Meno ruže
Umberto Eco
https://www.databazeknih.cz/img/books/71_/71064/bmid_meno-ruze-YyN-71064.jpg
4
3918
3918
Je posledný novembrový týždeň roku 1327. Do bližšie nemenovaného bohatého opátstva v strednom Taliansku prichádza mladý benediktínsky novic Adso so svojím učiteľom, učeným františkánom Viliamom z Baskervillu. Časové rozmedzie jedného týždňa, ktorým je ohraničený dej románu, je plné búrlivých udalostí. Adso zažije vášnivé milostné vzplanutie, stáva sa svedkom inkvizičného súdu a najmä účastníkom vyšetrovania série záhadných úmrtí mladých mníchov, ku ktorým dochádza deň po dni akoby v duchu proroctva Apokalypsy. Pátranie po páchateľovi krvavých vrážd privádza Viliama s Adsonom do srdca opátstva, do knižnice, ktorá má podobu labyrintu. V nej sa skrýva rozlúštenie tajomstva. Preložila a poznámky napísala Adriana Ferenčíková. Doslov napísal František Hruška.... celý text
Literatura světová Detektivky, krimi Romány
Vydáno: 1991 , Tatran (Bratislava)Originální název:
Il nome della rosa, 1980
více info...
Přidat komentář
Dlouho jsem tuto knihu odkládala, možná pro její délku, popisnost, latinské texty. Kkdyž jsem se k ní nakonec odhodlala, zpočátku jsem si řiala, že se s ní budu prát dlouho, ale pohltila mne. Není to jen detektivní příběh, ale kniha plná filosofický myšlenek, kniha k přemýšlení. Nelze vše pochopit hned, určitě si jiza pár let přečtu znovu
Čtenářská výzva 2018: Kniha, kde hraje roli knihovna (knihovník, knihovnice).
Nádherný mnohavrstevnatý román, který jsem, obávám se, ještě ve všech jeho rovinách nepochopil.
Ale jde to číst i pouze jako detektivku a otravné filosofické vsuvky přeskakovat 8-)
Výborně zpracované jako audio!
"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."
Ve Jménu růže se mi dostalo mimořádného a netušeného potěšení. Dílo se pohybuje na pomezí románu, naučných statí, historických pojednání, filozofických a etických přednášek a náboženských výkladů. Fascinovaly mě logické vývody, bystré postřehy, moudra hodná vytesání do kamene i Ecovy odborné a jazykové znalosti, které čtenáři překládá ústy impozantní postavy, františkána Viléma z Baskervilu.
Neváhám dílo označit za monumentální s ohledem na to, co profesor Eco v tomto tajuplném, detektivním příběhu, kde nejvýznamnější roli hraje knihovna, přesněji knihovna všech knihoven, nabízí. Tolik knih, tolika podrobných a zajímavých informací a pojednání o jedech, náboženstvích, teologických sporech mezi císařem a papežem, o historii nebo třeba o tom jak se vyléčit z lásky :-). Latinským citátům jsem rozuměla snad jen z poloviny, ale Eco se "obtěžoval" jejich překladem a mně přišly naprosto příhodné pro příběh z doby temného středověku, křesťanské inkvizice a soumraku osvícenství. Sám Eco často přebýval v budově bývalého opatství u San Marina. Jeho inspirace se mi tak jeví více než autentická. Je to místy nesnadné, ale fascinující a jedinečné čtení a já vím, že se ke Jménu růže znovu a zase vrátím.
"Abych nevypadal jako hlupák potom, snažím se nevypadat jako chytrák teď."
Moc pěkné, sice pasáže, kdy se hádají zda byl Ježíš chudý nebo ne jsou... no... jsou... ale za to je to velice pěkný příběh.
Zajímavá historická detektivka, která byla velmi čtivá, až na pasáže rozpitvávající náboženství. Přiznám se, že ty jsem proběhla jen letmo. Hlavní postavy byly sympatické, jen ti mniši se mi trochu pletli.
Kedysi pred rokmi som čítala knihu, lebo vtedy prišiel film a chcela som najskôr knihu a až potom film. Knihu som vtedy zhltla, film bol síce skvelý, ale kniha lepšia. A teraz som sa k nej vrátila ako k audioknihe s dolespomenutými pánmi. A teda paráda.
Kniha na mňa dýchala temnom, špinou, tmárstvom na jednej strane, na druhej strane neskutočným múdrom kníh, fascinovali ma popisy knižnice a úplne som si predstavovala, aká musela byť úžasná a čo všetko sa v nej muselo tajne ukrývať.
Kniha je to skvělá, alespoň pro lidi, kteří chtějí poznat blíž historii doby a já jsem spokojený. Ale pro normálního čtenáře je to příliš. Naproti tomu film mě zklamal, protože je velmi, velmi osekaný a přizpůsobený stopáži. Co mohli dělat... Nejvyšší uznání má u mě v tomto případě rozhlasová verze, protože je to něco mezitím. A je tam všechno podstatné, navíc aktéři byli naprosto úžasní.
Napřed musím říct, že jsem neviděla film, takže pro mě to bylo napínavé a nevěděla jsem, jak to dopadne. Samotný příběh byl dobrý, ten se mi líbil, za něj bych dala 5*. Ale kazily mi to takové ty, pro mě, kecy okolo, když se úplně odbočilo od základního děje a popisovaly se věci, které mě osobně moc nezajímají, akorát to natahovalo celou knihu. Za to strhávám jednu hvězdu, takže dávám 4*. A jsem zvědavá na film, který doufám nebude tak natahovaný.
Knížku jsem četla tak asi před třiceti lety. Tak jsem si teď pořídila audio a jsem opravdu nadšená. Josef Somr, František Němec, Radovan Lukavský, Pavel Soukup, David Novotný, Jiří Lábus, Jan Vlasák, Václav Vydra, Miroslav Táborský, Bořivoj Navrátil a Rudolf Pellar v dramatizaci Michala Lážňovského mi opět připomněli, jak je to dílo nadčasové a prostě skvělé.
Hm, tak tohle ne. Film mám rád, ale knihu jsem dočíst nedokázal. Ta spousta keců okolo byla prostě k zbláznění nezáživná.
Bohužel jsem nejprve viděla film a až poté četla knížku. Kdyby to bylo naopak, dala bych asi 5*.
Kdysi jsem knihu přečetl, už si netroufám hodnotit, ale zápletka mne nadchla a filosofické a teologické disputace okolo již méně, zato si z nich mnohé matně pamatuji dodnes.
Stejnojmenný film je oproti knize sice stravitelnější, ale také ochuzen o mnoho pěkných detailů. Jeho plusem je lehká úprava konce, mám rád happyendy.
Skvělé dílo. Úžasně popsaná atmosféra italského kláštera 14. století. Na jednu stranu na nás dýchá izolace, klášter je světem sám pro sebe a zároveň je z části dějištěm světových událostí. Výborně sepsaná zápletka a ten konec.... :-)
Po pročtení komentářů je těžké k nadšeným recenzím něco přidat. Za důležitý rozměr románu, který není tolik zmiňován, považuji také jeho rovinu, týkající se hájení přesvědčení o pravdě, tedy fanatismu. Myslím, že je to hlavní rovina díla. To, jak Jorge lpí na svém přesvědčení, stejně jako větší či menší "heretici", papež a jeho lidé kontra císařských. Každý je ochoten se pro své přesvědčení dopustit jakéhokoli zla, a netýká se to pouze Jorgeho, jehož čin je jediný označen za ďábelský.
Tím je román aktuální i v současnosti, resp. v každé době a v tom je nadčasový.
Dlouho jsem čekal, proč "Jméno růže." Nu, byl jsem opravdu překvapen, ten shakespearovský závěr mě opravdu nadchl.
Dnes tomu už asi málokdo uvěří, ale když Jméno růže (ve své filmové podobě) poprvé přišlo do kin, tak bylo označeno jako film mládeži nepřístupný. To samozřejmě pouze zvyšovalo můj zájem o tuto knihu a současně jí to dávalo jedinečný lesk určité nedostupnosti. A protože kniha samotná byla pro mne v té době příliš obtížná, musel jsem si na ni ještě několik let počkat.
Na střední jsem Jméno růže konečně přečetl a poodhalil roušku tajemství, která pro mne tuto knihu do té doby zastírala. Při jejím čtení jsem se cítil podobně, jako když Vilém s Adsem vstoupili do knihovny a postupně odhalovali její tajemství. Zkrátka ta středověká atmosféra, to tajemno a všechno kolem, na mne doslova dýchalo z každé stránky.
Tento rok jsem se ke Jménu růže v rámci čtenářské výzvy opět vrátil. Kniha už pro mne sice není zahalená tím obtížně vyjádřitelným závojem tajemství jako kdysi, ale ono to vůbec nevadí. Jméno růže je totiž nadčasová kniha, ke které se mohu vrátit a pořád zůstane stejně nepoddajná, ale přitom stejně dobrá. Zkrátka dávám plný počet hvězd, protože Jméno růže si to zaslouší.
Jméno růže je podivná kniha (trochu tu rozředím řady jejích nadšených fanoušků).
Připadá mi jako takový kočkopes (či výtvor Pejska a Kočičky?) v intelektuálně líbivém balení.
Na jedné straně je znát, že U.Eco zúročil ve své první beletristické knize letitou akademickou a odbornou publikační činnost. Kniha je až exhibicionisticky nabitá dlouhými řadami teologických, filozofických, historických a jiných fakt, úvah, výčtů a popisů (často bez zásadního přínosu pro příběh).
Na druhé straně chtěl - dle vlastních slov - napsat knihu zábavnou - pro sebe i čtenáře. Fakta a úvahy tedy narouboval na přístupný čtivý příběh (sám možná v nadsázce jako impuls k napsání uvedl "chuť nechat zabít mnicha":) ).
Výsledkem je pak kniha, u které si čtenář možná připadá, že nečte jen tak obyčejnou detektivku, ale fakta a úvahy, které ji činí neobyčejnou, ve výsledku nepřináší nějaký uchopitelný obraz doby nebo konzistentní názor na dobu, ve které se odehrává (ze záplavy údajů si čtenář musí vybrat sám).
Myslím tedy, že Jméno růže je třeba číst prostě jako opulentní zábavnou odpočinkovou knihu, po jejímž přečtení toho ale kromě zážitku ze středověké detektivní zápletky moc nezůstane. Třeba to byl Ecův záměr. Proč ne?
Fantastická kniha, fantastický film. Dan Brown ubohý plagiátor. Hledání významu dobrodružstvím. Intelektuální lahůdka a thriller zároveň.
Štítky knihy
duchovno náboženství teologie tajemno zfilmováno středověk italská literatura spisovatelé Itálie inkvizice kláštery, opatství knihovny mnichové, mniši mezilidské vztahy světová literaturaAutorovy další knížky
| 2005 |  Jméno růže |
| 2011 |  Pražský hřbitov |
| 2001 | Foucaultovo kyvadlo |
| 2015 | Nulté číslo |
| 2001 | Baudolino |
Nádherné, kouzelné, magické. Jedna z nejúžasnějších knih, co jsem kdy četla. Čte se skvěle, je to zasazeno do nesmírně propracovaného prostředí, to je nádherně vylíčené, děj má spád a napětí. A přitom je to nesmírně mnohovrstevnaté dílo. Dá se číst rychle jako detektivka, dá se číst zvolna a vychutnávat líčení středověkého života, dá se číst pomalu jako historické pojednání o církevních záležitostech a dá se studovat jako filozofické dílo. Jméno růže umí být skoro vším, co vás zrovna napadne.
Já jsem vždycky byla - povrchně - na ty detektivní a dramatické linky. Ta je tady skvělá a neotřelá. Nezvyklé, kruté vraždy mnichů v klášteře - zrovna na takovém místě, které by vraždu mělo vylučovat už z podstaty věci, vždyť kdo by zabil svého bratra a vystavil svou duši věčnému zavržení? Ale přesto se to děje.
Eco umí perfektně budovat napětí, které vždycky nezadržitelně spěje k dílčímu vrcholku, a ty vrcholky nezklamou. Luštění paralel jednotlivých vražd s biblickou knihou Zjevení, hledání Konce Afriky v knihovně, prolínání hrůz a představ mladého mnicha, který se nevyzná ve světě církevních intrik, konfliktů, krutosti a paradoxů, nevyzná se sám v sobě a ve své touze být dobrým mnichem a vnitřní touze být mladým mužem... A ten závěr byl dechberoucí. Tehdy ještě jsem u knížek neuměla plakat, ale moc mi k tomu nechybělo.
Vyprávění mladým Adsonem a zarámování nadhledem a vzpomínkami Adsona zestárlého tomu všemu dává magické nostalgické kouzlo a obrovský smutek. Jednou z nejživějších scén pro mě zůstal právě návrat starého Adsona do trosek kláštera.
K tomu se váže i dost těžko popsatelnej zážitek, kdy jsem sama našla místo, které pro mě ztělesňuje právě dějiště románu. Kdysi na cestách po Irsku jsem doputovala do starého velkého klášterního komplexu, pršelo a bylo sychravo... a já na jednom náhrobku našla kamennou růži. A Jméno růže ve mně náhle ožilo. Hrozně dlouho jsem tam seděla, hleděla do puklin a cárů papíru (které tam někdo nechal nacpané ve štěrbině... ach, ty náhody) a připadala si, jako bych to místo znala už desetiletí, jako bych byla mnohem starší než mých tehdejších dvacet a jako by ten irskej klášter byl konrétním jménem, formou, pro všecky ty růže, co kdy existovaly. Díky Jménu růže jsem zažila jeden ze dvou svých nejpodivnějších a skoro mystických zážitků.
Jedna z mých nej knih, která má v mé knihovně neotřesitelné místo.