Měsíc pro smolaře

31.12.2024

(SPOILER) James je zamilovaný do Josie a Josie do Jamese. Otec Josie jim lásku přeje. James bude brzy dědit a bude finančně zaopatřený. Na obzoru se nezdají rýsovat žádné vnější okolnosti, které by měly narušovat zdárné pokračování právě popsané výchozí situace. Tak co by se mohlo pokazit?
Jenže pokazilo se nakonec úplně všechno.

Přišlo mi, že je v tomhle statku v Connecticutu vše naopak. Zatímco jiné divadelní hry a beletristická díla popisují postavy, které jsou vnitřně zkažené, ale snaží se předstírat mravnost, poctivost nebo vnitřní etickou konzistenci (třeba Revizor, Ideální manžel nebo Kdo se bojí Virginie Woolfové? - abych zmínil namátkou pár z těch, které jsem potkal nedávno), tady to tak není. Tady mají postavy uvnitř touhu po dobru pro sebe i druhé, jen byly vrženi do prostředí, ve kterém si každý zvykl na to, že jakoukoli citlivost nesmí dávat najevo, vždyť by mohla vypadat jako slabost a slabost se tady přece krutě trestá!
Jenže tím, jak je jejich křehkost nepěstovaná, tak s ní neumí zacházet. Jejich vyjití ze sebe pak působí nejistě, pro druhé nevěrohodně, snad i pro ně samé nevěrohodně (někdy jako by sami nevěřili svým dobrým stránkám). A tak se při první známce nepochopení zaleknou a vracejí do zdánlivého bezpečí cynismu, chladu a vypočítavosti – do emočního světa, který vnímají jako jistotu. A tak ani nadále nepáchají dobro, které chtějí, nýbrž zlo, které nechtějí (abych to vyjádřil takhle biblicky). A tak Josie zůstává stále nemilována, otec Phil neuvidí svoji dceru šťastnou a Jamese i nadále bude likvidovat alkohol.