Mengeleho děvče
Viola Stern Fischerová , Veronika Homolová Tóthová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/537396/bmid_mengeleho-devce-662fb52eed96b.jpg
5
2616
2616
Skutečné osudy mladé židovské Slovenky, která byla svědkem nejhorších osvětimských hrůz. Kniha popisuje její život v prvorepublikovém Lučenci, anexi Maďarskem a stále se zhoršující situaci Židů. Nakonec je Viola se svou rodinou poslána na transport. Na rozdíl od jejích příbuzných si jí všimne nechvalně známý dr. Mengele a Viola se stává jedním z jeho „děvčat“ – skupiny žen a dívek, na kterých byly prováděny nejrůznější experimenty. Její vítězství nakonec nespočívá „pouze“ ve skutečnosti, že přežila, ale i v tom, že navzdory všemu dokázala založit rodinu a mít děti.... celý text
Literatura světová Pro ženy Válečné
Vydáno:
2020
,
Témbr
Originální název:
A Texas-Sized Secret / One Night wit the Texan, 2016
více info...
Přidat komentář
Ještě nedočteno, mám jen puzení tady sdělit, že mi ještě nikdy nebylo fyzicky špatně při čtení knihy. Některé pasáže jsem četla letmo a odvracela zrak, případně jsem pro slzy neviděla. Nevím, jestli seberu sílu a dočtu. Nemohla jsem spát a i dneska se cítím pod psa... Jako matka mám opravdu problém... Nebudu srab, dočtu to, ale je to velká zkouška. Všichni, kteří to peklo přežili, mají můj hluboký obdiv, že byli schopni dál žít...
Kéž by šlo zavřít oči a říkat si, že ten kdo psal knížku má neskutečnou fantazii. Že tohle přece nemohl udělat člověk člověku. Známá se mě ptala, proč takovýhle knihy čteš? A já se jí ptala - proč ty je nečteš? Když se nebudou číst, těch pár co ještě žijí a přežily ty hrůzy přestanou vyprávět, tak se zapomene. Zapomene a i si někdo dovolí říci, že se to nestalo. Po přečtení knihy jsem chtěla jít a mít možnost Violku obejmout.... V knize je popsána část života ženy, která přežila a přemýšlím, co se stalo s dalšími ženami z táborů... A co prožívala Violka, co v knize nebylo, co viděla... A nepopsala....
Nikdy bych neřekla, že hrůzy z koncenráků půjdou popsat mile a čtivě. Na jednu stranu knihu chcete odložit, protože ufff. Na druhou stranu ji odložit nechcete, protože je to tak mile napsané. A vlastně víte, že Viola zvládne utéct, takže se těšíte na ten konec. Jediné, co bych knize vytkla je vlastně ten název. Viola (naštěstí) řádění Mengeleho nepocítila tolik, jako stovky jiných.
Běžné vyprávění z osobního pohledu s velmi silnou tématikou. 2. světová je jedna velká silná tématika. Knih na dané téma je čím dál více a tato přináší unikátní pohled ze Slovenska a částečně Maďarska, kde došlo k deportacím později. Autorka nás uvede i do veselé doby těsně před válkou a následně se pak spolu s ní procházíme postupným zvratem, který vyvrcholí deportací. Očekávala jsem ale, že pokusy budou v knize v širším měřítku než spíše jako třešnička na dortu. Příběh má šťastný konec. Určitě stojí za přečtení.
Silny pribeh, z nekterych pasazi az mrazi a jsou opravdu hodne smutne i slza ukapla. Hlavni hrdinka ma muj velky obdiv, vytrpela si opravdu priserne veci. Doporucuji precist.
I když sem si tuto knihu přála přečíst, trvalo mi to pomalu rok, než jsem k tomu našla odvahu.
Že hrůzy, kterých lidé byly sami sobě schopni páchat během války, byly neuvěřitelné, to všichni víme.
Ovšem to, co jsem pociťovala při čtení této knihy, jsem nikdy ještě nezažila.
V polovině jsem musela knihu na pár dní ponechat stranou, neboť mě natolik ovlivňovala, že jsem nemohla pokračovat.
Něco jiného je když čtete příběh, o kterém víte, že je pouze výplodem autorovi fantazie, ovšem ve chvíli, kdy si uvědomíte, že jde o opravdovou lidskou bytost, dokáže to silně ovlivnit vaše momentální rozpoložení.
Můžeme jen doufat, že toto se již nikdy nebude opakovat a lidé nedovolí aby byly vystaveni situaci, kdy zatratí lidi, které milují.
Válečné příběhy bývají vždy silné, bolestivé a mají spoustu emocí. Nebylo tomu jinak ani v tomto příběhu židovské dívky Violy Sternové. Jen s hrůzou v duši jsem přečetla její příběh. Pouze s velkým štěstím a silou vůle mohla Viola přežít.
Doufám, že se nic tak hrůzostrašného v naší budoucnosti už nestane. Kniha by mohla být i čtením povinným, aby mladá generace nezapomněla !
Podobné knihy se hodně špatně hodnotí. Vlastně už dopředu je člověku jasné, o čem bude číst a jak se děj bude vyvíjet. I tak jsem ke knížce přistupovala - vím do čeho jdu, bude to kruté čtení, jsem připravená... Přesto jsem byla znovu a znovu šokovaná tím, jak se v krátké době může stát člověk člověku vlkem, jak může člověk člověka tolik týrat, jak je možné, že k něčemu takovému vůbec mohlo dojít... Paní Violu obdivuji za její postoj k životu, za její odvahu o tom všem mluvit, za její lidskost. V knížce ani jednou nespadá do škatulkování, ale vidí lidi takové, jací jsou - dobří a špatní. Bez ohledu na národnosti nebo rasu... Rozhodně kniha, na kterou se nezapomíná.
str. 161:
" "Teto Helenko, nebojte se, tohle skončí a my se opět vrátíme ke svému starému životu a jednou o tom budeme vyprávět vnoučatům. A nebudou nám chtít věřit."
Pamatuji si tu větu, kterou nám s úsměvem řekla. Měla pravdu - když jsem se občas svým dcerám snažila vyprávět o koncentráku, nechtěly to vědět. Podle mě mi nevěřily. Chápu, že se jim to muselo velmi špatně poslouchat. I mně se o tom vlastně těžko mluvilo. Snadněji se o tom říká cizímu, než blízkému člověku. Děvčatům jsem zážitky selektovala, ale i tak jim přišly neuvěřitelné a příliš bolestné. Nechtěla slyšet, že někdy někdo týral jejich maminku. Protože to znamenalo, že maminka se neuměla bránit. Že byla slabá. A to mámy být nesmějí. Mámy musí být a jsou nejsilnější na světě.
Po válce jsem někde, myslím, že to bylo během procesu s Eichmannem, zachytila informaci, že koncentráky přežilo víc žen než mužů. Že jsme tam byli přibližně stejně procentuálně zastoupeni, ale že žen přežilo víc. I v mém okolí jsem to zažila. Když už některá žena přežila selekci, málokdy spáchala sebevraždu nebo vběhla do elektrických drátů, tak jako to dělali muži. Máme v sobě nějakou velkou sílu, která nás přímo nutí přežít. Muži asi ztratí dříve víru, že přežijí, neboť se více spoléhají na svou sílu a bojovnost. A tam ji použít nemohli. Tedy mohli, ale jen na chvíli. Potom je zastřelili nebo oběsili jiným na výstrahu. "
Příběhy s válečnou tématikou čtu velmi ráda. Zároveň mi ale připravují i krušné chvilky, obzvlášť co se nočních můr týče. Při čtení Mengeleho děvčete jsem zažívala stavy, kdy jsem v jednu chvíli chtěla knížku zavřít a už nikdy neotevřít, jak se mi při některých částech dělalo zle od žaludku. Ale na druhou stranu mi něco nechtělo dovolit knihu zavřít. Druhou polovinu knihy jsem hltala větu po větě a stránky ubíhaly hrozně rychle. Příběh, který jsem se dočetla budu trávit ještě nějakou dobu a mezitím se vrhnu na knihy s milejší tématikou. Ale rozhodně mohu říci, že mě tato kniha vytáhla ze čtenářské krize a plánuji se k ní časem vrátit.
Každý by si měl aspoň jednou přečíst takový příběh. Svědectví někoho, kdo to hrozné peklo prožil, aby se už nikdy nic takového neopakovalo. Za mě získává kniha plný počet hvězdiček.
Viola Stern Fischerová po letech svěřila své vzpomínky reportérce.Viola přežila Mengeleho pokusy,4 koncentrační tábory a nakonec utekla... .Je to silný příběh hrůz 2 světové války a koncentračních táborů.Stále by se mělo knižně,filmově a ve škole učit a nenechat v zapomnění!S hlubokou úctou,kteří přežili anebo umřeli v kocentračních táboech!!!
Hrůzostrašný, silně emotivní, realistický příběh, který by měl být zařazen do povinné četby, jednak kvůli historickým faktům a také proto, že by se nemělo zapomínat, čeho všeho byli lidé schopni a jaké hrůzy se na našem území, ještě před pár desítkami let, odehrávaly. Je třeba si to připomínat, abychom dělali vše proto, aby se to už neopakovalo. Paní Violu ,,Lily" obdivuji, že byla tak odvážná si tím vším projít znovu, když o tom vyprávěla. Každopádně to musí být neuvěřitelně silná osobnost a děkuji za to, že se podělila s veřejností o její životní příběh. Jedna z nejlepších a zároveň jedna z nejhrůznějších knih, co jsem kdy četla. Koupě rozhidně nelituji, kniha má čestné místo v mé knihovně. Klobouk dolů.
Kniha mi doslova vyrazila dech. Krasně napsaný příběh. Hlavní hrdinka má můj velký obdiv. Jsem zhnusená co je schopno lidstvo provádět. Knihu bych zařadila do povinné četby na školách.
Tyhle knihy se tak špatně hodnotí... Obdivuji každou podobnou knihu, každý příběh a člověka, který je ochotný se s celým světem podělit o to co prožil a hlavně který po tom všem byl schopný začít znovu žít. Příběh paní Violy je silný, srdcervoucí a odporný a i když vám u každé kapitoly běhá mráz po zádech, nemůžete se od ní odtrhnout.
Je to SILNÉ. Víc nemohu napsat. Až těžká uvěřitelnost ... zvěrstva, která by člověk ani v nejhorším snu nevymyslel ... a víme, že se to dělo.
Musela jsem rozdýchávat snad každý odstavec. Třeba jsem vstala a zírala z okna a nebyl tam vůbec žádný pocit "ještě že žiji teď", nebylo tam nic. Chtěla a musela jsem přečíst knihu co nejdříve, protože ty dvě noci se mi o ní zdálo ... přitom nešlo přestat číst. Pár knih s touto tematikou už přečtených mám ... ale tohle ... to je prostě hluboká SÍLA. Obdivuji všechny ty, kteří toto přežili ... obdivuji i ty, kteří to nepřežili ... obdivuji všechnu jejich sílu.
Silny, priserny, odporny a prekrasny ,,pribeh'' . Takovou knihu preci nelze hodnotit hvezdickami. Zde jen nalezi obdiv vsem tem, kteri se snazili alespon trochu pomoct.
Nikdy nemůžu pochopit co je lidská havěť schopna provádět. Každou kapitolu jsem musela dlouho rozdýchávat. Kniha mi zabrala trochu více času než je obvyklé.
táto kniha by mala byť zaradená medzi povinné školské čítanie. veľmi silné a veľmi smutné.
Tak tohle byl hodně silný příběh. O to víc, že se skutečně stal. Několikrát jsem se během čtení málem naplno rozbrečela.
Několikrát mě dohnala až k slzám! Opravdu velmi barvitě popsané zážitky nejen vlastní, ale i blízkých příbuzných a přátel.Četla se jedním dechem, dlouho na ni nezapomenu.
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé druhá světová válka (1939–1945) Osvětim (koncentrační tábor) nacismus holokaust, holocaust přeživší holokaustu
Skrýt reklamy
Úžasně čtivá, dechberoucí kniha. Za sebe jí zatím řadím k tomu nejlepšímu co bylo na toto téma napsáno.