Město
Clifford D. Simak
Příběh je rozdělen do osmi na sebe navazujících částí. První z nich popisuje události na konci dvacátého století, kdy došlo k zániku měst, a seznamuje nás s rodinou Websterů, která spojuje všechny další příběhy. Postupně se z povídek dovídáme o agorafobii většiny členů této rodiny, která v jednom případě znamenala smrt velkého martského filozofa Juweina těsně před dokončením jeho revoluční práce. O spoustu let později, v další povídce, se dozvíme o jiném Websterovi, který dal psům dar řeči a přispěl k jejich zcivilizování, o mutantu Joeovi, který pro změnu pomohl prodělat evoluci u mravenců, ze kterých se také postupem času stane vyspělá společnost. Také se objeví robot Jenkins, který se o psy bude starat když všichni lidé odejdou do „ráje“ na planetě Jupiter, a tak dále. Povídky tvoří jakousi ucelenou legendu, přičemž před každou z nich najdeme poznámky k dané povídce, které popisují psí výzkumy za účelem zjištění, zda mýtický Člověk je skutečně jen báje, či zda je na něm cosi pravdivého. 2., rozšířené vydání, s Epilogem (oproti 1. vydání - Když ještě žili lidé). Přeložil Václav Kajdoš.... celý text
Přidat komentář
Kniha se skládá z povídek psaných původně nezávisle na sobě. Autor je postupně přepracoval a doplnil, aby tím vytvořil souhrnné dílo o pádu jedné civilizace a vzestupu tří jiných. Podobných sbírek už jsem několik četl, a nad všemi dominují Kompletní historie budoucnosti od Roberta Heinleina a Já, robot od Isaaca Asimova. Clifford Simak se jim nejenže nepřiblížil, ale stěží se chytá i na přece jen slabší díla jako Znovuobjevení člověka od Cordwainera Smithse nebo Stráž času Poula Andersona. Kvalita povídek postupně stoupala, a ke konci autor vytvořil melancholickou atmosféru táhlého úpadku kdysi mocné rasy, jenže abych se k ní dostal, musel jsem přetrpět slabší první třetinu, a také přijmout zcestné komentáře do sebe zahleděných a zabedněných psů. Jestli vám koncept sedl, přečtěte si radši román Město a hvězdy od Arthura C. Clarka - ten je dějově nápaditější, nebo povídku Soumrak od Johna W. Campbella ze sbírky Úžasné příběhy - ta je emocionálně silnější.
Vida, jedna a táž kniha a "Pablo 70" a "Ence" tak zásadně odlišná hodnocení. Jako by snad naždý četl něco jiného! Mě (jako příznivce Sci-fi) uchvátila poetika, s níž Simak jednotlivé příběhy píše. A když jsem si dílo navíc nedávno poslechnul jakio audioknihu (a "psy" ve skvělém podání Zbyška Horáka), byl jsem nadšen. Včetně poslední kapitoly, která při českém vydání "Když ještě žili lidé" dosud nebyla napsána.
Moja prvá skúsenosť so Simakom.
Je to sci-fi klasika svojej doby. V tom zmysle, že vychádza z hlavnej témy všetkých diskusných salónkov toho posledného výkriku patriarchátu západnej spoločnosti - a to Apokalipsa, Koniec sveta, Vyhynutie ľudstva a Všetko bude oveľa horšie, ale už teraz to nevadí...
Velmistr žánru sci-fi Clifford D. Simak tentokrát představuje čtenáři téma zániku měst jako takových a konečné přeměny a vesmírného exodu celé lidské společnosti. Co pak bude následovat na opuštěné planetě? Autor nabízí posloupnost člověk-robot-pes. Jde vlastně o osm samostatných příběhů, které jsou navzájem volně propojeny do jednoho celku (postava robota Jenkinse). Hluboce humánní, poněkud nostalgické a rozhodně nadčasové dílo se značným filozofickým přesahem. Jedná se asi o nejlepší Simakovu knížku.
Když jsem četl tuhle knihu poprvé, byl jsem ještě young boy a jmenovala se Když ještě žili lidé. Moc mě nezaujala (asi tak jako jiné mladé dnes). Autor knihu dotvořil a má také nový překlad. A shledávám, že je skvělá. To narativní vyprávění má v dějinách lidstva dlouhou tradici, je to osvědčená forma.
Několik důležitých poselství pro dnešní dobu: -Pochopit stanovisko druhého člověka. To neznamená, že musí se stanoviskem druhého člověka nutně souhlasit, ale dá mu je pochopit.- Zdá se mi, že tahle moudrost umožňující sblížení lidi dnes jakoby vymizela.
Kniha se také zabývá vývojem a zánikem druhů. To vše umožňuje dlouhověkost vyprávějícího robota. A pak tu je narativ věčných objevů – vzrušení ze znovuobjevení luku. Zabíjet nebo ne? Dekadence lidstva až k zániku. Otázky jako: co drží jednotlivé formy života pohromadě? Jak se mohou vyvinout? Otázka umělé pomoci.
Je znát, že Simak v lidstvo věří, i když ho trochu popírá. Ta proměna lidí na Jupiteru je varující.
Simak nám v průběhu tisíciletí načrtl vzrušující a poněkud nostalgický příběh. Opravdu zanikneme? Psal to už v roce 1952.
Chaotický guláš prapodivných civilizací, které bez ladu a skladu v náhodných časech vznikají a zanikají, usínají a probouzejí se, mizí a zase se objevují, anebo se jen tak exaltovaně vznáší nad povrchem autorova Jupitera (byť na skutečném Jupiteru byste povrch hledali marně). Lidstvo je redukováno na jednu rodinu, lidský svět na jeden dům, úsvit civilizace na jeden čin a zázračná filozofie (haha) je zmařena kvůli agorafobii jediného chirurga. Jakoby autor nedokázal myslet ve větším měřítku a neustále povyšoval osudy jedinců na osudy všech.
Přídavkem se nám ještě dostane uplakánkovství, rozličných stesků a opakujících se úvah o velikosti a potenciálu druhů v těch nejnevhodnějších příležitostech, jako třeba při zapálené diskuzi psa, robota a mývala o budoucnosti blech, jedu na mravence, děsivých skřítcích, nebo při přemítání nad genocidou lidí kvůli jejich luku a tragické smrti červenky obecné.
Upřímně, tohle byla jedna z vůbec nejhorších knih, které jsem kdy četl.
Mám rád tyhle stará vydání starých sci-fi. Hned v medailonku autora "... patří k průkopníkům SF a k nejznámějším autorům tohoto literárního žánru..." No dobře tedy, nikdy jsem o něm neslyšel a zde má pouze 10 knih A TO JE OBROVSKÁ CHYBA. Protože takto kniha je naprosto boží (btw. je to jiné vydání autorovy knihy Město) a nepamatuji si, že bych kdy něco podobného četl. Celkem určitě jde o nějaký exotický subžánr SF, který ale neumím pojmenovat. Každá kapitola přináší něco nového, nový příběh / myšlenku / zvrat. Melancholický nádech knihy je hustší jak u kdejakého post-apa a přitom v této knize se žádná katastrofa nekoná. A i když si nemyslím, že bychom mohli směrem naznačeným v knize někdy jako lidstvo jít, tak bych tuto knihu každému hned doporučil.
"Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat" V případě Simakova románu je tomu bohužel přesně naopak. Díky pokročilým technologiím a novým životním ideálům města na Zemi umírají. Lidé se stěhují na venkov, a když je na Jupiteru objeven něco jako ráj, mizí dokonce i z matičky Země. Zůstávají roboti, mutanti a psi, kteří přebírají štafetu inteligence a u večerních ohňů si vyprávějí příběhy... Simak napsal Město podobně jako před ním Bradbury svou Marťanskou kroniku. Nejedná se o souvislý dějový tok, jak jsme u románu zvyklí, ale o osm příběhů, propojených do jednoho celku jednak spojovacími texty, ale především náladou, atmosférou a charakterem vyprávění (chcete-li, tak i postavou starého rodinného robota Jenkinse). Ladění je melancholické a zádumčivé. Stačí se jen trochu zamyslet a dojde vám, jak hluboký a osudový je Simakův humanismus a jak nadčasové dílo stvořil. Dokonce i po letech z něho běhá mráz po zádech, byť je v mnoha ohledech optimistické a (vztaženo především k lidem) smířlivé a odpouštějící.
Abych se přiznal, tuhle knihu jsem se opravdu nutil dočíst. A zvládl jsem to. (Na rozdíl od jiných knih.) Nebýt ale pandemie a toho, že v době uzavření obchodů nebylo po ruce nic jiného, asi bych to do konce nedotáhl. Četbu trochu usnadňuje to, že jsou to jednotlivé uzavřené povídky, jenom spojené stejným vesmírem do jednoho celku. Ale zmutovaní psi? To je fakt ptákovina. Jediné, co aspoň trochu zaujalo, byla povídka, kdy se člověk úmyslně nechá proměnit, aby si mohl užívat pobyt na jiné planetě se vším všudy. Hvězdu navíc dávám aspoň za důležitost pro vývoj žánru.
(SPOILER)
Tentokrát půjdu trochu proti proudu. Bude to delší s pár spoilery.
Simak stvořil nepochybně filozofické přemýšlivé dílo plné myšlenek a vizí. Celé je to smutné, melancholické, hodně se vzpomíná a opakuje. Ovšem než čtenář pochopí směřování "děje", uběhne půl knihy. Až po Jupiter jsem zápasil s formou i obsahem, návaznost textu mi unikala, psí komentáře mezi kapitolami byly marné.
Avšak pak se situace zlepšila, druhá polovina byla silná a závěr působivý, byť pocitu určité bezvýchodnosti se zbavit nedokážu.
Popsaná budoucnost je z mého pohledu velmi nereálná. Během čtení mě napadalo mnoho nezodpovězených otázek na fungování načrtnutého světa, např. ohledně globálního krmení mírumilovných zvířat - opravdu by ten systém fungoval v celosvětovém měřítku? Stačí jedna hladovějící nespolupracující skupinka a pravidla jsou v háji. A Jupiter - jak by se tam celé lidstvo dostalo? Čistě logisticky ultranákladné peklo. Chápu, že bych to neměl posuzovat tolik materialisticky, ale nereálná vize kazí můj čtenářský dojem.
A na závěr možná už trochu přehnaný postřeh, který jsem však během čtení zaregistroval a pak se ho nedokázal zbavit: autor v knize celkem třicetkrát popisuje vítr a jeho skotačení - "vítr hovořil drsným hlasem", "vítr šeptal na šindelové střeše", rovněž šeptal, "když kráčel ve větvích stromů", dále, prevít, "bičoval kouř", "vysál hrdlo krbu", "zatančil v okapech", "čuchal jezevcovi srst", ale hlavně, a to sedmkrát, "sténal v lomenicích"! Vítr má rozhodně nelehký úděl, bez ohledu na letopočet. O Větroplachovi nemluvě.
Příběh protínající několik tisíc let, plný hlubokých myšlenek a nápadů jak to všechno může dopadnout.
Zábavné, chytré a trochu Bradburyovsky poetické vyprávění.
Velmi doporučuji přečíst.
Velmi dobrá kniha pana Simaka, jedna z nejznámějších a taky nejlepších. Kniha je jednou velkou úvahou nejen nad existencí lidstva na planetě, ale taky co bude po ní. Krásně napsáno a vůbec nenudí i bez akčních scén. Silné 4.
V žánru sci-fi jsem nováček a teprve se rozkoukával.
Zjišťuji, že mě novinky moc neberou, ale ty "staré" vize budoucnosti, postapokalyptické nebo dystopické knihy s dobrým nápadem a spoustou filozofických otázek mě neskutečně baví...
Kniha čtivá, zajímavý nápad i zpracování. Nutí k zamyšlení i pobaví. Doporučuji.
Což o to, kniha se čte dobře. Ovšem za sebe bych řekl, že na příběhu hodně zapracoval zub času. Myslet, že kvůli jadernému ohrožení se zruší města a všichni se dobrovolně vystěhují do přírody jenom proto, že mají levnou energii... no nevím. Ale myšlenka, že psi dumají nad tím, kdo byli lidé a jestli vůbec byli, ta je skutečně nosná.
Tak se ke mně konečně dostal - C. D. Simak a jeho vesmírný exodus ....
Vize budoucí civilizace - ale je to vůbec civilizace, když Město je opuštěné ?
Zůstávají roboti, psi a pak i mravenci ....
A štěňata se ptají :
Co je to Člověk?
Co je to Město ?
Co je toVálka ?
Protože psi vědí ....psi to vědí a věděli už dlouho předtím ....
Nedospěli na své cestě tak daleko jako lidé - nebyli tak cyničtí a skeptičtí....
Věřili tomu, co slyšeli a cítili....
Nevynalezli pověru jako formu zbožného přání, jako štít proti věcem neviditelným ....
A v závěrů zůstává robot Jenkins a smutek Země, smutek proher a prázdných vítězství ....
Dílo, které si musíte přečíst vícekrát, aby byly zachyceny jeho odkazy .....
velmi působivé, nadčasové a vizionářské, Simakovo dílo mě hluboce zasáhlo a v myšlenkách se k němu pořád vracím; paralelní vývoj různých inteligentních ras (člověk - robot - zvíře) na Zemi v časovém horizontu tisíců let v několika variantách, registrovaný z různých názorových hledisek, pro i proti; velmi objektivní vypravěč, i když s jasnou tendencí k pacifismu - nemůžu napsat humanitě, protože právě v tomto případě je opak pravdou - finální soud je ovšem zcela ponechán čtenáři; příběh je koncipován jako útržky dávné legendy, které jsou zasazeny do kompozičního rámce fikční literární hry na její "odborně komentované vydání", přičemž komentujícími odborníky jsou učení psi (jako jedna z větví vývoje inteligentních ne-lidských tvorů na Zemi, která se v závěru stala dominantní)
české vydání z roku 1970 trpí nedbalou redakcí i nekvalitním překladem, čímž nemyslím reálie, které jsou po 50 letech od vydání současnému čtenáři samozřejmé (např. žací stroj = sekačka na trávu), ale takové jazykové kopance jako "na Jupiterovi" (myslí se planeta, ne mytologická bytost) atd.
Sci-fi psaná nezvyklou formou. Soubor dávných legend, které si vyprávějí Psi. Legend o Člověku a světě, který se v průběhu mnoha generací měnil ze světa, jak ho známe, na svět úplně jiný. Celé je to spojeno ústřední postavou nesmrtelného robota Jenkinse, který původně slouží rodu Websterů, a také fiktivními poznámkami "Psů" ke každé "legendě". Na mě je to celé příliš ponuré až depresívní, čím dál víc. Nutila jsem se dočíst. I když oceňuju formu zpracování i myšlenky v díle.
Jedna z nejlepších sci-fi vůbec. Kouzelný jazyk a filosofie. Čím častěji ji čtete, tím je lepší.
Část díla
Dezerce / Dezertéři
1944
Epilog
1973
Ezop
1947
Jednoduchá metoda
1951
Město
1944
Autorovy další knížky
| 2013 | Město |
| 1990 | Poselství z vesmíru |
| 1995 | Prstenec kolem Slunce |
| 1992 | Čas je ta nejjednodušší věc |
| 1993 | Přestupní stanice |
Melancholická kniha o postupném odchodu lidí ze scény. Prakticky bez akce. Poklidná,ale smutná kniha. Každou z legend, které knihu tvoří, doprovází odborný výklad hlavních odborníků na tyto legendy, aby tomu psí čtenář rozuměl a orientoval se v textu bez větších problémů.