Města
Michal Ajvaz
Vypravěč knihy slíbí manželce svého dávného přítele Štěpána, že se ve Stockholmu pokusí najít záhadný fialový flash disk, který Štěpána podivnou hrou náhody uvrhl do stavu duševní trýzně a který je zároveň jedinou věcí na světě, jež může jeho zoufalství utišit. Flash disk už ve Stockholmu není, vypravěč se vydává po jeho stopách dál a jeho pátrání se nakonec mění v cestu kolem světa: ze Švédska jej zavede do Norska a pak do Nizozemska, Irska, Francie, na východní a západní pobřeží Spojených států, do Japonska a Polska. Na své cestě se setkává s mnoha lidmi a poznává jejich osudy, naslouchá vyprávění o proměňující se soše a o jedlé mozaice, o součástkách ze záhadného stroje, o zrodu románu z jedné věty v knize zakoupené na trhu v Soulu a o hudební skladbě, která vznikla jako doprovod tance stínu na zdi, o tragickém konci francouzské oceánoložky, o literárním díle výstředního bavorského starosty, o cestě firmy Blue Pegasus na západ, o náboženství, které se zrodilo v internetu…... celý text
Přidat komentář
Nemůžu si pomoct. Knihu jsem dočetl před třemi dny a pořád se nějak nemohu zbavit pocitu, že se mi ve výsledku příliš nelíbila. Oproti velmi hutnému Druhému městu nebo nápady přecpané Cestě na jih na mě Města působí nesmírně řídce. První polovinu knihy se Adam pachtí za jakousi součástkou a musím se přiznat, že před odletem do New Yorku jsem už uvažoval, že knihu nedočtu. Jakmile se podařilo zachytit Oliviinu stopu, začalo se i příběh někam posouvat a závěr byl jako vždy snový, ale přišlo mi to celé trochu na sílu. Některé nápady či obrazy (nafukovací sochy, bojující roboti, neexistující spisovatelé) byly úžasné, jiné už za mě horší (král s písmeny, šílený stroj v Irsku). Iridius má pravdu, autor zde vykrádá sám sebe (neviditelní umělci byli v Prázdných ulicích, nevyjasněné rodinné vztahy naplněné nenávistí v Cestě na jih, zoufalí umělci tamtéž, víly nebo co to bylo na hausbótu již v povídkových cyklech). Kdyby to byla moje první Ajvazova kniha, asi bych hýkal nadšením, ale takto (šestá) na mě působí jako průměrné dílo.
Moc se mi líbila a vlastně ji řadám mezi ty autorovy povedenější. Je delší než cesta na Jih a spletitější než Prázdné ulice. Motivy jsou už u autora sice známé, až se zdá, že tak trochu sám sebe vykrádá. Ale i přesto mě kniha nadchla a to i díky její délce. konečně jsem z jeho příběhu nemusel vystupovat příliš brzy. Jo a pointa dobrá a ten konec nekonec mi přišel taky supr.
Čtení knihy jsem jednou na dost dlouhou dobu přerušil. Ne, nebylo to tak, že by "Pěkně hloupý začátek, co? Ale musíš být trpělivý." (str. 29) I začátek mne totiž zaujal, znám Ajvaze, takže jsem viděl, jak už na počátku rozsévá motivy a těšil se, jak si s nimi bude dál pohrávat. Ano, u Ajvaze jsem trpělivý. Byl jsem zvědav, jaký příběh tentokrát po něm chtěl, "abych ho vyprávěl, abych ho vyprávěl v jeho pravé podobě, se všemi podrobnostmi, se všemi tvary a barvami, zvuky a vůněmi, s pohybem vlnících se šatů a záclon..." (str. 253). Byl jsem zvědav, jak bude vytvářet text jako "vlnobití hlavních a vedlejších vět, které jediné mohlo vyjádřit vlnobití světa." (str. 256).
A už název románu napovídá, že je to zejména příběh o cestě: "... ale byla to jeho cesta, jediná cesta, která tu byla, a tak mu nezbylo, než ji přijmout a jít po ní..." (str. 402) Je to ovšem postmoderně neurčité - "Znamená to přijmout cestu, která nikdy nikoho nepřivede k žádnému domovu, protože nikde není žádný domov, žádná Ithaka na nikoho nečeká, přimout plynutí, proměnu a zánik, rozplývání věcí, hudbu sil, které proudí děním a proměňují tvary." (str. 561) A zjištění na závěr? "... ale cesta mi ukázala, že má tvář - stejně jako tvář každého člověka - je pro mne samého neznámá a tajemná ..." (str. 716)
Spletitý příběh o honbě skrz celý svět. O honbě za magickou součástkou z podivuhodného stroje. Zároveň jakási iniciační cesta, jejímž cílem není jen součástka ukrývající flash disk ve tvaru finálového krokodýla... Ajvazův vypravěč Adam bezmála detektivně skládá příběh součástky a jejího zdrojového stroje, setkává se s lidmi, poslouchá jejich příběhy a vypráví jim svůj vlastní. A mezi tím třeba čte (fiktivní) romány, naprosto šíleně bezbřehé, co se žánru a stylu týká, a na stránkách Měst dlouze převypravuje jejich děj. A samozřejmě i tyto romány tvoří jasnou analogii k hlavní románové linii, stejně jako jednotlivá vyprávění (tedy jejich účel není jen poskytovat vodítka k další cestě, ale to bychom od jednoho z mistrů postmoderny snad ani nečekali). Jeden příběh tedy vede ke druhému, stejně jako propojuje jednotlivá města a ústí v centrální příběh, v lecčem velmi překvapivý. Ajvaz opět vstupuje na pole postmoderny a magického realismu, Městy - podle mého - mnohonásobně převyšuje svou nejslavnější knihu Druhé město (která mi přijde trošku samoúčelná) a vytváří jedno z nejlepších děl, jaké jsem četl za hodně dlouhou dobu. Přesto, že sama města tu hrají vlastně vedlejší roli - vypravěč sice cestuje z místa na místo, ale často je úplně jedno, kde vlastně je, neb hlavní jsou lidé a jejich příběhy, prostředí zůstává jakousi nejasnou kulisou. Každopádně výsledek je naprosto skvělý!
Mně se tahle kniha líbila, fantastická cesta za tajemnou součástkou kolem celého světa. Je to první kniha od tohoto autora a připomněla mi knihu, taky od českého autora Roberta Blandy – Klíč k oběma světům, která mě nadchla a mám ji zařazenou v doporučených. Města taky tak doporučím.
Ano, jak už tady padlo, i Ajvaz Ajvaze horko těžko překoná. Místy jsem měla dojem, že čtu Dana Browna bez zednářů, ovšem s vlněním vzduchu v odpoledním pokoji. První půlka mne poměrně bavila, později jsem měla dojem, že kniha ztrácí dech. Lepší než Lucemburská zahrada, ale není to milovaná Cesta na jih.
Ajvaz vlastně píše tu samou knihu pořád. Ale svět se mění a přicházejí flash disky a počítačové hry.
Byla to dlouhá cesta, delší než Cesta na jih.
Je to trochu jiný Ajvaz. Dříve se toulal více po okrajích a přemýšlel o těchto okrajích, středech a vnitřních prostorách věcí, které nevidíme, nechceme vidět, nemůžeme vidět... Nyní se již toulá středy, centry,...
Dojem během čtení kolísal mezi čtyřmi a pěti hvězdami. Po dočtení ale jako celek hodnotím nejvyšším počtem. Dunkelhell má pravdu, Ajvaz si nastavil laťku opravdu vysoko. Mé milované Druhé město tato kniha rozhodně nezastíní, ale i tak jsem po těch letech velmi ráda, že jsem si mohla zase něco od autora přečíst.
Města mě trochu zklamala, čekal jsem víc, ale problém je, že Ajvaz si nastavil tak vysokou laťku, že se těžko překonává. Osobně mám raději Cestu na jih nebo Lucemburskou zahradu, zde mě moc nepřesvědčil důvod hrdinovy cesty kolem světa - zápletka mi vlastně přijde trochu banální - ale opět jsem žasnul nad autorovou neskutečnou imaginací, kterou štědře a zdánlivě mimoděk mrhá a "plýtvá" na každé stránce. Snad nejvíc mě dostala pasáž o vymyšleném německém spisovatelovi bizarních románů ze světa natahovacích pružin. To je totální úlet. :-) Mé hodnocení: 4 hvězdy a to jen proto, že si myslím, že už napsal lepší.
Jo, a ještě jeden velký hejt na nakladatele: když mám tak tlustou knihu jako je tato a stojí 500 Kč, tak zvolím kvalitnější, tj. bytelnější vazbu. Sotva jsem začal číst, kniha se na konci vytrhla z předsádky. Tenhle knižní aušus bych nakladateli nejradši omlátil o hlavu. Rozhodně je to pro tak kvalitního autora nedůstojné. (Samozřejmě jsem hned ztratil účtenku, takže nemůžu reklamovat)
Michala Ajvaze jsem objevila na střední škole v čítance asi před 20 lety. Od té doby obdivuji autorovu fantazii a hravost. Ani s Městy mě nezklamal, ačkoli Prázdné ulice, které jsou Městům v lecčem podobné, se mi líbily víc. Každopádně pro mě zůstává českým autorem č. 1 a nechápu, jak někdo může o téhle knížce říct, že je to brak - tohle (stejně jako jakákoliv jiná autorova knížka) rozhodně není pokleslé čtení pro masy :-)
Dočteno včera. S krásnými pocity. / Myslel jsem, že sedmisetstránkovou knihu budu číst měsíce, ale mělo to takový tah, že jsem to prostě zhltnul. / Jinak, je evidentní, že Michal Ajvaz "se opakuje", což by se kulantněji dalo říct i tak, že leckterý autor píše stále jenom jednu a tu samou knihu, ale to přece nevadí. Absolutně nechápu hanlivé komentáře, které jsem zde četl, a je mi to líto. Nejabsurdnější se mi zdá obvinění z "brakovosti", protože tato autorova kniha není ani víc, ani míň braková než ty ostatní, autor pouze v závěru svou lásku k dobrodružným příběhům ústy vypravěče otevřeně deklaruje, ale to je jediný rozdíl.
Akorát jsem knihu dočetl... Celých 700 stránek jsem si přál, aby každá další stránka byla poslední. Byl to nesmyslný guláš a trpěl jsem a nevěřil, že to autor myslí vážně. Jsem absolutně frustrován.
Prázdné ulice byly lepší. V této knize byly malebné uličky nahrazeny bulváry velkých světových měst, čímž příběh ztratil něco ze svého kouzla. Je fajn, když dobří autoři píší i jednodušší literaturu, ale neškodilo by vrátit se zase k něčemu na vyšší úrovni. Nebylo to špatné, ale Ajvaz už se začíná opakovat, což je škoda, protože má na víc.
Předchozí negativní komentáře mě překvapují, protože podle mě jde o jednu z nejčtivějších (což jistě nutně neznamená nejlepších) Ajvazových knih. Těch více jak 700 stran je napěchováno skvělými nápady a napínavými příběhy, kniha nemá žádná vyloženě hluchá místa, stále táhne a vzbuzuje zvědavost. Kompozice románu je na Ajvaze poměrně jednoduchá, "korálková", složité vrstvení se tu tentokrát nekoná. Dějové rozuzlení tohoto rozkošatělého mikrokosmu příběhů je dobře zvládnuté, trochu horší je celkové vyznění, které se rozpadá na více dílčích témat a tím se poněkud oslabuje. Autor jako by váhal, který z naťuknutých významů si vybrat a cíleně se na něj soustředit. Já jsem si z toho odnesl především vizi propojenosti současného světa, kde vzdálenost už nehraje roli, kde se individuální lidské příběhy (tak jako jednotlivá města, která vypravěč navštěvuje) propojují do složitých sítí globálních vztahů a kde reálný a virtuální svět nelze od sebe oddělit, protože lze jedním vstupovat do druhého a zase naopak. (Pokud si dobře vzpomínám, téma virtuální reality uchopil autor vůbec poprvé, a řekl bych, že virtuózně.) Pak je tu ale i téma prázdnoty, která plodí všechny tvary, téma absolutna ve vztahu k jednotlivostem, téma "snění" umělé inteligence a stroje, který (tak jako sám vesmír) sám sebe utváří, skládá a zase rozkládá... V první třetině knihy se ještě vypravěč pokouší najít jednotící smysl všech vyslechnutých příběhů, ale postupně jako by na to (a spolu s ním i sám autor) rezignoval. Trochu mi vadilo, že i přes výborně zvládnutou psychologii všechny postavy mluví a myslí stejně (krásně, košatě a květnatě) jako sám vypravěč. Tahle stylistická jednotvárnost je sice ve všech Ajvazových románech, nicméně tady je to hodně nápadné – všichni tu vyprávějí jakoby vypravěčovými vlastními slovy, což působí uměle. Na druhou stranu se mi líbí multižánrovost těchto rozmanitých forem vyprávění – ať už jde o vzpomínkové monology, rozhovory, dopisy, písně (básně), beletrie různých žánrů, webové stránky, sny atd. Některé z Ajvazových vizí se svojí silnou atmosférou dostávají pod kůži a nelze je zapomenout – např. fanatická studentka filosofie manipulující (až tyranizující) během zkoušení svého profesora, roboti šermující na prosluněných prostranstvích poklidného města, stroj chapadlovitě se rozrůstající po domě, bitva na nafukovacím sousoší nad nočním Tokiem... Autor zkrátka dokáže výtvarnou či pocitovou podmanivost některých svých nápadů přenést na čtenáře, a tato až surrealistická uhrančivost a současně absurdní komičnost některých situací je asi to, co mě na knize bavilo nejvíc. Takže u mě se zklamání rozhodně nekonalo. Pokud máte rádi dobře napsané, tlusté knihy, které vás zcela do svého světa pohltí a jen tak nepustí, pak tohle je jedna z nich. A pokud vám nevadí knihy trochu "ujeté" a žánrově nevyhraněné, pak se určitě nenechte zdejší kritikou odradit.
V povídce Ten druhý se setká vypravěč (Jorge Luis Borges) ve stáří se svým mladým já, které chce mimojiné vědět, jestli Borges pořád ještě píše. Borges řekne, že ano, ale že to za moc nestojí, čtenářům a kritikům se to nelíbí, vytýkají jeho novým textům, že nejsou dobré, působí, jako by je psal jen nějaký Borgesův špatný epigon.
Tak nakonec tedy Ajvaz i v tomhle skončil jako jeho milovaný spisovatel, říkal jsem si, když jsem četl Města.
Bohužel pro mne velké zklamání, protože Ajvaz patří mezi mé oblíbené autory, ale musím dát za pravdu komentářům, které také nepějí chválu.....Přiznám se, že jsem knihu odložila, což jsem udělala v životě jen párkrát. Jednoduše mi přijde škoda času a mého slábnoucího zraku.
Opravdu to zavání brakem (nepřu se, jestli cíleným) a to prostě není můj šálek kávy. Je tam příliš doslovností, které až urážejí, atmosféra vlastně také veškerá žádná ( a to on umí) a příběh samotný také nic originálního. Možná jsem po knize sáhla ve špatnou chvíli, mám za sebou velký čtenářský zážitek s knihou (mimochodem také 800 stran, ale to byla literární lahůdka!) Jaume Cabrého Přiznávám, že..., takže to srovnání o to víc bolí.
samozřejmě nepopírám , že má tato kniha kvality...., ale od spisovatele tohoto formátu bych nepředpokládal , že knihu dokáže zatížit i spoustou "nekvalit".....a pokud někdo dobře sedmsetstránkovou knihu přečte jistě si všimne, že se stále opakují stejné myšlenky a stejné věty ( někteří tomu říkáme kolovrátek ) a pokud by autor v tomhle směru byl ještě zručnější , mohl to klidně dotáhnout na bájnou tisícovku.
Nejsem znalcem a nečetl jsem všechny jeho knihy a klidně přiznávám , že blbcem tu asi budu já , když těmhle věcem nedokážu porozumět.
Ajvaz se ale nikdy netajil obdivem k tzv. brakovým žánrům. Je to, myslím, znát už v jeho prvních knihách. Ostatně, sedmsetpadesátistránková bichle pozvolného vyprávění o těžko představitelné součástce, plného zdánlivě nesouvisejících epizod a úvah, není zrovna ideální prototyp veleúspěšného bestselleru. Souhlasím, že to není jeho nejlepší kniha, ale spíš proto, že to není - narozdíl od jeho předchozích knih - tak intenzivně fascinující smršť. Má zas jiné, o něco tišší kvality.
No....přijde mi komické tvrdit , že autor který byl vždy veskrze originální sklouznul k takzvanému komerčnímu braku úmyslně , aby všem dokázal , že tohle je právě to největší umění života......tak jsem asi debil ....no musím se s tím nějak smířit ........ :-)
Michal Ajvaz je nejen v českém kontextu zcela ojedinělý autor. Města jsou dalším dílem, které rozvíjí jeho specifickou poetiku a vidění světa. Pro ty, kdo četli jeho předchozí díla, kniha patrně nebude nějak zvláště překvapivá - nejedná se o žádný vstup na novou půdu, nanejvýš o její geografické a kulturní rozšíření (což se po Lucemburské zahradě a Cestě na jih dalo čekat). Ajvaz píše jednoduchým, deskriptivním jazykem, který na sebe v podstatě ničím nestrhává pozornost. Ne nepodobným například tomu, jak píše populární Haruki Murakami - jenže to, co je u Murakamiho iritující jako čím dál více sebevykrádající póza, která se snaží zaujmout, ale je s každým dalším dílem banálnější, je u MA mnohem sebevědomější, svébytnější a originálnější prosvětlování struktury reality. Ajvazova realita je samozřejmě po právu mnohem širší, než jak tenhle pojem užívají obhájci žánru realistické prózy. Pokud bych měl pro srovnání označit spřízněnou duši ze současných autorů, pak by to mohl být například Jean-Marie Blas de Roblés. Mimochodem, je vidět, že Ajvaz je obdivovatelem díla Williama Gibsona - MacGuffin záhadné součástky a obsahu tajemného flash disku mi připomenul linii z Blue Ant trilogy. A BTW2: rozdělování literaturu na dvě skupiny, na vysokou a brakovou, a ještě s tím, že právě Ajvaz si zadal, když svůj román infiltroval brakovostí, to věru značí nepochopení - asi nejenom Ajvaze, ale i umění a života.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Druhé město |
| 2011 | Lucemburská zahrada |
| 2008 |  Cesta na jih |
| 2004 | Prázdné ulice |
| 1997 | Tyrkysový orel |
Na mne působila kniha magickým dojmem,vyzařoval z textu tak, že jsem po stošedesáté stránce měl nutkání ji roztrhat na cucky.Ale ovládl jsem se a v souladu s jednotou vesmírného dění ji pošlu do KNIHOBOTU, aby taktéž iniciovala ostatní.