Měsíc nad řekou
Fráňa Šrámek
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/524615/bmid_mesic-nad-rekou-65300f4a928dd.jpg
4
171
171
Divadelní hra Fráni Šrámka Měsíc nad řekou vznikla v roce 1922 a ze všech dramatických prací Šrámkových nejlépe a nejplněji postihuje věčný konflikt mládí a stáří. Lyrická komedie, v níž je na pozadí sjezdu gymnazijních abiturientů zachycen smutek nad prchajícím mládím a nenaplněným životem a v níž sehrají svou roli i opojné věty z nevydaného románu jedné z hlavních postav, románu "Měsíc.... celý text
Přidat komentář
... má šaty, které zřejmě nedodržely tempa s dneškem; i na dálku domníváš se postřehovati vůni kafru, který je po léta ostříhal ve skříni; odborné oko narazí ihned o mnoho chybiček, ba i neodborné oko má jakýsi žalostný dojem; jistě je kdesi o nějakou stuhu, krajku, kokardu více; není-li to již také dobře vyplněno, tvoří se záhyby jak malé hrobečky; dojem je tím trapnější, ježto paní Hlubinová má horečku děvčátka, které ustrojili do první taneční hodiny; je-li však tvé oko cvičeno srdcem, jistě bude dojato.
SLÁVKA (neviňoučký úsměv): To by tedy bylo jedno z oněch desíti vysvětlení, které by vás mohlo uspokojit -
ROŠKOT (ohromeně): Cóóó?
Fráňa Šrámek - Stříbrný vítr, Měsíc nad řekou...
Nikdy jsem nečetla, neviděla divadelní představení... Takže tak trochu doháním resty.
S prvními stránkami jsem si nebyla úplně jistá, jestli to bude pro mě. Ale četlo se to vlastně hezky a k postavám si čtenář najde cestu. Má u toho dobrý pocit, odpočívá a sem tam se zasměje "pod vousy".
Ale vlastně je to taky o něčem, co proklouzává mezi prsty a člověk se s tím nakonec odevzdaně smíří, protože si nechce nic dál nalhávat. Vlastně je to smutné. K zamyšlení.
Kdybych to četla na střední škole, nejsem si jistá, jak bych se k dílu postavila.
Velice mě to mrzí, ale bohužel na otázku "O čem je Měsíc nad řekou?" musím odpovědět, že o ničem. Šrámek pracuje s motivy mládí a stáří, nenaplněných ambicí a představ či pocitem viny. Toto všechno však vyznělo do prázdna a nic hlubšího hra ve mně nevyvolala. Nedokázala jsem se začíst, pořád jsem čekala, že dojde k nějaké výraznější akci, ale dohromady se nedělo vůbec nic. Česká literatura se může pochlubit mnohem zajímavějšími dramaty.
(SPOILER)
Měsíc nad řekou je zajímavý počin. Děj je velice jednoduchý a nemusí se v něm hledat nějaké větší složitosti, ale za to postavy jsou psychologicky propracované a k jejich charakteru přidává snůška nepřímých dialogů, narážek a gest. Už z názvu je nám jasno, že důležitým motivem bude měsíc, který svítí nad hučící řekou. Postavy se k tomuto okolnímu prostředí neustále obracejí, je jen na nás si představit, co je na tom tak krásného. S řekou je také spojena spousta situací v příběhu, díky čemuž je neodmyslitelnou součástí a udržuje lyrickou atmosféru.
Hlavním tématem je mládí, ale jak si postavy na konci uvědomí, tak už je nenávratně pryč. Zejména sedmadvacetiletá Slávka jim to připomene. To mi přišlo smutné. Ona asi stále čekala na něco speciálního a s Vilíkem jí došlo, že je na čase dospět, že už je na druhém břehu. Chvilkové pobláznění, ale teď je čas se usadit. Byly tam náznaky k tomu, že se nakonec dá dohromady s panem Brožíkem, což mi přijde tragické samo o sobě, i když vlastně dílo špatně nekončí. Asi mě zarazilo, jak učitel hudby podlehne momentu svého zklamání a požádá o ruku dívku, která na to celou dobu čekala, ale nebyla to ta, kterou chtěl, a když mu došlo, co provedl, tak se to všechno snaží vrátit zpátky a dostat zpátky Slávku. Doufám, že se pro ni našel jiný nápadník.
Přestože jsou interakce mezi mladýma a starýma v téhle hře velmi zajímavé ve své rozmanitosti (někdy jsou plné něhy, jindy to pod povrchem pobublává, a ještě jindy jsou to srážky, až lítají jiskry!), zdálo se mi, že ty úplně nejzávažnější otázky panu Hlubinovi nepoloží ani Slávka (jako zástupce současného mládí), ani Josef (jako zástupce vlastního byvšího mládí), ale že si je musí položit sám. A hlavně: že on sám si na ně musí odpovědět. Nesmí si nechat odpovědi vnutit a také si nesmí nechat vnutit tu jakousi zdánlivě nevyhnutelnou nesmiřitelnost mezi nezkrotností mládí a usedlostí dospělého věku! Sám už do Hlubinových let dorůstám a uvědomuji si, jak problematické by bylo postavit proti sobě minulost a současnost jako vzájemně nekompatibilní elementy, ze kterých si můžu vybrat buď jednu nebo druhou. Protože tak to přece není, vždy je přece možné (a nutné) předchozí etapy svého života promýšlet a zpracovávat – dobré zachovat, na odumřelém nelpět a všechno integrovat.
V rámci děje to bylo spíš vedlejší téma, ano, ale přesto jsem intenzivně vnímal Měsíc nad řekou i jako hru o invalidní komunikaci. Všichni členové Hlubinovic rodiny se mají rádi a záleží jim na ostatních, o tom žádná, ale co je dobro druhých a jak ho dosáhnout, to už spolu navzájem neprobírají, jen odhadují a domýšlejí se. Ve prospěch svých nejbližších tak konají bez jejich vědomí a souhlasu – prostřednictvím zatajování, předstírání... Jaká je asi naděje, že něco takového bude fungovat?
Díval jsem se, že je to letos právě sto let od napsání Měsíce nad řekou. A myslím si, že když trochu odhlédnu od lehce archaického stylu, kterým se pan Fráňa vyjadřuje (o jehož lyrickém půvabu ovšem vůbec nepochybuju, líbila se mi hravost dialogů, hloubka postav i ta „barevná, ztřeštěná slovíčka“, jejichž používání se citliví duchem mladí lidé tak těžko brání ;-), tak mám před sebou literární dílo, které k nám svým obsahem srozumitelně promlouvá i dnes. Bylo užitečné i příjemné si Fráňu číst.
Moc krásný, vtipný, ale i smutný - což ale asi chápu až teď, když jsem starší než Slávka.
A moc moc se mi líbila vzpomínka Olgy Scheinpflugové na uvedení hry v roce 1922 i na samotného Fráňu Šrámka.
Čarovný výhled z okna na měsíc nad řekou. Sám tak z okna někdy koukám a přemýšlím co bylo a co bude. Mládí versus stáří.
Od FRÁŇI ŠRÁMKA jsem v minulosti četl román STŘÍBRNÝ VÍTR, která se mi líbila, a proto jsem se rozhodnul, že si přečtu drama MĚSÍC NAD ŘEKOU. Autor vzpomíná na mládí, kniha má 3 dějství. Po letech se setkávají spolužáci z gymnázia – JAN HLUBINA a JOSEF ROŠKOT a zároveň se spolu seznamují jejich děti – VILLY ROŠKOT a SLÁVKA HLUBINOVÁ.
Vzpomínám si, když o této knize vyprávěla profesorka na průmyslovce. Říkala něco v tom smyslu, že si je vědoma, že většinou dnešní studenty tako kniha příliš neosloví a já bych se přikláněl k jejímu názoru. Samozřejmě knihu a divadelní představení oslovilo mladé lidi v době vzniku této knihy a pozdější generace, ale možná mladí čtenáři v současnosti neocení tuto knihu a možná se ani do knihy nezačtou. Myslím si, že pokud bych tuto knihu četl během studentských let, tak bych patrně dal nižší hodnocení než nyní a tato kniha by mi nepřidala úplně zajímavá. Mám pocit, že jsem si knihu vybral ve správný čas a dokážu ji rozhodně lépe ohodnotit, než by tomu bylo v minulosti, s větším nadhledem a pochopením.
V knize se řeší otázka mládí a stáří, konflikt mezi generacemi, zamyšlení nad mládím, určitě se v knize objevují prvky impresionismu (hlučící řeka s měsícem, zvonění zvonů). Hra působila na mě humorně, ale zároveň i smutně. Hra se mi celkově líbila, i když bych řekl, že se mi více líbil Stříbrný vítr. Vzpomínám si, že jsem v minulosti viděl část filmu Měsíc nad řekou, ale bylo to už před mnoha lety, ale některé dialogy jsem si při čtení připomněl. Kniho hodnotím na 80 %.
Četl jsem vydání od Československého spisovatele z roku 1967 a kniha je pěkně zpracovaná. V kapitole TROJÍ ZASTEVENÍ se dozvíme názory různých českých spisovatelů a herců na dílo Měsíc nad řekou, podíváme se do zákulisí divadelních představení a také filmu, který byl natočen. Velmi pěkná byla kapitola VZPOMÍNKA V MOLL, kterou napsala Olga Scheinpflugová (manželka Karla Čapka), ve které vyjadřovala názor na Fráňu Šrámka, jeho tvorbu a osobu. Součástí knihy jsou také černobílé fotografie.
Fráňa Šrámek byl skromným člověkem, spíše samotářským, pokud měl nějaké připomínky ke hře Měsíc nad řekou, tak je vyslovoval opatrně a s pokorou. Přátelil se s Karlem Čapkem a jeho ženou Olgou Scheinpflugovou.
Jsem rád, že jsem si knihu přečetl a záleží na všech čtenářích, včetně mladé generace, jestli se pustí do této knihy. Je mi jasné, že jsou mnohem lákavější knihy a ke knize se tak dostanou studenti buď v hodinách literatury při čtení ukázky nebo při zpracování Čtenářského deníku, kdy si knihou vyberou k maturitní četbě, pokud se nachází v seznamu školy. A možná leckterý mladý čtenář si vybere tuto knihu dobrovolně a bude se chtít do knihy začíst a vyzkoušet ji. Kniha má poměrně nízké hodnocení v databázi knih a myslím si, že by bylo chybou, pokud by se někdo do této knihy nutil. Tato kniha se nebude líbit všem čtenářům a je to v naprostém pořádku. Ke knize se čtenář může dostat v kterémkoliv věku a může knihu kdykoliv vyzkoušet a vytvořit si vlastní názor.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
SLÁVKA: Nudili bychom se, kdybychom viděli jeden do druhého, jak do své kapsy.
HLUBINA: Ničeho nelituji. Pochopil jsem. Po této zemi se má chodit, ne tam po oněch oblacích lítat! Se svou maličkou mírou se spokojit… a ještě za ni poděkovat!
HLUBINA: Víš mami, to už je tak, mládí nikdy nepřipustí, že by bylo něco nad jeho barevná, ztřeštěná slovíčka…že… že se vlastní jádro života vylupuje, až když už dávno barevným slovíčkům došel dech.. Neboť s bláhovým mládím už je to právě tak, vzdává se až po mnoha prohraných bitvách.
VILLY: Ano, ano, na všechny zvony světa. Ne, nevidím již šedivě! Tak se tam ty hvězdy například rozsadily po nebi, jak slečinky v sále, chtěl bych odstrčit loktem měsíc a vyzvati k tanci z hvězd tu nejkrásnější, chtěl bych –
SLÁVKA: Všechny zvony světa prý vyzvánějí… ale ty je už pojednou neslyšíš. Mohla bys skočit kamsi po hlavě… neskočíš. A tu tedy víš, že jsi na druhém břehu –
Václav Krška píše: „Šrámek žije a bude žít! Neboť silné básnické dílo nehovoří jen k jedné generaci, která vyrůstá a žije s tvůrčí současností básníka. Naopak, dorůstá a zraje pro příští generace jako klasický odkaz, jako obraz minulosti, jako zrcadlo nastavené budoucím, a co více, svou básnickou hodnotou stává se pokrokovým a bojovným dílem i pro generaci nejmladší.
Nevím, proč je toto drama v povinné četbě. Všechny ty "myšlenky", co tam jsou, by mohly být jen vedlejší zápletkou jiného díla. Zábavné to nebylo a ani mi to nic nového nepřineslo. V povinné četbě jsou mnohem zajímavější dramata.
(Odpad mi přijde jako až moc hrubé slovo a neoznačila bych to tak, ale nedám tomu ani jednu hvězdu.)
Protože to byla kniha, na kterou jsem dostala referát ve třeťáku na gymplu, moc se mi do ní samozřejmě nechtělo, takže jsem to nakonec četla v noci na referát. A byla jsem překvapena, jak se mi libila. Kvůli Výzvě jsem si ji přečetla znovu. A dokonce jsem konečně pochopila postoj Slávky, orlí křídla pana Hlubiny i to, proč je dílo řazené do impresionismu.
Fráňa Šrámek napsal pěknou divadelní hru, při které jsem se nenudila. Je to velký umělec a stačila mu jediná scéna pro celý děj. Nevím, kdo tomu dal nálepku "impresionistické" dílo, což je dost neobvyklý směr v literatuře. Je to snad proto, že tam figuroval výhled z okna? Nebo v přeneseném smyslu charakter hlavní hrdinky Slávky byl "impresionisticky" rozmatlaný (ještě nevyhraněný)? Je vidět, že rozbor je někdy složitější než samotné dílo.
Fascinující. Příběh Slávky, dcery Hlubinových, který se odehrává na pozadí abiturientského srazu, od nějž každý očekává něco trochu jiného. Slávka, vtipné a přemýšlivé děvče, si naposled dovolí snít, než zavře dveře za svým mládím a do své budoucnosti nechá promlouvat jen rozum.
Moc hezká a romantická kniha, samozřejmě psaná trošku tajemně. Sice není nijak akční ani zábavná, ale je hodně zajímavá a čte se lehce, žádné těžké nářečí, archaismy... nic. Zápletka je z hlediska dobového kontextu docela všedně nevšední, Slávka má štěstí, že nemá nijak striktní rodiče a vlastně mi svou emancipací, drzostí a suverénním vystupování maličko připomněla "Divou Báru". U zdlouhavé romantické scény, kde jsem zoufale čekal na nějakou akci, jsem málem začal vykřikovat "Ale no tak, okamžitě mu dej pusu" :D
Od Šrámka docela podivný počin vzhledem k ostatní tvorbě, třeba byl taky zamilovaný :D
Jednoaktové Šrámkovo drama je konfliktem dvou generací. Manželé Hlubinovi mají dceru Slávku, která se seznámí s Vilíkem - synem Josefa Roškota, spolužáka pana Hlubiny, který přijel na třídní sraz. V dramatu je každá postava tak trochu uzavřená v sobě samé. Čtenář vidí, že např. paní Hlubinová si myslí, jak zkazila manželovi život, ale její manžel to vidí naprosto jinak. Když se rodiče vrátí ze srazu, najdou Vilíka se Slávkou a opět si mylně domýšlejí.
Na malé ploše se Šrámkovi povedlo připravit čtenáři hned několik překvapujících zvratů a kniha nekončí tak, jak by čtenář možná předpokládal...
Romantika v tom nejlepším smyslu toho pojmu! Dnešní homo cynicus by tohle už nenapsal - naše myšlení je nenávratně jinde... a tak, už i proto, si to zaslouží nejvyšší hodnocení!
Hodně zajímavá kniha. Jen si nejsem jistá, že generaci dneška budou tolik říkat nenaplněné sny hlavy rodiny a Slávčino dilema s vdavkami a svobodou. Nicméně je užitečné se nad tím zamyslet a možná zkusit z pochopit z pohledu tehdejší společnosti.
Velmi zajímavé. Na hrách se mi líbí, že vám nic neřeknou přímo. O pocitech postav se musíte jen dohadovat z jejich činů a slov, které vyřknou. A přímo v tomto případě plno omylů, ať už ze strany Slávky, která ve svých osmadvaceti letech zahodí své mládí, nebo ze strany paní Hlubinové, která si vyčítá, že může za manželovu kariérní stagnaci. A špičkování mezi generacemi, Slávka versus Hlubina a nebo Slávka vs. Roškot mě taktéž pobavilo. Nevím jestli moc poznávám obsah nebo poselství této hry, ale rozhodně jsem se při ní nenudila a napadlo mě díky ní plno zajímavých myšlenek, takže si myslím, že to jako obvykle nebyla kniha nazmar .)
Štítky knihy
česká literatura divadelní hry impresionismus stárnutí mládí
Autorovy další knížky
| 1985 |  Stříbrný vítr |
| 1911 | Modrý a rudý |
| 1967 | Splav |
| 2006 | Měsíc nad řekou |
| 1990 |  Proč nejsem komunistou |
Miluju film s Danou Medřickou a miluju tedy i tuto knihu. Sice mi moc nesedí forma scénáře, ale jde o divadelní hru, takže to tak prostě je. Ale když si za těmi slovy a scénami představím film, je to super. Osobně nesnáším, když někdo z čtenáře (potažmo i diváka u filmů) ždíme emoce a uměle ho dojímá, to se naopak zatvrdím, ale u těchhle dialogů a situací jsem prostě nějak naměkko a je to hezké. Čiší z toho všeho nostalgie a čistota a upřímnost a vážně mám tohle dílko strašně ráda, ostatně stejně jako Stříbrný vítr. Šrámek se mi prostě nějak strefil do srdce. A pokud někdo tvrdí, že je to o ničem, tak je mi ho jen líto, protože "nic jsi nepochopil, Ivane".