterou rozhodně doporučuji si přečíst.
Viola Stern Fisherová. Zomrela. Bohužiaľ. Každý ľudský život sa raz skončí. Niekomu príliš skoro a niekomu až po vyše deväťdesiatich rokoch s odkazom, ktorý vás núti zamyslieť sa nad zlom. Aj jej svedectvo prispieva do mozaiky hrôz vojny. A núti nás zamyslieť na životom, pudom prežitia, ale aj nad láskou a najvyššou obetou.
Táto knižka sa mi nečítala ľahko. Dokonca, keď som si ju kúpil odložil som ju. Ale tak aby som ju videl a mal ju na očiach. Nechcelo sa mi do nej pustiť a ležala v mojej knižnici asi tri roky. Asi to bolo to tým, že som bol presýtený touto témou a trendovú vlnu vydávania týchto knižiek som nedokázal postihnúť. Možno to bolo aj osobnými skúsenosťami staršej generácie mojej rodiny s lágrami a nechceli rozprávať o týchto veciach až do svojej smrti, pričom niektoré svedectvá odišli s nimi, lebo neboli nikdy vypovedané. A to ani pred svojou rodinou. Keď som mal nedávno rozhovor s jedným rovesníkom, oponoval mi, že načo učiť deti o vojne a čo sa tam dialo a že to je v dnešnej dobe pre nich iba strata času. Povedal som mu len jedno, že preto je dôležité sa o týchto veciach učiť a prečítať si podobné knihy, aby sa nič viac niečo podobné neopakovalo. V našom rozhovore to vyznelo ako klišé použité v médiách, ale je to tak. A po prečítaní tejto knihy nebudete chcieť, aby sa to zopakovalo.
Blízkosť vojnového konfliktu v súčasnosti a neurčitosť krehkého mieru, dáva opäť povstať otázkam, či sa niečo podobné nemôže prihodiť. Či sa znova neotvorí otázka o nadradenosti jedného národa na druhým. Málokto si chce niečo také predstaviť avšak iskra lokálneho konfliktu, či vzostup okrajových politických strán by mohol byť predzvesťou niečoho podobného. Keď som si ako mladý chalan na prelome milénia povedal, že je to len päťdesiatpäť rokov od skončenia vojny, len päťdesiatpäť obehov Zeme okolo Slnka, zdalo sa mi to tak blízko a tak nedávno. Teraz je to o dvadsať rokov viac. Ale vôbec sa mi to nezdá o nič vzdialenejšie ako vtedy. Je to možno aj tým, že zomierajú poslední účastníci tejto vojny a svedkovia holokaustu. Alebo tým, že od konca vojny sa stále dejú lokálne vojny a genocídy. Naprieč celým svetom od Ázie, Afriky jednej aj druhej Ameriky a v neposlednom rade Európy.
Knihu odporúčam a aj keď je prečítaná s odstupom času od jej vydania, je pre mňa jedna z mnohých v prvej skupine kníh, ktorá bude mať u mňa miesto.
Neskutečný příběh. Mám velmi ráda knížky z tohoto období a tahle byla jedna z nejlepších, co jsem zatím četla. Čte se opravdu krásně. Několikrát jsem měla i slzy v očích, zvlášť v částech, kde byli zmiňovány děti (jelikož mám čtyřměsíční holčičku a nedovedu si představit, co bych v uvedených situacích dělala).
Strhující silný příběh přečtený jedním dechem. Zatím má nejlepší kniha o holocaustu. Určitě stojí za přečtení!
Úžasná kniha. Příběh života popsaný s citem a lidsky o hrozné době. Určitě doporučuji.
Za mě rozhodně nejlepší kniha, co jsem v uplynulém roce četla. Silný, poutavý a krásně napsaný příběh.
Knihu jsem upřímně nedočetla. Velmi mne bavila. Příběh je neskutečně drsný a zajímavý.. v porovnání s jinými příběhy této tématiky. Zasekla jsem se v místě, kde byl mučený malý chlapeček. Dál jsem nedokázala číst. Tak těžké to pro mě bylo. Kdybych sama neměla malého syna, tak bych to možná dokázala dočíst. Nicméně prozatím vím, že se ke knize dlooouho nevrátím.
Když jsem začala knihu číst přemýšlela jsem, že ji odložím.. nyní jsem ráda, že jsem to neudělala. Jsem ráda, že,,pokusům,, byla věnována pouze malá část knihy... více bych asi psychicky nevydržela.. občas jsem měla až slzy v očích... paní Viola byla neskutečně statečná žena a doufám, že jak si přála setkala se i se svým Budžim... kniha určitě zůstane v naší knihovně a jednou se k ní vrátím.
Knih na tohle téma jsem četla již více, ale tahle pro mě byla jedna z nejemotivnějších. U některých pasáží jsem nedokázala zadržet slzy. Dá se jen těžko pochopit čeho všeho jsou lidé schopní...
Viola přežila 4 koncentrační tábory. Její příběh mě dostal do kolen. To jak všechno přežila - zvládla bylo/je úctyhodné. Pojďme se vrhnout na pár slov ke knize.
Tak tohle by si měl přečíst úplně každý. Protože my se v dnešní době nemáme vůbec špatně. A někteří by si to měli také uvědomit.
Na začátek chci říct, že kniha se mi do cca půlky knihy četla celkem dobře, nicméně stále jsem věděla co mám ještě před sebou a bála jsem se toho, co Viola zažila.
Od té poloviny to začalo být horší, musela jsem si mezi kapitolami nebo úseky dávat pauzy - četla jsem tu knihu vlastně dlouho. Ale v přepočtu jak dlouho Violka trpěla je má délka čtení jako sfouknutí svíčky.
Stále nevím jak biografické dílo hodnotit, protože opět jsme u toho jak můžeme hodnotit něčí život.
Nicméně jaká zvěrstva se děla je opravdu masakr. To, že Němci byli jací byli, jsem věděla, ale netušila jsem jací byli Židé v postavení vedoucí k jiným Židům. Jaké zvrácenosti se děly… Nejen z toho MRAZÍ.
Kolikrát - nespočetněkrát jsem měla slzy na krajíčku, nebo mi tekly proudem. Opravdu velmi SILNÁ kniha - příběh Violy.
O to víc STATEČNOSTI, vnitřní síly a naděje se v ní nacházelo.
Věc/zjištění z čeho mě mrazilo: ..To jak jsou velmi blízké osoby vzájemně propojené, i když je dělí stovky kilometrů..
Závěrem knihy - to jak se vše v dobré obrací. To bylo tak krásně dojemné. I to jak se karty lehce obrátily proti trýznitelům, respektive ne vždy to bylo hned, ale nad každou sviní se vaří voda.
Kniha není pro každého, ale kdo toto téma vyhledává, tak je tohle jasná volba.
Nemohla jsem se odtrhnout od cteni.
Velmi emotivni, nebrecim u smutnych filmu (ani u Titanicu), nebrecim u knih, ale u popisu dvojcat a Mengeleho pokusech jsem mela slzy na tvari, jako matku me hodne zasahuji pribehy o detech. Tohle byl ten nejkrutejsi pokus, ktery v knize zaznel.
Tezko dokazu pochopit, jak nekdo muze deti hazet do vzduchu... Ukrutnosti jsou silene, ale tohle bylo pro me nejvic...
Nektere pasaze jsou opravdu podobne s knihou "Narodili se, aby prezili," doslova se prolinaji, az jsem si rikala, ze skoda, ze jsem je necetla za sebou.
Cekala jsem ale vic, podle nazvu knihy, cekala jsem prave vice popisu o pokusech, ale kdyby neprozila "jen" to, tak by nejspis neprezila...
Skvela kniha, i kdyz neni pro slabe povahy.
(SPOILER) Poslouchala jsem jako audioknihu.Poslouchala se celkem rychle.Knížka ve mě zanechala hluboké dojmy.Některé pasáže,zvlášť jak SS zabíjeli děti u Dunaje před zrakem jejich matek a jak Mendělev dělal pokusy na dětech, jsem probrečela.Budí to tak silné emoce, ještě umocněné tím že to není vymyšlené.Stejně tak silné ale bylo jak se Viola po válce shledala se svým bratrem.Knížka je svědectví mladé ženy o hrůzách 2.sv.války a o lidech kteří vlivem okolností přestanou býti lidmi,ale i nezdolné síle lidského ducha,pokud má touhu žít.Audioknihu ještě pozvedá namluvení Jitkou Ježkovou a Vilémov Cibulkovou.
Knihu jsem si musela dávkovat postupně, některé pasáže pro mě byly tak silné, že jsem je nemohla vydýchat. Čekala jsem, že se bude kniha více věnovat právě Mengelemu, ale nakonec jsem byla ráda, že ne. Nevím, zda bych více zvěrstev ještě unesla a všichni, kteří tomu zrůdnému zacházení byli vystaveni, mají mou hlubokou úctu a obdiv.
Stále vstřebávám dojmy a přemýšlím, co napsat. Přiznám se, že některé pasáže ze začátku knihy mi přišly zbytečně zdlouhavé. Na druhou stranu, knih s židovskou tématikou jsem četla již více, ale žádná nepopisovala hrůzy koncentračních táborů z tak syrového pohledu. Už když jsem knihu dočítala, tak jsem si stále říkala, jak se tohle mohlo vůbec stát.
Trochu jsem od knihy očekávala něco jiného. Už z názvu jsem předpokládala, že kniha bude především popisovat koncentrační tábor a praktiky Mengeleho. Čekala jsem i hodně silný příběh, vždyť tyto knihy z období války a koncentračních táborů silné příběhy mívají. Některé tak silné, že mi kniha na dlouho sedí v hlavě. Ale tuhle knihu jsem přečetla a docela rychle se mi z hlavy vytratila. Ne, nebyla špatná, ale jsou lepší knihy na toto téma
Příběh je to silný a donutil mě k zamyšlení, jak hrůzné lidstvo jsme.
Musím říct, že jsem čekal od knihy něco jiného. Předpokládal jsem, že bude více popsán právě Mengele a jeho pokusy, ale to se tam jenom mihlo. Řekl bych, že 3/4 příběhu autorka popisuje život před koncentračním tábor, 1/3 je věnovaná životu v táboru a zbytek je rozdělen na popis Mengeleho a životu po.
Nikterak příběh neshazuji, jen mi kniha přišla v některých částech zbytečně zdlouhavá a nevěnovala se tolik tématu, které jsem očekával.
Silný a smutný příběh. Vždy když čtu příběhy lidí z koncentračních táborů, nebo lidí z míst, kde je pořád válka, říkám si, jak je ta lidská rasa barbarská. Na jedné straně jsme schopni lásky, pozornosti a obětavosti a na straně druhé jsme schopni nesmírné bolesti, zvrácenosti a co je podle mě nejhorší, bezostyšné apatie k bolesti druhých. I to se ukázalo u všech těch sousedů, známých, spoluvěznů, kteří místo pomoci udávali a pro zachování vlastního "pohodlí" (protože často šlo i o pohodlí a ne život) byli schopni zradit druhé. Když se pak podívám na dnešní dobu, kdy se veřejně hádáme o naprosté "hlouposti", říkám si, co si asi musí myslet lidé, kteří si prošli tím peklem. Bůh pomáhej generaci, která zapomněla na hrůzy války a která se o nich ani nevzdělává.
Je vždy těžké hodnotit knihy, které jakkoliv pojednávají o holocaustu. Většina je založena na pravdivých příbězích a proto si úplně nemyslím, že máme právo je jakkoliv posuzovat. Ty věci se doopravdy staly a jediné co ty knihy nemají společného jsou autoři. Každý autor píše úplně jinak, ale nesmíme zapomínat, že takový člověk si pouze vybral to, že převypráví příběh někoho jiného nebo převypráví svůj vlastní příběh jako tomu bylo u Violy Sternové.
Tato konkrétní kniha je opravdu velmi ,,surová", ale to je dobře, protože tak by na tu dobu mělo být vzpomínáno. To co zažila sama Viola je (dalo by se říct) neuvěřitelné a přesto je to celé pravdivé. Člověk při četbě pokyvuje hlavou, slzí mu oči, má vztek, má strach, je mu špatně....všechny tyto reakce jsou správné. Musíme si připomínat jaké to tehdy bylo, musíme to vyprávět i dalším generacím....tohle už se nemůže opakovat, jinak bychom selhali....vařila se ve mě krev, když jsem četla, jak se k Židům i jiným obětem chovali lidé po válce. Vadilo mi i to jak se chovali během války, ale tady by se mohlo říct, že se báli o své životy a proto se k nim tak chovali. Ale to co se dělo i po válce....je mi zle. Už se neměli čeho obávat a místo aby těmto obětem pomohli nebo se alespoň omluvili, jim vykládali jak měli umřít a že už s nimi nikdo nepočítal.
Viola byla silná mladá žena, že dokázala všechno tohle přežít a byla jsem velmi ráda, že prožila dlouhý život, měla dvě dcery, muže a pak i vnoučata a pravnoučata. Vše přežila a mohla říct, že v jejím případě se Němcům a jiným nepovedlo to co chtěli.
Koncem bych chtěla říct jen jedno. Čest památce všem obětem holokaustu.