Meno ruže
Umberto Eco
https://www.databazeknih.cz/img/books/83_/83078/bmid_meno-ruze-L1E-83078.jpg
4
3874
3874
Kto nevidel film Meno ruže, má možnosť vytvoriť si vlastnú predstavu stredovekého kláštora, kde je zlo prítomné úmerne k dobe plnej absurdností, pre nás nepochopiteľných.
Literatura světová Detektivky, krimi Romány
Vydáno: 2006 , Slovart (SK)Originální název:
Il nome della rosa, 1980
více info...
Přidat komentář
Jedna z mých oblíbených knih ze studentských let. Knihu jsem četla několikrát. Skvěle napsaná historická detektivka.
Eco chtěl napsat knihu jako z pera skutečného dobového kronikáře, případné nesrovnalosti vychytrale skryl za poznámku, že byla z originálu několikrát přepsána. Jde z ní cítit, že si s jejím zrodem dal práci a čtenář si dokáže představit náročný život v opatství kdesi v horách. O to víc mě bolí u srdce mé hodnocení. Čitelnost některých pasáží byla nepříjemná. Předlouhé obsáhlé popisy přecházely až k nudě a opravdu zajímavé myšlenky se střídaly s filozofickou a teologickou vatou. Musím však uznat, že jsem se dozvěděla o problémech křesťanství tehdejšího světa něco nového.
Nádherný příběh, který má v sobě absolutní tajemno a něco navíc. Nejsem schopna to definovat, ale fascinovalo mě to od mládí. Asi je to dar autora vystavět úžasné příběhy, ať jde o jakékoliv téma.
Ano, to byla Ecova kniha pro mě. Přečetl jsem jedním dechem, třebaže (nebo právě proto,
že ?) jsem už před tím viděl film.
Jako první jsem viděla film a ke knize samotné jsem se dostala až před pár lety při čtení povinné četby k maturitě. A nyní jsem si příběh zopakovala ve formě rozhlasové hry od Českého rozhlasu. Pokud o knize uvažujete, doporučuji v tomto pořadí: rozhlasová hra, film a nakonec kniha. Protože oproti filmu vám kniha pomůže dokreslit historické, náboženské i filozofické pozadí a předtím je lepší znát samotný příběh, abyste se v tom neztratili.
Pokud jde jen o příběh, je to naprosto brilantně napsaný historický román s originální detektivní zápletkou a překvapivým rozuzlením. Popisuje napínavé události několika dní v italském opatství. Je rozhodně plusem (ovšem ne nutností) znát historické pozadí a politickou situaci v Evropě 14. století. Příběh samotný je proložen mnoha filozofickými úvahami a debatami, které jsou často v latině, ale v některých vydáních je k dispozici překlad. Právě kvůli těmto náboženským a filozofickým pasážím je kniha poměrně obtížné čtení. Pokud se tím ale nenecháte odradit, odmění se vám ve formě úžasně vyprávěného příběhu a nebudete litovat.
Hodnotím 5*, protože mám ráda všechny 3 verze tohoto příběhu a pokaždé mě vyprávění baví. Možná každému nesedne, ale za zkoušku to rozhodně stojí každému knihomolovi už kvůli samotné pointě knihy. Protože tahle kniha je hlavně o knihách.
PS.: Vřele doporučuji i filmovou verzi, kde je naprosto geniální obsazení. I když pochybuji, že by tento film dnes někdo ještě neviděl. :)
(SPOILER)
Není to lehké čtení, plno filozofických myšlenek, některé zaujaly, některým vůbec nerozumím. Hodně latinských slov a frází, chybí vysvětlivky a nebaví mě si to pořád googlit :):)
Ale pointa příběhu skvělá, skvěle popsaná doba a mentalita tehdejší společnosti.
Až do konce se mi nechtělo věřit, že je Jorge doopravdy slepý
Přečetla jsem většinu knihy, kterou mám doma už tři roky od babičky z její knihovny, velmi mne zaujalo, napsáno krásnou formou, je vidět, že autor jako historik se celému tématu velmi věnuje, je úžasné se přenést do období, kde mocenské boje mezi církví a císařem převládaly ve jménu dobra a ušlechtilosti, zatímco ve skutečnosti šlo o majetek a vliv. Krásné. Zbylou část jsem postupně poslechla z Četby na pokračování, která byla úžasná, šlo o 7 hod dlouhou audio adaptaci knihy. Perfektní způsob, jak skloubit příjemnost četby s užitečností práce v zahradě či na domě. Žít a nechat žít, číst a nechat číst.
Výborné čtení, miluji historii a tato kniha byla dokonalá. Nevím, proč jsem ji tak dlouho odkládala na později. Doporučuji všem.
Jedna z 10 nejlepších knih, které jsem v životě četl. Máte-li rádi středověk, hluboké myšlenky o životě. Chcete-li se během četby cítit, jako by jste byly v tajemném klášteře, nebo chcete-li poznat krutost církve, utajování vědění před lidmi. Pak neuděláte chybu.
Bylo to dlouhé, ale stálo to za to. Kniha je složitá a někdy se hůře čte. To vše, ale vynahradí ten pocit, když tu knihu dočtete. Opravdu jsem nečekala, že mě takováto kniha donutí přemýšlet o svém vlastním životě.
Jsem milovník historie, a proto mě tato kniha svou středověkou atmosférou násobenou tehdejšími politickými problémy zcela uchvacuje. Umberto Eco dokonale spojil tajemný příběh v klášteře s kontroverzní polohou pohanských autorů, bojem františkánů o uznání, nenávistí k papežskému přepychu a patetickými upozorněními o přítomnosti Antikrista. To vše protkané individuálním příběhem benediktinského novice a františkánského mnicha. Nelze nedoporučit.
Co víc napsat? Úžasný příběh, krásný jazyk a skvělá atmosféra. Tajemství knihovny, podivná úmrtí mnichů, vliv inkvizice. Nádhera a kvalita, co věkem neztratí.
Skvělá záležitost, kterou jsem završila filmovým zpracováním se Seanem Connerym.
Jedním slovem pecka! Je to v podstatě kombinace krimi, filozofie a historie. Přiznávám, že někdy bylo na mě až moc popisu a v některých pasážích jsem se občas trochu ztratila a musela si je přečíst znovu, ale to nic nemění na tom, že kniha je skvělá a něco v člověku zanechá. Doporučuji přečíst a hlavně se nenechat odradit, chvíli trvá, než se člověk do knihy začte.
(SPOILER) Moje první setkání s univerzitním profesorem, který se v padesáti stal světovou literární hvězdou. Jméno růže mělo zosobňovat koncept tzv. otevřeného díla, které se proměňuje spolu se svým čtenářem a jehož četbu si užije uklízečka i medievalista, ale každý si z ní odnese něco jiného. Oproti prvnímu čtení asi v šestnácti jsem méně vnímal „vyšetřování ztráty jedné knihy“ a daleko více ocenil plastický vhled do středověkého myšlení, ať už jde o spor mezi realisty a nominalisty nebo františkánské snění o chudobě církve, potlačené po zvolení papeže Jana XXII. Skvělé jsou pasáže o dobovém vnímání hereze, rozevírajících se nůžkách mezi církví a lidem, jehož přízeň pak snadno získali kacíři jako Fra Dolcino. Hlavním hrdinou knihy jistě není „detektiv“ Vilém (jehož vyšetřování přinese zkázu celému klášteru), jeho novic Adso ani proradný Jorge, nýbrž klášterní knihovna jakožto symbol středověké vzdělanosti, založené na mimořádně pracném opisování a překládání knih na pergamenové svitky. Knihovna mohla být nástrojem šíření i utajování poznání, přičemž v některých „nekřesťanských“ svazcích byla ukryta tajemství až vražedně lákavá Jméno růže je zkrátka taková bonboniéra, ve které si každý pochutná na něčem jiném. Každopádně ale vede k zamyšlení, jak naše životy ovlivňují texty a myšlenky v nich obsažené. (10/10)
Skvělá kniha, která rozhodně není lehká na čtení, protože má skutečně hodně vrstev, ale stojí to za to.
I detektivní linka sama o sobě je kvalitní a rozhodně se nedá říct, že by to bylo předvídatelné. Vraha jsem sice cca od půlky knihy dokázal tipnout správně, ale jeho motiv jsem neznal až do samotného konce. Kromě toho jsou ale v knize hluboké úvahy (většinou od Viléma), ať už náboženské nebo i celospolečenské. A některé myšlenky jsou skutečně zajímavé. Eco do knihy hodně promítnul, že se sám zabýval sémiotikou a jedním z jejích hlavních moderních představitelů - ačkoliv sémiotika jako taková ve středověku neexistovala, dá se Vilém svým způsobem považovat na Ecovo zrcadlení sebe sama, minimálně co se těchto názorů týče.
Kromě toho je kniha napsána krásným jazykem a ani nevadí, že je trochu delší. Rozhodně stojí za to přečíst.
Občas stojí za to vrhnout se do čtení nějaké knihy s minimem znalostí o její podstatě. O jménu růže jsem věděl jen to, že se jedná o jakousi historickou detektivku (snad něco na bázi Soudce Ti), která byla zfilmována se Seanem Connerym řešícím tajemné vraždy v benediktinském opatství. Už po přečtení desetiny knihy mi bylo jasné, že nic nemohlo být knize vzdálenější než to, co jsem si o ní původně myslel. Jedná se vskutku o mnohovrstevnaté dílo, v němž si každý najde to, co chce najít. Ten podobenství o příšernosti katolické církve, jiný iniciační román o mladém Adsovi, tamten filosofické pojednání o historii křesťanských herezí, onen oslavu racionalismu či podobenství o nebezpečnosti knih - a ano, lze zde najít i tu slibovanou historickou detektivku. Do trávení Ecova textu jsem se pustil vybaven jedním semestrem církevního práva a povšechnými historickými znalostmi o středověku a dějinách církevní filozofie, a dalo mi to sakra zabrat. Dokonce natolik, že jsem si musel v průběhu knihy 2x odpočinout u brakových povídek páně G.R.R. Martinovým - tohle když se mi stane, hrozí tím, že se ke knize nevrátím. Ale nevzdal jsem to a hrdinně jsem dospěl k rozuzlení detektivní zápletky. Ta ovšem pro mě osobně nikterak podstatná nebyla, z knihy mne asi nejspíš nejvíc dostal senzační inkviziční proces s cellerariem a pochopitelně už zmiňovaný hororový knihovní labyrint, za nějž by se nemusel stydět ani sám Clive Barker. Dílo je to bezesporu geniální, já však vždy hodnotím jen a výlučně svůj vlastní čtenářský zážitek, který byl poznamenán velkou náročností textu, proto jen čtyří hvězdy.
Štítky knihy
náboženství teologie zfilmováno středověk italská literatura Itálie inkvizice kláštery, opatství knihovny mnichové, mniši
Autorovy další knížky
| 2005 |  Jméno růže |
| 2011 |  Pražský hřbitov |
| 2001 | Foucaultovo kyvadlo |
| 2015 | Nulté číslo |
| 2001 | Baudolino |
Že prý dobře napsaná detektivka. Ano, akorát je to spíše dobré a méně detektivka. Knihu jsem četl poprvé v prvním ročníku na střední, protože se mi zkrátka zdála přitažlivá. A tehdy mě bavila, užil jsem si ji a k maturitě si ji nevzal. Rychle jsem zapomněl na její obsah, v hlavě mě však nikdy nepřestala strašit. A tak jsem si ji přečetl znovu – tuto velkolepou, geniální knihu, jejíž čtení se stalo necudným požitkem.
Asi by bylo hloupé předstírat, že se o detektivku nejedná. Ale už z názvu hlavních postav, mistra (Viléma, což je podstatné z jiných důvodů) z Baskervilu a Adsona. Adsona. Watsona. Tedy Adsona. To jsou tedy dvě vrstvy. Jednou je rádoby klasická detektivka Doylovského střihu, druhou vrstvu však tvoří přímo Sherlock Holmes a jeho příběhy. Vedle Psa Baskervilského najdete v knize odkazy (nepřekvapivě) i na Studii v šarlatovém a další díla. Další rovinou jsou teologické spory, které se odehrávají a prokvítají skrze všechny ostatní vrstvy, které ty vrstvy spojují. Do toho máme rovinu historickou (mnoho postav a událostí odpovídají poměrně přesně historické skutečnosti, právě v této rovině je důležité jméno Vilém) a rovinu fiktivní, která se s tou historickou promíchává v divokém tanci, při kterém se postavy skutečné střetávají s těmi fiktivními a oba typy zároveň citují texty, které vyšly až o celá staletí později. A tohle celé, toto množství skládá se v jednotu, ovšem nesmyslnou, podivnou, zvláštní. Hlavně nesmyslnou, jak v závěru Vilém sám odhaluje. Závěr se ve své apokalyptyčnosti zdá skoro směšný, tím nejtragičtějším způsobem. A přes to...
A přes to je to stále naprosto brilantní. Brilantní nesmysl. Kniha je to zkrátka skvělá. Paroduje klasickou žánrovku – detektivku – ale i další literární směry. Abych jmenoval, jsem si jist, že celá koncepce knihovny je parodií na magický realismus – knihovna se stává symbolem nadpřirozena, kde se nemožné stává normálním a racionálně přijatým, stává se semeništěm duchů a draků a kdovíčeho ještě, zároveň však to magické prožívá přísnou dekonstrukci. Z dalších bych zmínil, že kniha vlastně obsahuje (a to se běžným detektivkám rovněž zcela vymyká) bravurně provedenou soudničku, soudní reportáž, kterou Adson sepisuje v pravdě coby talentovaný žurnalista. A toto celé je prováděno s humornou nadsázkou, zcela nevážně a přitom famózně tragicky. No vzpomeňte na svou četbu, copak si nepamatujete na „Bogomilka je děvka, které po nocích natrháváš prdel svým kacířským údem, prase jedno!“? I Vilém a jeho komentáře celou situaci odlehčují a parodizují. Povšimněme si, že Viléma vlastně nemá rád nikdo, každá ze stran na něj nadává, byť vždy z jiného důvodu. Kdybych to měl přirovnat, dalo by se říct, že je to jednou hnusný fašista a podruhé podělaný komunista, jak se to člověku zrovna hodí. Proč? No protože Vilém je, v souladu s celou knihou, postmodernista. Vyžívá se v hledání pravdy tvorbou mnoha různých pravd a předpokladem neschopnosti mysli odhalit jedinou pravdu. Hledá jen aby hledal a ví jen aby věděl – činí jen aby se pobavil. Stává se tak, v odrazu celé knihy, zkrátka intelektuálním onanistou. Prostě bravurní!
Mám tuto knihu velmi rád a jistě si ji ještě vícekrát přečtu. Bude to vždy zábava, tím větší, čím větší penzum vědomostí čtenář pojal, protože tím odhalí více nesmyslných narážek jen proto, aby se pobavil. Juj, jak já to miluju
A závěrem, nemohu toto neodcitovat, coby expresi postmoderny par excellence:
„'Znamená to, že nemáte na všechny své otázky jednu jedinou odpověď?'
'Kdybych ji měl, Adsone, vyučoval bych teologii v Paříži.'
'V Paříži mají vždycky správnou odpověď?'
'Nikdy,' odpověděl Vilém, 'Zato však pevně věří ve své omyly.'
'A co vy?' Řekl jsem s dětskou drzostí. 'Vy se nikdy nedopouštíte omylů?'
'Často,' odpověděl mi, 'Ale namísto toho abych koncipoval vždy jeden a týž, představuji si jich hodně, takže nejsem otrokem žádného.'
Měl jsem dojem, že Vilém se vůbec nezajímá o pravdu, která není ničím jiným, než adequatio mezi pravou a intelektem. Naopak se bavil tím, že si pravd vymýšlel co nejvíce.“