Město & město

08.05.2014

jen dvě slova - geniální knížka

15.03.2013

Můj první přečtený Miéville, který se okamžitě zařadil k mým oblíbeným autorům. Detektivní příběh není zase tolik důležitý, hlavním hrdinou jsou dvě vzájemně se prolínající města a mě nezbývá než obdivovat fantazii autora.

08.03.2013

Po Perdidu můj druhý Miéville a rozhodně ne poslední. Některé autory mám rád kvůli břitkým pointám (Dahl), jiné kvůli fantastickému prokreslení postav (King), další kvůli příběhu a naraci. Řekl bych, že v ani jednom z těchto atributů Miéville výrazně nevyniká, ale síla dopadu jeho neuvěřitelné imaginace tkví jinde: v popisu prostředí.

Souhlasím s se stavikem, že Město & Město je proti Perdidu výrazně komornější, přesto má fantastickou atmosféru a doslova bych řekl chuť (nemohu si pomoci, ale města Ul Qoma a Bészel mi neuvěřitelně připomínají "City 17" - prosím, přidejte se se někdo ke mně ;-)). Stejně jako v Perdidu jste hozeni rovnou dovnitř a nikdo se s Vámi nepáře, aby Vám přiblížil mechanismy prostředí nebo aspoň klíčová slova jako lokace/palokace, totální prostor, alterna, prolínání, nevidění, neslyšení a potažmo i nebytí, trans-g, Trans-g (ano, s velkým písmenem to má jiný význam), invokace, ad. Tyhle termíny pro mě geniálně dokreslují atmosféru toho všeho... byť jsem se začal chytat až někdy ve třetině knihy... přesto je i po přečtení knihy zajímavé položit si otázku, do jaké míry se s absolutním vyznění prolíná metaforický výklad a jestli tyhle dva způsoby čtení náhodou nekoexistují paralelně vedle sebe ;-)

Detektivky moc nemusím, nikdy jsem to moc nečetl a v zásadě mě nebaví. Tuhle jsem doslova zhtl - prostředí je tak fantastické a sugestivní, že jsem vzal i příběh a vcelku nezajímavé/nepropracované postavy, ke kterým jsem nic moc necítil... Pointa... no, nějaká byla, každopádně oblouk jsem si užil, protože vzhledem k mé hlouposti a rezistenci chápat detektivní zápletky jsem byl napnutý téměř až do konce knihy.

Pokud máte rádi fantasy takovou, o které zde (ne-)píše nightlybird, tj. netolkienovskou a neklišoidní (pro mě jí představují autoři jako Holdstock, Gaiman, v pozdějších dílech Barker, jistým způsobem Pratchett a nově určitě i Miéville) a shledáváte zajímavé příchuti typu noir, kafka, dysto, orwell, urban a weird, určitě se do těchto měst vypravte. A pozor na trans-g ;-) abychom se spolu ještě mohli někdy potkat v jednom městě...

PS: velice zábavná a podivuhodně trefná recenze Petra Čáslavy: http://jdem.cz/bx8t7

27.08.2012

Oproti Perdidu minimalističtější a civilnější Miéville. Tam, kde dříve exhiboval sáhodlouhými popisy, nyní podřizuje slova samotnému příběhu, jenž se drží v mantinelech tak trochu jiné noir detektivky s pečlivě budovanou atmosférou. Nedílnou součástí celé knihy, která ji odlišuje od standardních žánrových děl, je fantaskní prvek tkvící v podivné koexistenci obou měst. Neočekávejte však vzletnou imaginaci, celé dílo se drží daleko více při zemi. Autor již od začátku stanovuje pravidla hry, která v zásadě neporušuje - žádná deus ex machina á la Perdido se nekoná -, což činí celý román daleko uvěřitelnějším, pro někoho možná méně zajímavějším. Mě si však tato tvář Chiny Miévilla získala.

02.04.2011

Úvodem bych chtěl prohlásit, že nepatřím k fandům žánru fantasy, naopak pokládám jej za okrajový a ve většině produkce bych řekl dokonce podokrajový druh literatury. Autor zpravidla vezme základní atributy z pohádky, hororu či detektivky případně scénáře céčkového akčního filmu (podle toho co zrovna mezi masami čtenářské obce frčí a je momentálně in), okoření to vlastním nerealizovaným sexem, hektolitry krve, případně nějakými fujtajbly a toho, co dalo žánru vlastně název – fantasie – je tam zpravidla tak málo, že by jeden plakal (pokud nebyl autor šikovný a neukradl něco „ze sousedovic stromu“). O myšlenkovém náboji je zbytečné mluvit, mimo standardních klišé tam zpravidla těžko narazíte na myšlenku a ani je vlastně moc nepředpokládáte ( to je nejspíš to, co k nim čtenáře jistého druhu přitahuje a láká jako světlo můry). Jsou ale knihy, které se té bezbřehé šedi docela vymykají, které z ní trčí jako žraločí ploutev a nutí vás zbystřit mysl. Mezi ně bezesporu patří
Město & Město. Vlastní dějová linka je bezpředmětná – standardní detektivka, na které nic extra ani komplikovaného není. Tedy kromě skutečnosti, že se jedna vražda vyšetřuje ve dvou městech. Nic moc, říkáte. Že už jste četli o vyšetřování vraždy, kde se pátralo po celém státě, celém kontinentu. A tady je jádro pudla. Autor umístil dvě města a jejich obyvatele do jednoho identického prostoru, ve kterém se prolínají, ve kterém spolu jsou a nejsou, kde se lidé potkávají a navzájem míjejí aniž by se vnímali. A vy se musíte spolu s nimi naučit vidět a „nevidět“. Vidět to, ve kterém právě jste a nevnímat to druhé, cizí, byť je na dosah ruky. Pokud to dokážete, pokud vás autor spoutá silou své imaginace a zaplete do sítě své fantazie, získáte nevšední zážitek. A nemusíte si ani lámat hlavu transgéčkem. Naposled jsem obdobný zažil, když jsem před lety četl povídku, kde stěžejní roli hrál teserakt a nebo když jsem četl Heimovy úvahy o n-rozměrném prostoru

31.03.2011

Otázka: Města jsou skutečně metafysicky - abnormálně propojená a lidé je nevnímají proto a nebo je to jen jedno město a lidé se rozhodli si ho ve svých hlavách rozdělit na dvě a dělat, jako že se o dvě města jedná a tak k nim přistupovat. Tedy chci říci - je prolínaní měst realita nebo je to pouze v myslích obyvatel těchto měst? Rozdílné barvy, styl vystupování, mluva, chůze....přesto je schopné z jednoho města do druhého (protiprávně) vystřelit a zabít člověka ve městě druhém - čím to asi je? Super sci-fi, které stojí za přečtení. Teším se na další knihu od Chiny Mievilla.