Messalina

14.07.2020

Vždy je mi líto, když na mě vyjde první komentář a nemůžu nad knihou jásat.
Nejsem si jistá, co chtěl autor psát. Květnatě básnický styl je v tomto případě únavný. Příběh se sice chce tvářit jako historický román, ale přijde mi spíš jako naivní blábolení muže, který si představuje, že je někde žena, která mu dá kdykoli a jakkoli (přestože odvrácenou stranou je to, že dá komukoli) a rozhodne se o tom napsat román.
A v tom přehnaně květnatém stylu jen o to víc křičí překlepy, mezi kterými „lunapar“ mě do očí bil nejvíc, protože se k tématu vztahuje dosti zásadně. Má jít přece o místo, kde prý chlípná císařovna trávila dosti času.
Mám pocit, že za tímto dílem nevidíme ani tak Messalinu, jako pana Jarryho (viz závěr anotace)
Snad další čtenáře osloví víc.